|
|
|
|
|
|
|
Zvířata - naši bratři Devátá část
Tolik o příčinách potravy ze zvířat, o zabíjení lovce v divočině, který usmrcuje z nevyhnutelnosti, a o primitivismu nedělního lovce, který zabíjí pro potěšení. Řekl jsem Ti, jak se na to dívám. Zamysli se nad tím sám. To, co jsem Ti tu řekl, Ti asi nebude připadat jako to, co jsi očekával. Byl to jen úvod k věcem, které Ti chci vyprávět dál. Jen jsem Ti ukázal základní kámen, na kterém stojí budova naší zvířecí výživy. Metoda lovce, lov, byla prvním způsobem, jak jsem řekl – základním kamenem. Teď už Tě však nechci déle napínat. Vím, že netrpělivě čekáš, co řeknu o dalších zvířatech, jejichž maso člověk nejvíc konzumuje, protože zvěřina se stala spíš jen občasnou lahůdkou, alespoň v zemích, v nichž žijeme my. Budu Ti tedy vyprávět o dobytku, o jednom z největších jatečních zvířat. Jateční zvířata? Tento název jsme vytvořili my lidé, jako by zvláštní povahovou vlastností těchto bytostí bylo, že jsou porážena na jatkách. Jsou oblasti, ve kterých dobytek žije volně na louce, alespoň část roku, v krásné roční době. To jsou ti šťastnější jedinci. Žijí v přírodě, ve více nebo méně ohraničených prostorách luk, vychutnávají si čerstvé šťavnaté byliny a trávu, vidí slunko, měsíc a hvězdy, dýchají svobodný vzduch luk a kopců, prožívají šum deště, teplo slunce, lahodnost odpočinku v klidné přírodě, na zeleném trávníku. Jejich život plyne krásně, dokonce bezstarostně. Nemá je postihnout žádné neštěstí, sám člověk se tomu snaží zabránit. Krávy poskytují přebytky mléka, pokojně přežvykujíce, obklopené uklidňující velikostí přírody. Ano, to jsou šťastní jedinci svého druhu, žijí takto dny, týdny, měsíce, často roky. Ach, jak záviděníhodný se musí zdát úděl tohoto dobytka, takové krávy, pro její příbuznou ve stáji! Neboť je mnoho oblastí, v nichž krávy spatří světlo světa ve stáji, většinou v nízkém a úzkém prostoru, do kterého malými otvory oken proudí zvenku jen málo světla, málo čerstvého vzduchu. Ale i když prostor, který dobytku zůstává, není příliš úzký, v poměru k ta- kovému zvířeti není o moc větší než prostor, který si člověk nárokuje k poslednímu odpočinku – rakev. Místo na nocleh, které se zvířeti poskytuje, je o trochu delší a o trochu širší, než ono samo – jen o trochu. Pro zvíře je nemožné otočit se alespoň jednou dokola. I kdyby to však prostor dovoloval, bránilo by tomu něco jiného – řetěz. Protože kráva nebo tele mají hlavu řetězem přivázanou k trámu nebo kameni – ke žlabu. Řetěz dovoluje zvířeti ustoupit o malý krok, aby se mohlo položit, když je unavené, odpočinout si a vyspat se. Odpočinout, na čem? Na podestýlce ze zvadlého listí nebo slámy. Dá se na ní dobře odpočívat. Když se majitel zvířete stará o to, aby se podestýlka dostatečně často obnovovala, je z ní příjemné lůžko. Když to nedělá, ubohá bytost je nucena ležet ve vlastních výkalech. A velmi často člověk chce, aby podestýlka lépe prosákla výkaly, a poskytla tak hodnotnější hnojivo. Dobrý chovatel však tohle nedělá, nýbrž výkaly stále odstraňuje a shromažďuje. Dobytek tedy žije v tomto stísněném obydlí, v němž je v létě často nesnesitelně dusno. Začíná ráno. Lidé čistí zvířeti srst, aby se v ní nerozmnožil hmyz nebo nerozvinula kožní nemoc. Je to dobrodiní, které mu prokazují. Do jeslí mu nasypou seno nebo čerstvou trávu, do žlabu nalijí vodu nebo nasypou šrot. Potom přijde dlouhý, dlouhý den. Dají se dělat jen tři věci. Jíst, stát, ležet. A tele narozené ve stáji vyrůstá mezi těmito dusnými stěnami, v tomto ohraničeném prostoru, těsném jako hrob, dny, týdny, měsíce… Jeho matka kráva takhle také vyrůstala. Nikdy neviděla louku, nikdy neměla to štěstí volně se po ní projít, dokonce jí nikdy nebylo dopřáno, aby se mohla otočit. Téměř nepozorovaně takto plyne koloběh ročních období, kráva nepozná a nevychutná si sluneční paprsek ani déšť. Jen dusný vzduch se mění a nozdry lačně nasávají to, co průvan přinese zvenku, právě tak lačně jako vůni sena a trávy, která duši zvířete plní tušením čehosi čarovného, čehosi, co musí ležet v dálce, tam, odkud pocházejí voňavé rostliny. Řetěz ji připoutává k vězení. Je jen jedno: bezduchá odevzdanost a snění. Umí snad dobytek snít o louce, o lese, poli a kopcích, jež nezná? Ale jednou za rok se řetěz uvolní. Vrávoravými kroky se kráva vypotácí ven, nejistá, ustrašená, poháněna údery, vyjde na dvůr. Tam ji přidrží. Slunce svítí – oči z něj takřka bolí. Není to louka, ale cizí, neznámé prostředí. Kolem jsou zdi budov, stodola, možná i strom. Ale kráva to všechno nevidí a nechápe správně, protože je zvláštním děním, změnou místa, rozrušená. Působí jí to nejistotu, úzkost, když opustila prostor, na který byla zvyklá. Stojí tu jiné zvíře jejího druhu – funící bujarý býk. Kráva ho nezná, bojí se ho. Neví, kdo je, nemůže mu ani očichat kůži a v jeho funění větří brutalitu. Krávu drží, býka na ni nechají vyskočit s celou jeho surovou silou. Kráva sebou trhne, chce utéct, osvobodit se. Z jedné strany ji drží a bijí, z druhé strany ji znásilňuje rozběsněný býk, který se na ni bezohledně vrhá se smyslnou žádostivostí. Je to jen krátký boj. Násilí vítězí. Kráva se poddá a nakonec se i v ní probudí rozkoš ze spojení pohlaví a hořkost se promění ve sladkost. Jakmile ji funící býk, kterého sotva viděla, opustí, odvedou ji zpět do stáje, uvážou na řetěz, připoutají ji na maličké místo, na kterém se nemůže ani obrátit. Až když uplyne rok, znovu ji vyvedou kvůli stejnému procesu. Po celou dobu žije ve svém těsném, dusném vězení. Žere, stojí, leží, škube se na řetězu a neodvážou ji ani tehdy, když s bolestmi rodí. Když potom vedle ní leží tele, šťastná a unavená rodička ho laská. Do jejího života vstoupilo cosi nového, v její zvířecí duši se probudil oblažující pocit. Zajatkyně teď není sama. Získala dítě a s ním nebe matky. Ale dlouho jí toto štěstí dopřáno není. Jakmile je její dítě schopno jíst samo, jakmile je schopno obejít se bez matčina mléka, vezmou ho pryč, přivážou na druhý konec stáje, na místo, z něhož matka své dítě možná ani nevidí. Kráva svým způsobem vzlyká, volá své dítě. Lidé, kteří tolik mluví, píšou a čtou o mateřské lásce, kteří dali tomuto pocitu velkou gloriolu, slyší její pláč, zoufalé výkřiky, steny – ale nevyslechnou je. Jsou otřeseni a prolévají slzy, když někdo oloupí lidskou matku o dítě, ale myslí si, že kráva přece není člověk. A když nevidí slzy, věří, že kráva nemůže plakat. Když neslyší lidská slova, domnívají se, že kráva nemůže žebrat o své dítě a vydávat úpěnlivé, zoufalé vzlyky. Podle zvuků, které zvíře vyráží, snad slyší, že se v ní musí odehrávat něco podobného jako v lidské matce. . ... pokračováníEDGAR KUPFER - KOBERWITZ
|
|
|
