vegetarian.cz

Zvířata - naši bratři Osmá část Možná se usmíváš. Je tak pěkné být sentimentální. Být členem spolku ochránců zvířat. Zavazuje to k mnoha věcem, jen ne k tomu, aby člověk lásku ke zvířatům rozšířil i na jedlá zvířata. Jakou má taková láska ke zvířatům cenu? Existuje vůbec? Já však vím, že langusty, když je zaživa vaří, v mukách vyrážejí zvuky – tato němá zvířata. Je to obludné, kuchař a hospodyně tomu říkají odborně a zároveň poeticky: „Langusty zpívají…“ Stačí Ti to? – Mám Ti toho říct ještě víc? – Ne, věřím, že teď už jsi pochopil, že nemohu jíst ryby ani jiné vodní živočichy. Byl bych nevěrný sám sobě, kdybych to někdy udělal. Můj milý! Očekával jsem námitku, že jsem si pro svoje líčení zvolil právě zvířata z jiného živlu, protože ta musejí opravdu velmi trpět, neboť pocházejí z cizí říše a my jim našimi prostředky úplně jiného druhu musíme způsobovat strašnou smrt, aniž bychom chtěli. Na výraz „aniž bychom chtěli“ nevěřím, spíš bych ho nahradil „aniž bychom se pořádně zamysleli nebo chtěli zamyslet“. Dobře tedy, věříš, že smrt jiných zvířat, teplokrevných, jež žijí v našich podmínkách na zemi a ne ve vodě, je jiná, téměř bezbolestná, že si jí sotva všimnou, sotva ji pocítí? Abychom si dobře rozuměli – ne přirozená smrt, nýbrž smrt zabitím, kterou jim připravíme. Nejdřív Ti k tomu chci říct o svých pocitech a myšlenkách člověka, až potom Ti budu vyprávět, co vím o jejich umírání, o jejich porážce a zabíjení. Velmi dobře chápu člověka, který žije v divočině, brání svůj život a bojuje o každodenní potravu, což i jemu dodává určitou divokost. Jeho počínání je pro něj samozřejmé, protože vyvěrá z přírodních podmínek, které okolo něho vládnou – ze zákona divočiny. Plíží se, jako se plíží velké šelmy, skrývá se před nebezpečím do úkrytu tak, jako se skrývají ony. Musí se obávat, že se stane kořistí někoho silnějšího. Ale tam, kde je silnější on, musí se ten slabší třást, že mu padne za oběť. Číhá na divoké zvíře tak, jako číhá velká šelma na něj. Jedná jako všichni kolem něho, on je jejich součástí, i když nejinteligentnější, a proto nejnebezpečnější. To z něj dělá obávaného krále divočiny. Ale stále se tu vytváří krásná, velká rovnováha. Jemu, jako každému jinému tvorovi, se dá uniknout. Může žít v divočině léta, možná desetiletí, dokud se nestane kořistí někoho jiného. Celý jeho instinkt, jeho inteligence a schopnosti, každé vlákno jeho těla, pracují s cílem přežít, uniknout nebezpečí. A podaří se to teď, dnes, zítra – kdo ví, kdo může říct, jak dlouho? Plnými doušky vychutnává tento život, svobodu přírody, ba vychutnává dokonce i námahu a boj s nebezpečím. Když umře, umře jako svobodný tvor – možná usmrcený, roztrhaný silnou šelmou. Ale po celou dobu až do konce byl svobodný, žil nádherný život a dokonce i hrozná smrt, jež ho postihne, je mu důvěrně blízká. Vždyť ji měl celý život před očima, stále před ní utíkal, obcházel ji, oklamával, kvůli tomu napínal své šlachy a svaly, svou inteligenci, až na doraz. Tak dlouho zůstal mistrem této vážné hry, až jí teď konečně podlehl. To, co platí o něm, platí ve stejné míře o tvorovi, jehož pronásleduje. I gazela, srna, buvol, ba dokonce i zajíc žijí podle stejného zákona jako on, ačkoliv sami neusmrcují, aby přežili. I tato jeho kořist se těší ze svobodného, krásného života v přírodě, prožívá ho s celou silou instinktů, inteligence a těla, aby znovu a znovu unikala nebezpečí. Téměř vždycky se jí nabízí tato možnost – inteligentní jednání a vypětí sil ji v poslední chvíli zachrání. I všechna zvířata jsou víceméně mistry této vážné hry a čím lépe ji ovládají, tím častěji vyhrají vlastní život. Takto jsou svobodná, vychutnávají dny, týdny, měsíce a roky svého bytí. I pro ně je smrt, když přijde, stará známá, před kterou vždy unikala, které se často ocitla blízko, a která je teď nepřekvapí jako neočekávaná. Královsky svobodný život leží za člověkem i za jeho kořistí. Bude mít dramatický závěr, ale byl krásný a vyplatil se a každý ho mohl sám prodlužovat, mohl být v této hře vždy znovu a znovu vítězem. Toto všechno je koloběh s nádhernou zákonitostí. Příroda je spravedlivá, vyvažuje věci, často už předem štědře platí za rány, které později zasadí. A je pravdivá, neskrývá svoji tvrdost a neskrývá před tvorstvem svá nebezpečí. Hraje s otevřenými kartami a tvorové jí důvěřují – navzdory všemu, navzdory nouzi a tvrdosti, protože jasná pravda otupuje jejich ostny. Vidíš tedy – chápu člověka z divočiny, tedy snažím se ho pochopit – člověka jako lovce. Vidím ho jako něco, co je dáno přírodou, co ještě i dnes v divočině žije jako naši předkové před tisíci lety. Řekl jsem lovec. Ale nemám tím na mysli toho muže, který si v neděli, hladce oholený a dobře oblečený, vyzbrojený puškou a psy, vyjde do lesa na „lov“. Muže, který se pokládá za kulturního člověka, v životě zastává vyšší místo, je sečtělý a vzdělaný, všeobecně pokládaný za „humánního“. Tento muž kráčí lesem, miluje a obdivuje přírodu, která ho přitahuje. Opravdu ji miluje, nenamlouvá si to. Ne, oduševněle všechno vychutnává – perlivou rosu, zeleň listů, světlo, které se prodírá vrcholky stromů, zpěv ptáků. S nadšením naslouchá zvířatům, ze všeho se těší. Ale styděl by se, kdyby šel do lesa jen pro tento pocit. Ne, on je „muž“! On musí mít cíl. Není snad lov starou a opěvovanou ušlechtilou tradicí? A tento člověk, který všechno miluje, celou přírodu kolem sebe, který cítí její harmonii a který by potřeboval udělat jen jeden krok, aby do ní úplně vstoupil, aby ho do sebe přijala – tento člověk přináší pronásledování, poranění, utrpení a smrt. Místo toho, aby miloval, zabíjí to, co milovat mohl, ničí si přitom vlastní ráj. Nemám tedy na mysli tohoto „lovce“, tohoto nešťastného tvora, který sám sebe staví mimo zákony přírody, neboť to, co dělá, je v nejhlubším slova smyslu nepřirozené. On, kulturní člověk, kterého nad bídu divočiny a nad její zákony pozvedla práce a zápasící touha našich praotců, kteří nám budovali schody z divočiny k chrámu míru – dobrovolně tyto výšiny opouští, sestupuje ze schodů, jež ho pozvedávají, jen aby obětoval nízkému pudu, který mu zůstal z dravé šelmy. Ale protože už nejedná v dřívějším koloběhu přírodních nevyhnutelností, přináší pronásledování, poranění a smrt, plnou utrpení. A dělá z toho své potěšení a požitek. Jak žalostný úpadek! Čím je civilizovanější, vzdělanější a nezávislejší, tím víc ho lituji jako člověka, který jde po koleji vedoucí opačným směrem, než tam, kam se snaží dojít on a všichni lidé – ke štěstí harmonie. Zvláštní je také to, jak často postihne tyto lovce smutný osud, něco, co je hluboce zraní tak, jak zraňovali oni. Je to ruka, která jim chce ukázat cestu k sobě samým, která jim naznačuje, co znamená být zraněný a trpět těmito ranami. Jak málo jich to však pochopí. . ... pokračování EDGAR KUPFER - KOBERWITZ