Rozhovor s Vlastislavem Matouškem

Vegetarian.cz : Jste mimo jiné hudební skladatel, jak jste se dostal
k hudbě?

V.M. Velice nestandardně. Mám vlastně maximální možné hudební vzdělání, které je dosažitelné - skladba na akademii, postgraduální studium hudební teorie a předtím jsem ještě studoval hudební vědu na filosofické fakultě. Přitom jsem se v dětství hudbou vůbec nezabýval. V podstatě jsem vždycky byl pokládán za hudebně nadané dítě, odmala jsem prý hodně zpíval. Ale když jsem byl v 1. třídě vybrán jako dítě vhodné do hudební školy, rodiče se mě zeptali, zda tam chci chodit. Řekl jsem prý, že nechci a tak mě tam nedali. Někdy teprve v 9. třídě jsem se zmínil, že bych si přál kytaru a po čase jsem ji opravdu dostal k Vánocům. Začal jsem na ni sám hrát trampské písničky. Pamatuji se, že jsem už za 3 týdny znal všechno, co uměli moji známí a spolužáci a to i ti, kteří hráli třeba několik let v LŠU. Brzy mě to přestalo stačit a na střední škole jsem si hned založil první bigbeatovou kapelu. Měl jsem pocit, že by mě hudba zajímala i z teoretického hlediska. Naučil jsem se noty a složil tzv. kapelnické zkoušky, které se tenkrát vyžadovaly u vedoucího souboru k přehrávkám.

Pak už mne hudba zcela pohltila a vše ostatní, včetně elektrotechniky, kterou jsem studoval, se mi zdálo být zcela vedlejší. Sám jsem na kytaru hrál klasiku a začal jsem chodit do LŠU v Trutnově na zpěv, abych si rozšířil vzdělání. Vznikla tam kuriózní situace, neboť jsem musel kromě zpěvu chodit také do nauky a tam jsem seděl v lavici s těmi malými dětmi a při tom už byl vlastně dospělý synek po maturitě. Měl jsem štěstí, že nás učil vynikající profesor Michael Čakrt, který byl vystudovaný skladatel a nesmírně vzdělaný a vzácný člověk. Jemu to bylo divné a tak mi půjčil 2 učebnice se vším, co se tam oni za těch 7 let museli naučit. Já jsem je za 14 dní přinesl zpátky a všechno jsem to uměl. On, když tohle viděl, mi nabídnul, že mi tedy bude místo hudební nauky dávat samostatné hodiny harmonie a kontrapunktu, disciplín, které se učí na konzervatoři. To jsme probírali pár let a pak mi jednoho dne řekl, že už mě z těchto disciplín nemá co učit, a že bych u něho mohl pokračovat studiem kompozice. A v tuhle chvíli jsem si najednou uvědomil, že jsem ve skutečnosti skladatel a že jsem k tomu byl tak nějak předem předurčen. Blbě to zní, ale tak to přesně bylo.

To už byla doba, kdy jsem se kvůli kompozici učil na klavír a dělal intenzivně i klasickou kytaru, jezdil jsem na lekce za profesorem Sádlíkem do Brna a podobně. Mezitím jsem pracoval v Závodech průmyslové automatizace Trutnov v konstrukci. Zjistil jsem, že už mě to natolik nebaví, že prostě chci za každou cenu dělat muziku. Tak jsem šel učit jako nekvalifikovaný učitel do hudební školy v Žacléři a tam odsud jsem se pak hlásil na další školy. Zkoušel jsem na konzervatoři v Brně kytaru při zaměstnání, tam jsem se nedostal. Probojoval jsem se ale po čase na filosofickou fakultu University Karlovy na hudební vědu. Přišel jsem do Prahy, no a tady už to mělo rychlý spád. Měli jsme tam Petra Ebena na hudebně teoretické předměty. Tomu jsem ukázal svoje skladby, které jsem dělal u pana Čakrta předtím v Trutnově. Petr Eben mě okamžitě hnal pro přihlášku na AMU a řekl mi, že mám studovat kompozici a nemám se zdržovat s hudební vědou. Tak jsem ho poslechnul, dal jsem si tam přihlášku a myslel jsem si, že než se tam dostanu jistě nějakou dobu potrvá a mezi tím v klidu dostuduji hudební vědu. Přijímačky jsem udělal ale hned napoprvé, takže jsem se pak musel rozhodnout. Pokoušel jsem se to chvíli dělat souběžně, ale bylo to nad moje síly a ani to tenkrát oficiálně nešlo. Přestoupil jsem tedy na AMU a studoval skladbu.

Vegetarian.cz : Takže to dopadlo tak, že jste pedagog, učíte na AMU.

V.M. Ale mezitím jsem seděl za pobuřování, takže jsem ve školství vůbec nesměl pracovat ani nikde v kultuře. Nesměl jsem dělat ani hlídače v galerii, jako tenkrát většina mých přátel hudebníků, ani kustoda v orchestru. Pracoval jsem na stavbě sportovního areálu ve Strašnicích. Já jsem se už v té době intenzivně věnoval hudbě různých mimoevropských kultur. To bylo moje hobby, studoval jsem například hru na indické bubny tabla apod. Měli jsme s Jiřím Mazánkem a Karlem Babuljakem od roku 1979 kapelu Relaxace, kde jsme hráli na různé exotické nástroje hudbu inspirovanou orientem. Když už po roce 89 nic nebránilo tomu, abych pracoval v kultuře a ve školství, přizval mne tehdejší šéf katedry teorie a dějin hudby profesor Risinger, který mne znal z dob studií, abych vyučoval etnomusikologii na AMU. To bylo hned na začátku po převratu.

Vegetarian.cz : Hudbou se živíte? Vyučujete etnomusikologii.

V.M. Na AMU mám plný úvazek jako odborný asistent. Právě teď dokončuji doktorandské studium teorie skladby. Jsem na katedře teorie a dějin hudby, takže kromě etnomusikologie učím i různé další hudebně teoretické předměty. Etnomusikologii také jako externista přednáším na Ústavu pro hudební vědu filosofické fakulty University Karlovy, takže vlastně působím zároveň na obou hlavních školách, kde jsem studoval.

Vegetarian.cz : V jakých hudebních seskupeních působíte?

V.M. Samozřejmě mám řadu koncertních aktivit. Vždycky mně bavilo hrát a nemůžu bez toho být. Hraji jednak na různé etnické nástroje z celého světa, kterých mám doma sbírku o mnoha stovkách exemplářů. Od roku 1979 dodnes hraji akustickou hudbu inspirovanou duchem indické klasické hudby se zmíněnou skupinou Relaxace. Pak asi od roku 1982, co jsem se vrátil z vězení, máme s mými kolegy ze studií hudební vědy komorní sbor Duodena Cantitans. Tam zpíváme renesanční polyfonii, zejména z doby Rudolfa II. Teď jsem si ještě před rokem založil kapelu, která se jmenuje Schola Specialis - zvláštní škola. S tou hrajeme hudbu středověkých Čech, samozřejmě na kopie dobových nástrojů. Tam s radostí vyhrávám na dudy, na niněru, na různé šalmaje, píšťalu s měchuřinou, flétnu, gemshorn, trumšajt, hackbret a podobné nástroje. Snažíme se to dělat co nejautentičtěji, tak jak se asi tehdy hrálo, podle všech možných dobových dokladů a vyobrazení. Je to opravdu hezky syrová verze té středověké hudby.

Vegetarian.cz : To se asi dá těžko dopátrat, jak se to přesně hrálo?

V.M. Právě těmi pokusy na dobových nástrojích se dá opravdu rekonstruovat i mnoho z dobové provozovací praxe. Ta je pro podobu staré hudby často rozhodující. Lze experimentovat a objevovat. Je to velké dobrodružství a moc mě to baví. Schola Specialis je takové komorní sdružení, jsme 4, zpíváme a sami se doprovázíme na zmíněné nástroje.

Od svých 16 let jsem vždy měl také nějaký bigbeat. Na studijích jsem se dokonce živil hraním po vinárnách a horských chatách. Se zmíněným Karlem Babuljakem jsme měli v 80. letech Máma Bubo. To byla taková docela známá undergroundová kapela. Teď vyšlo druhé CD u Anne Records se samizdatovou nahrávkou, kterou jsme natočili v roce 1985 - Planeta Haj. No a jen pro radost mám posledních 6 let svoji kapelu Yamabu.

To je takové etnorockové seskupení. Já tam zpívám své písničky a hraju paličkou na baskytaru vlastní konstrukce, trochu jako na hudební luk. Je tam ještě kytara a pak různé etnické nástroje, hlavně všelijaké bubny. Klasickou bicí soupravu jsem zrušil už před 5 lety, oproti etnickým bubnům mi ten zvuk připadal skutečně strašně konvenční. To by z těch kapel asi bylo všechno. Jinak ještě hrávám se svými dětmi. Nedávno byly v televizi nějaké záběry z našeho domácího muzicírování. Děláme spolu vánoční koncerty a podobné věci, například v posledních letech jsme vždy hráli o Vánocích na Staromáku.

Nejdůležitější moji koncertní aktivitou je ale sólové hraní na japonskou tradiční bambusovou flétnu šakuhači. Studoval jsem ji u jednoho z největších japonských mistrů Kifu Mitsuhashiho v Tokyu jako stipendista Japan Foundation v roce 1996. Šakuhači mi slouží především jako nástroj každodenní meditace. Právě zájem o starobylou "vanoucí meditaci", či "zen dechu" - suizen, uskutečňovanou prostřednictvím hry na šakuhači, zcela zásadně změnil můj život a přivedl mně až do Japonska.

Vegetarian.cz : Zmínil jste se o dětech, kolik jich máte? Praktikuje celá Vaše rodina vegetariánství, projevuje se to nějak na harmonii rodiny?

V.M. Mám z prvního manželství 3 děti. Ty už jsou dospělé. Dcerka má 27 let, synové 24 a 23. Oba se zabývají počítači. Ti všichni vyrostli vlastně mimo ten vegetariánský kontext, protože odmalička byli s maminkou, která se, když jsem byl ve vězení, se mnou rozvedla. Takže jsou takoví napůl. To maso skutečně nijak zvlášť nejedí, ale prostě si je dají, když přijde situace. Kdežto ta druhá rodina je důsledně vegetariánská. S mojí nynější manželkou Klárou jsme se už potkali jako vegetariáni na jogínském táboře. Já jsem svoje poslední maso snědl týden předtím, než se mi narodila moje první dcerka, takže je to těch 27 let. Pamatuji si, že už hodně dlouhou dobu předtím jsem jedl maso minimálně a s nechutí.

Měl jsem takový pocit, že bych s tím měl přestat. Zabýval jsem se jógou, začal jsem cvičit ásány a pročišťovat se hladovkami a dělat podobné věci. Ale když přišla situace a maminka navařila polévku s nějakým vývarem, tak mi bylo hloupé říct jí, že to jíst nebudu a v takových situacích jsem to snědl. Ale jinak si myslím, že jsem se už jako vegetarián narodil. Že prostě mi maso nikdy nijak zvlášť nechutnalo a jedl jsem ho jen proto, že mně všichni neustále přesvědčovali, jak je to zdravé a naprosto nezbytné. Muselo být úplně libové. Jak tam byly nějaké kousky špeku, nebo něčeho podobného, tak se mi dělalo špatně. Pamatuji si, že jsem se i pozvracel do talíře na horách učitelce, která mě nutila, abych dojedl kus nějaké takové flaxy. Pak už mě nechala. Byl to velký stres a měl jsem s tím často v dětství problémy. Vždycky mě nutili dojídat ty masa a já jsem to vždycky vracel a různě to vyhazoval.

Když jsem si potom přečetl v odborné literatuře, že to maso jíst nemusím, vzpomínám, jak jsem byl šťastný. Všichni dospělí mně vždycky přesvědčovali, že bez toho člověk onemocní nebo se to nějak nepříznivě projeví. Tak jsem si říkal, že to kvůli tomu nějak překonám. A když jsem najednou zjistil, že mi všichni celou tu dobu říkali naprosté blbosti, že skutečnost je úplně jiná, že člověk je naopak celým svým biologickým založením vegetarián, bylo to opravdové vysvobození.

Vegetarian.cz : Jak to bylo se stravou ve vězení?

Po těch prvních týdnech výslechů, jsem dost zhubl. Pak jsem se tam naopak vykrmil. Byl jsem jediný člověk v kriminále, který přibral a ztloustnul. Jirka Diensbier byl štíhlý, Václav Havel byl jako proutek, všichni byli hubení, jenom já jsem tam získal svou maximální životní váhu, rovných 60 kg. To jsem nikdy předtím neměl. právě s Diensbierem jsme měli dohodu, on mi dával sýry a já jemu svá masa a salámy. Pamatuji se, že jsem ho soustavně upozorňoval, jak si tím vlastně škodí a on odpovídal, že to je přesně to, po čem touží - škodit si masem. A když jsem šel domů, tak jsem si musel kalhoty svázat provázkem, chybělo mi asi 15 cm, aby se daly zapnout. Pravidelná strava a pravidelných 8 hodin spánku, to víte. To jsem od té doby, už nikdy nezažil.

Vegetarian.cz : Rok 1989 byl předěl. Změnil se i pohled na výživu. Jak to vidíte Vy?

V.M. Je to prostě zcela zásadní rozdíl. Dneska je opravdu možné vybrat si. Koupit si můžete co chcete, můžete si udělat jídlo jaké chcete. Dneska už to klidně můžete i říci v nějaké hospodě nebo podniku. Přijdeš, že chceš něco bez masa a už se na tebe, alespoň ne všude, nekoukají jako na úplného blázna. Už se s tím občas setkávají.

Vegetarian.cz : My "dospělí" si nějak poradíme. Ale jak to vidíte u dětí?

U dětí je to samozřejmě mnohem horší. Většina personálu a pedagogů ve školách to považuje za absurdní, aby někdo nejedl maso. Narušuje jim to takovou tu běžnou rutinu, jak s dětmi zacházet. A kdokoliv jim z dětí nějakým způsobem vyčnívá, tak jim vlastně narušuje kázeň a všechno nač jsou zvyklí. Takže to vnímají jako nějaké břemeno. Jsou samozřejmě někteří, kteří jsou otevřenější, osvícenější a akceptují to. Trpělivě to vysvětlují všem těm kuchařkám. Pak jsou jiní, s kterými je velice těžké se domluvit a děti pak trpí. Radši nejedí a oni s nimi nic nenadělají. Je to prostě individuální záležitost. Chce to osvětu a bude to časem lepší.

Vegetarian.cz : Brzy budou vánoce. Můžete nám sdělit nějaký recept nebo jak se připravujete na svátky?

Matoušek: U nás obě děvčata, starší 12letá Klárka a 10letá Veronika, hodně často pomáhají při vaření. Moje žena připravuje různé pokrmy se sójou a rýží. Můj synek, kterému je 8 let, je u nás expertem na všechny typy koláčů. To vždycky připravuje on. Vážně. Když Viliam Poltikovič natáčel u nás film Jak se žije vegetariánům, tak dělal koláč Jiřík a pak jsme ho na závěr všichni snědli. Byl mimochodem vynikající. To je pro mě prostě nepředstavitelné. Já jsem vždycky jídlo bral jako cosi nepříliš důležitého. Člověk nežije proto, aby jedl, ale jsem přesvědčen, že jí proto, aby mohl pracovat a mohl se nějak v tomhle materiálním světě realizovat. Můj žaludek to chápe. Já jsem tak asketicky založený, že se mohu i odbývat. Úplně mi stačí, když sním kus nějakého celozrnného pečiva a mám to jako zákusek. Třeba kousíček sýra k tomu a takhle mohu jíst klidně týden a vůbec mi to nevadí.

Přijedu domů a jsem tam jako prasátko v žitě. Všichni mě podstrojují, vyrábí mi různé dobrůtky. Je fakt, že přes týden se trošku odbývám, protože mám zkrátka pocit, že bych tím ztrácel čas, kdybych se tomu jídlu moc věnoval. Ale celkem pravidelně si vařím rýži s nějakou míchanou zeleninou. Dělám to úplně jednoduše. Vezmu nějaký pytlík se syrovou zeleninou, vysypu to na pánev, přidám trochu vody, přisypu nějaké koření, zamíchám to. Dělám to bez oleje. Já prostě mastnotu zásadně nepoužívám. Tohle si ohřeji, k tomu si dám vařenou rýži a je to pro mě vynikající jídlo. Tak jsem se stravoval celý ten půlrok v Japonsku a velice mi to vyhovovalo. Vždycky jsem si smíchal různé zeleniny, nastříhal do toho mořské řasy nori, uvařil jsem si pořádný hrnec rýže a mohl jsem to jíst třikrát denně.

Vegetarian.cz : A potraviny jako Robi, Klaso, Tofu, používáte?

Matoušek: Manželka to používá a děti to mají moc rády, ale já sám bych si to nikdy nedělal. Mě to připadá zbytečně složité. Mě úplně stačí, když si uvařím tu rýži a vezmu si k tomu trochu zeleniny. A občas si do toho nastrouhám sýr. Hodně mi chutnají různé typy sýrů. Mléko nepiji vůbec, ale sýry jako takové určité dochucení ostatních potravin mi dělají moc dobře.

Vegetarian.cz : Jakou vidíte souvislost mezi vegetariánstvím a hudbou? Hra na šakuhači je vlastně vnitřní meditace a když jste 27 let vegetarián, jak to vnímáte?

V.M.: Je naprosto evidentní, že člověk, který pojídá maso, vlastně svoje blízké bytosti, má úplně jiné vnímání všeho, tedy i hudby. Podle buddhistů je každá živá bytost tvým bratrem, každý živý tvor je součástí universálního kosmického vědomí. Z mého pohledu je to tedy stejné, jako kdybys jedl lidi. Ať jím jakékoliv zvíře, mám pocit, jako kdybych jedl člověka. Většina lidí si na lidech nepochutná, že? Zpravidla si pochutnávají na nějakých zvířatech, která podle jeho pocitu představují ve srovnání s člověkem podřadnou formu živoucí existence a jejich utrpení jim nepřipadá důležité.

Pro mě je to ale skutečně tak, jako bych byl kanibal, kdybych jedl jakéhokoliv tvora. A představit si nějaký spirituální duchovní pokrok, aniž bych se téhle zátěže předem vzdal, podle mě není vůbec možné a představitelné. Já sám pro sebe to považuji za ten nejdůležitější krok, který jsem na své duchovní cestě učinil. Hra skladeb honkjoku (doslova základní kusů) na šakuhači je praktikováním zenu-meditace. Je to forma pránájámy - dechového cvičení a to začíná mít smysl, až na určité úrovni. Kdo chce začít s jógou, tak také nezačíná hned s pránájámou, nebo s ovládáním hadí síly kundalíní, ale musí začít tím, že dodržuje jamy a nijamy - morální principy. Tak se postupně po cestě kráčí. Pránájáma je na takové cestě ještě o kus dál.

Vegetarian.cz : Co připravujete do budoucna? Jaké máte plány v profesionálním životě?

V.M.:Teď musím dokončit doktorát. Na to mám posledních pár měsíců. Už je to v závěrečné fázi. Dopisuji disertační práci. Pak mám několik projektů, jednak vědeckých, kde bych rád pokračoval v bádání o šakuhači.

Mám rozpracovaný projekt česko-japonské spolupráce na universitní úrovni- rád bych zpracoval o šakuhači multimediální encyklopedii, kde by bylo všechno o nástroji a kde by byly všechny důležité skladby. Každý by si mohl na obrazovce pustit partituru a k tomu nahrávky různých mistrů atd. Byly by tam graficky zachyceny struktury skladeb, aby každý mohl poznat jakým způsobem je ta hudba - či návod k meditaci prostřednictvím dechu, vlastně spirituální aktivita - vytvořena a strukturována. Pak se budu určitě snažit získat další stipendium k pobytu v Japonsku, kde potřebuji zase nějakou dobu spočinout u svého mistra a intenzivně studovat.

Mám také vymyšleno dopředu několik CD, jak sólových, tak i se svými kapelami. No a samozřejmě především mám rozpracovaných několik skladeb, které jen čekají, než najdu čas je definitivně načisto dokončit.

Vegetarian.cz : Přejeme Vám, aby se to vše podařilo. Požádal bych Vás, abyste udělal reportáž v Japonsku o vegetariánech.

V.M. To určitě, velice rád. Samozřejmě. Jinak vegetariánství je pro Japonce také hodně absurdní záležitost. Oni do všeho podstrkují různé mořské živočichy a bytosti. Měl jsem tam takový veselý zážitek se svými 2 americkými přáteli. Domluvili jsme se, že si dáme něco k jídlu a oni říkali: "Tady mají vynikající polévky." A já jsem je upozorňoval, že nebudu jíst nic s masem a že bude problém to domluvit. Protože oni tam žili už 20 let a uměli výborně japonsky, ujistili mě, že to snadno dohodnou, a že v polévce nebude žádná zabitá bytost. Já jsem se toho vyjednávání také zúčastnil v angličtině, ale v Japonsku anglicky zas tak mnoho lidí neumí a tak nevím, nakolik jsme si vzájemně porozuměli. Majitel restaurace se mnohokrát zapřísahal, že rozumí, a že 100%ně tam nic takového nebude. A já jsem hned jak mi to přinesli, na první nabrané lžíci vytáhl klepítko.

Tak jsem to odložil a milí Američané to museli dojíst za mě. A příště už jsem nikdy nenaletěl a raději jsem žádné polévky nejedl. Pro Japonce prostě krabi nejsou zvířata. Naopak měli tradičně pocit, že my jsme barbaři, když jíme ta teplokrevná zvířata, která oni nejedí. To bylo dřív, dnes už tam také začínají baštit hamburgery, Mac Donaldy a podobné věci. To je to nekritické přejímání západních zvyků. Je smutné, že zpravidla se nejsnáze přejímají ty nejstupidnější, nejpovrchnější a nejškodlivější, jako jsou přitroublá pop music, hamburgery a coca-cola, takové ty vyložené civilizační deviace.

Vegetarian.cz : Řekl byste mám nějaké svoje osobní krédo?

V.M.: Takové moje osobní krédo je známé buddhistické rčení: Šťastny ať jsou všechny bytosti! To je krásná mantra, kterou je potřeba, myslím, co nejčastěji si opakovat. Jinak mám pocit, že bych mohl dobře posloužit jako živoucí příklad toho, jak příznivě se vegetariánství projevuje na fyzickém i psychickém stavu. Celých těch 27 let jsem ve vynikající fyzické kondici a nejsem vůbec nemocný, což zaklepu. Každý den se udržuji jógovým cvičením, zejména nikdy nevynechám šíršásánu - stoj na hlavě. Jsem zkrátka zdravý nejen já, ale i moje děti, které vyrůstají jako vegetariáni. Kolem nich ve školkách a ve škole jsou stále nějaké děti nemocné a ty naše jsou v pohodě. A navíc ještě obstojně excelují mimo jiné i ve sportech.

Takové ty předsudky, že vegetariánské děti jsou chudinky slaboučké, to, soudě dle těch našich, vůbec není pravda. Synek z juda přinesl zatím ze všech přeborů stříbrné či zlaté medaile, atd., atd. Také dcerky vždycky přivezou nějaké medaile - z lyžování, z plavání, všichni chodí do Sokola. Stále někde reprezentují školu. Jsou to naprosté pověry, že by to člověka, nebo dítě nějak znevýhodňovalo. Moje žena by zas mohla sloužit jako příklad matky, která v těhotenství nepožívala maso a žádnému z dětí to neuškodilo. Je lékařka a přitom než by dětem dala antibiotika, tak si to stokrát rozmyslí.

Léčí raději alternativními metodami, akupunkturou a homeopatiky. U nás, když má eventuelně někdo nějaký problém, tak se nejdřív vaří bylinky a čaj. Mí vrstevníci - jsem ročník 1948 - většinou nemají moc chuti šplhat po stromech, po horách, běhat, potápět se, což mě zatím nedělá žádné problémy. Jsem přesvědčen, že je to právě tou stravou a cvičením.

Tak, šťastny ať jsou všechny bytosti!

Vegetarian.cz: Šťastny ať jsou všechny bytosti, děkujeme za rozhovor.

L.V.