zpět Artyčok Bambus. výhonky Brambory Brokolice Čekankové puky Celer Česnek Česnekové stvoly Cibule Cuketa Červená řepa Endivie Fazol obecný Fenykl sladký Hrách Hlávkové zelí Chřest Kapusta Kardy Mrkev a karotka Kedluben Kolokázie (Taro) Kukuřice Květák Lilek/Baklažán Mangold Paprika Pastiňák Pažitka Petržel kadeřavá Petržel kořenová Polníček Pórek Pekingské zelí Rajče Ředkvička japonská Ředkvička Ředkev černá Řeřicha Reveň, rebarbora Ružičková kapusta Salát chřestový Salát listový Salát římský Šalotka (cibule) Sojové klíčky Špenát Topiambur Tykev špagetová Tykev velkoplodá Vodnice |
Zelenina Požívání zeleniny je staré jako lidstvo samo. Už na počátku svého vývoje sbíral dávný člověk listy, kořeny, cibule, oddenky i plody z planých rostlin v přírodě. Již tehdy si doplňoval hlavní výživové látky ochrannými a léčivými složkami ze zeleniny. Co to je vlastně zelenina? Soubor plodin, které pod ni zahrnujeme, není přesně ohraničený – některé druhy se řadí také k luskovinám (ve zralosti), jindy se pod zeleninu v některých oblastech zahrnují okopaniny, (rané brambory, vodnice, tuřín), některé naťové zeleniny se řdí ke kořeninovým a také léčivým rostlinám. Na světě roste asi 600 tisíc druhů rostlin, z nichž se asi 3 tisíce využívají pro lidskou výživu. Asi 1200 druhů tvoří zelenina, nejvíce druhů se pěstuje v podmínkách subtropů a tropů. Jejich počet se stále zvětšuje a zkoumají se další plané druhy. V našich podmínkách lze pěstovat asi sto druhů zeleniny, ale pěstuje se zhruba jen třicet. A to znich ještě značný podíl řadíme do “méněznámých”. Některé zeleniny mají skutečně velmi dávnou historii – třeba pekingské zelí. Nejvíce kulturních druhů zeleniny vzniklo na území Starého světa, méně Nového světa, velmi málo v Austrálii. Místa, kde nové druhy vznikaly, kupodivu nebyla nejúrodnější záplavová údolí, ale spíše náhorní roviny tropů a subtropů s výkyvy teplot a silným ultrafialoovým zářením. Takových center bylo zhruba vysledováno na světě asi osm a tam v těchto genocentrech byly zvláštní přírodní podmínky pro přirozené dědičné změny druhů. A pak následoval výběr, křížení, šlechtění. Další vývoj pokračoval ve starověku. Zelenina se pěstovala už ve starém Egyptě. Známé byly také zahrady císaře Augusta, o tom se zmiňuje Vergilius – už tehdy se pojídala mrkev, česnek, ředkev, mangold, zelí aj. Ve středověku se o rozvoj zeleniny v Evropě postaral francký císař Karel Veliký v 9. Století, kde v nařízení Capitulare de villis vel curtis imperii” shrnul zásady pěstování a výběr druhů zeleniny, ovoce, kořeninových a léčivých rostlin. Došlo k rozšiřování pěstování zeleniny v klášteřích, královských a šlechických zahradách, ale postupně i v měšťanských a selských. A tak jsme dospěli v současnosti k pěstovaným druhům zelenin. Některé z nich jsou pouze kulturní, planě už se nevyskytují. |