vegetarian.cz

Zvířata - naši bratři Desátá část Takové zaopatření pro zvířata, která jsou přepravována železnicí, existuje v každém železničním a dopravním podniku a uskutečňuje se důkladně a dobře.“ Máš pravdu. Věc je úplně v rukou člověka, který si dopravu objednává. On k tomu musí dát pokyn, protože on je majitelem zvířat, povinným zaplatit za jejich zaopatření, nebo je zaopatřit sám. Ale nákupčí dobytka takový příkaz nedá nebo dá jen zřídka, většinou jen tehdy, jedná-li se o transport na velmi dlouhou vzdálenost, při kterém by zvířata dojela na místo určení úplně vyhladovělá. Naopak, dá personálu transportu většinou přísný pokyn, aby jeho dobytek vůbec nekrmil. Protože člověk, o kterém mluvíme, je buď majitelem jatek, nebo jeho nákupčím. Pro oba je transport jen mezistupněm. Před očima mají vždy cíl – jatka. V duchu už vidí zvířata ležet usmrcená se široce rozřezanými těly. Vidí, jak je vysekávají, vybírají vnitřnosti z pařícího se otevřeného těla. Čím prázdnější jsou tyto vnitřnosti, střeva, tím čistější jsou, tím méně práce vyžadují. Plný žaludek však způsobuje plné střevo. Ne, střeva musejí být prázdná, jak jen je to možné! Prvním předpokladem je, že i žaludek musí být prázdný, jak jen je to možné. Jinými slovy to znamená – zvířata se nesmějí krmit. A nekrmí se. Nákladní vlak jede poměrně pomalu, takže zvířata cíle nedosáhnou rychle. Často jsou na cestě den, dva, tři dny i více – bez potravy. Neškodí, když se nechají hladovět až tři dny. Ještě nehrozí nebezpečí, že dobytek uhyne. A je možné se odvážit nechat zvíře hladovět ještě o jeden nebo dva dny déle – pokud není příliš vyhublé, nebo pokud to není příliš mladé zvíře. Tele by přirozeně uhynulo. Jen neriskovat. Tak přemýšlí člověk, kterému zvířata patří a který je dává odvézt na porážku. Proti napájení většinou nic nenamítá. Z bezmyšlenkovosti nebo lenosti se však často i od toho upustí. Jakým trápením však může být zejména v létě žízeň, ví každý z nás. Co může cítit vystrašené zvíře, které konečně v pološeru vagonu najde trochu klidu po hrůzách, úderech a mnohých neznámých nových dojmech? Jak blaženě bude zpočátku vnímat tento klid, toto osamění bez přítomnosti člověka, který neustále znamená nebezpečí a šíří hrůzu! Ale potom? Zvíře ze stáje zná dobu krmení, jeho žaludek na ni reaguje jako hodinky. Zvířeti z luk velmi bolestně chybějí voňavé byliny, které trhalo, když cítilo chuť a hlad. Mezi všemi novými a nechtěnými zážitky se pocit hladu nejdřív ztrácí. Takto však nepřejdou jen hodiny, přejde půl dne, celý den – noc – a znovu den – a znovu noc. Každou hodinu je tu hlad, roste stále víc a víc, mění se v zoufalství. Zvířata nejdřív volají, prosí, žádají – potom však křičí o pomoc. Není nikdo, kdo by je vyslechl. Pod nimi se točí kola. Každý zvuk se ztratí bez odpovědi, jako by nikdy nebyl. Dostavuje se slabost, malátnost, smrtelný strach. Tu však, když už se zdá, že není naděje (protože vím, že i zvířata dokážou doufat), vlak zpomalí tempo, zastaví. Dveře se otevřou. Oslepující zlatavé jasné světlo vnikne dovnitř. Surová ruka uvolní provaz, udeří neúprosně tvrdá hůl, vyhánějí zvíře ven. Ale co to znamená proti tomu, že se otevřely dveře, proti nové naději, že těmito dveřmi oslepení zajatci kráčejí jakoby do nového života, do nového štěstí? Hlad však zapůsobil na tělo. Prvé rychlé kroky se podaří, ale potom se chůze změní na potácení. Jedné z krav se podlomí nohy. Silný úder ji znovu postaví. „Dobře vyprázdněná,“ řekne poháněč znalecky, uznale. „No, těch pár kilometrů ji už nějak dopravíme.“ Zvířata klopýtavě poklusávají vpřed. Znovu se jedné krávě podlomí kolena a potom zase další. Pokaždé je těžší ty, co se zhroutily, postavit údery na nohy. Jedno zvíře se už nemůže postavit, je ze skupiny tělesně nejslabší. Marně se poháněči snaží. Takovou situaci však znají – vždyť se často vyskytuje – mají na ni své fígle. Když selžou nejtvrdší údery, nejnepříjemnější kopance a otáčení ocasu, nezoufají si, znají přece ještě mnoho jiných způsobů, jak si poradit. Pravda, nesmějí je prozradit, nejvýš jeden kolega druhému, protože jsou to profesionální tajemství. Kdyby je ukázali jiným lidem, mluvilo by se jen o týrání zvířat. Ale kdybyste sami měli jednou dovést na jatka takový kus dobytka, který neustále padá, viděli byste sami. Co se tu dá jiného dělat? Člověk přece nemůže nechat zvířata ležet. A dosáhnou svého cíle, podaří se jim dopravit dobytek na místo určení, na jatka. Již z dálky je slyšet bučení – hlasité bučení těch zvířat, která stojí na volném prostranství, a tlumené těch, jež jsou ve stájích. Není to volání, které s radostí vítá den nebo krmivo v plném žlabu, takové výkřiky je na jatkách slyšet zřídka. Jsou to zvuky plné strachu a zoufalství, mísící se s výkřiky hladu. Poháněné stádo naslouchá a s chvěním přechází práh jatek. Zvířata mají velmi citlivý instinkt. V době nebezpečí je však ještě mnohem silnější než jindy. Jeho pomocí přijímají signály, které člověk v takové míře už dávno není schopen vnímat. Jen zřídka jsme si ještě zachovali pocit, který se nazývá „tušení“ a který našemu nejvnitřnějšímu poznání přibližuje nadcházející události tak, jako nám hrozivě štiplavý dým dává najevo, že se blížíme k ohni. Dobytek s hrůzou roztahuje nozdry, větří krev. Z posledních zbytků sil chce utéct. Pozdě! Slabost a člověk jsou silnější. Všude je cítit pach krve. Odevšad znějí zoufalé výkřiky a dobytek mísí svůj hlas s tímto voláním plným hrůzy. Cesta, kterou sem doklopýtal, skončila. Ale poslední a nejtěžší cesta je ještě před ním. Je nejkratší, protože je to cesta ke smrti. Ostatní události byly jen předstupni, kterými už zvíře prošlo. Dobytek dlouho čeká, stojí v horkém slunečním úpalu nebo v ostrém zimním mrazu, čeká v rohu jatek s úzkostnou předtuchou. Pak udělá poslední kroky, které ho dovedou do domu smrti. Vzpírat se nepomáhá. Zápach krve mu při každém kroku víc proniká do nozder a vzduchem prosakuje měkká vůně otevřených teplých těl, která je hrozivější než pichlavý mráz, pronikavější než žhnoucí slunce. Lepkavá krev je rozlitá na prahu, je všude na zemi, pokrývá ji v kluzké vrstvě, která člověku i zvířeti hrozí uklouznutím a pádem. Strach otevře dobytku oči doširoka, hrůza vzduje nozdry. Zvíře vidí rozpáraná těla, v nichž se hrabou usilovné, červenou krví pokryté lidské ruce a vytahují střeva. Pak uvidí obrovského býka, který tam roztřeseně stojí, vidí, jak klesne zasažen těžkými údery, jako strom v lese, který dřevorubci podťali. Padne těžce a hluše. Z otevřené tepny se řine krev – červený, kouřící pramen, široký jako proud vody. Obrovské tělo zvířete se ještě škube. A tu se už krví postříkané ruce chopí nově příchozího zvířete, tahají ho, aby udělalo poslední krok, krok ke smrti. Hlas zvířete zmlkne, zadušený hrůzou – jen otevřené oči křičí, křičí zděšením, volají o pomoc, volají o milost. Tu mu však i tyto oči plné strachu zavážou. Tma obklopí tvora odsouzeného na smrt. Nozdry vyděšeného zvířete se úzkostí chvějí. Padne úder, poslední, a proto snad i nejmilosrdnější, jaký zvíře v životě dostalo. Cesta skončila, bylo dosaženo cíle. Širá temnota se rozprostře nad naším sourozencem z říše zvířat, temnota, která se jednou rozprostře i nad námi. Nebo to není temnota? Je to snad takové nezměrné širé moře světla, že naše slabé, oslepené oči ho nedokážou vnímat a nejjasnější světlo pokládají za největší tmu? Provedl jsem Tě touto cestou až do konce a vím, že jsi ji viděl před sebou, že jsi kráčel se mnou. Věřím, že k tomuto listu už není třeba nic dodávat. Všechno, co jsem Ti chtěl ještě říct, uslyšíš sám v sobě. . ... pokračování EDGAR KUPFER - KOBERWITZ