Celer

Celer (Apium graveolens, conv. Rapaceum) k nám přišel už v raném středověku z Itálie. Hlíznatý celer je oblíben u nás, ale v Itálii, Francii, Španělsku a USA je skoro neznámý a pěstuje se tam celer řapíkatý, u nějž se konzumují široké, dužnaté, bělavé listové řapíky. Kromě toho existuje i celer naťový, který téměř nevytváří bulvu a pěstuje se pro jemnou, aromatickou nať.

Od dávných dob byl celer ceněn jako lék. Má diuretické vlastnosti a tak je doporučován při dně, revmatismu, artritidách. Snižuje krevní tlak, čistí játra a zmenšuje obsah cukru v krvi u diabetiků, neurotiky uklidňuje. Listy mají až 75 mg vitaminu C ve 100 g (2x více než citron), kořen méně. Dále obsahuje provitamin A, vitaminy skupiny B, vitamin K, E aj. Je bohatý minerálními látkami, zvláště draslíkem (mnohem více v listech), dále má fosfor, vápník, sodík, hořčík, železo, jód. V bulvě je i pektin. Používáme-li bulvu s natí, nikdy nať nevyhazujeme.

Z celeru je výborná např. Polévka, zahuštěná jíškou, ochucená muškátovým oříškem. Ze syrového celeru jemně nastrouhaného spolu s mrkví, malou cibulí a promíchaného se sójovou majonézou ochucenou pepřem připravujeme pomazánku. Bez celeru by nebyl lavný salát Waldorf, známý v mnoha variacích. Např. Z 1/2 šálku šlehačky, lžíce citrónové šťávy, šálku kostiček vařeného celeru, 2 šálků kostiček z jablek, 2 lžic rozinek, 2 lžic sekaných ořechů, soli a pepře. Podáváme jej jako předkrm.