vegetarian.cz

Zvířata - naši bratři Sedmá část Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá. Ještě jsem Ti však neřekl všechno, ještě jsem Ti nevyprávěl o rybách, které se chytají v milionech – o herincích. Nikdo je neusmrtí. Živé je vysypou z člunů, živé je naloží do připravených kádí, nakladou je na sůl a posypou další vrstvou bílých krystalů. Pak přijde další vrstva herinků, další vrstva soli. Na štíhlá, škubající se třpytivá šupinatá těla roztrousí rozežírající přísadu – na živé ryby. To je jejich hrob – zaživa zavřené v kádi a zabalené do pálivé rozežírající soli. Miliony ryb takto umírají a miliony lidí je později jedí, aniž by převážná většina z nich tušila nebo aspoň přemýšlela o tom, jak toto jídlo vzniklo, jaká cesta utrpení a smrti se skrývá za tím, co teď s libostí konzumují. Je nutné tento pravdivý obraz dále popisovat? Ještě něco Ti však chci říct. Chci Ti vyprávět o jiných obyvatelích chladné vody a o konci, který jim člověk připravuje, aby po své smrti byli požitkem pro jeho jazyk a žaludek. Myslím teď na rybu, jejíž původ je zahalen tajemstvím navzdory veškerému výzkumu, na rybu, která se velmi podobá hadu. Mám na mysli záhadného úhoře. Jak se připravuje? Jak známo, úhoř má, stejně jako hadi, velmi tuhý kořínek. Jakoby ho ani nešlo usmrtit. To by mu museli oddělit hlavu od trupu, ale tak by se zničil jeho dekorativní vzhled. Lidé úhoři uříznou hlavu jen velmi zřídka. Obvykle se pokoušejí omráčit ho údery do hlavy nebo tím, že jím házejí o zem. Potom – prosím, je to starý, úplně všední, bezmyšlenkovitě prováděný kuchařský zvyk – mu zaživa stáhnou kůži a zaživa ho hodí do hrnce nebo na pánev. Zaživa! Pokličku je třeba dobře přivázat nebo zatížit kameny a jiným závažím, protože úhoř se ze všech sil vzpíná, svíjí, natahuje, vzpírá se proti pekelnému vězení, pokouší se z něj utéct, prorazit ho. A stává se, že úhoři odhodí pokličku a utečou – bez kůže, napůl uvaření nebo upečení. Ale ruka člověka je ihned znovu chytí a hodí zpět do mučírny. Ruka, jež to dělá, je většinou něžná ruka ženy, dobré matky, která svým dětem a muži připravuje tuto chutnou hostinu. Je to ruka ženy, která má jinak určitě velmi dobré srdce, dokonce velmi měkké srdce, přinejmenším pro své milé, které se lehko dotkne, když vidí trpět cizího člověka. Ale pro utrpení a muka úhoře nemá citu. Ano, stává se to. Často máme dvě srdce, jedno z masa a citu, druhé z kamene a bezcitnosti. Úhoř se právě takhle připravoval vždy, kam jen lidská paměť sahá. Ani matka této matky to nedělala jinak, ani její babička. Říká se, že úhoř to tak necítí… a… jak jinak by se dal připravit? Ne, dobrá žena se těší, že svým milým nabídne tak chutné jídlo. Těší se, aniž by pomyslela na to, že se tak děje za cenu pekelného utrpení jiného tvora, za cenu takového utrpení, že větší nemusel snášet žádný svatý. Takových velkých mučedníků jsou každý rok statisíce a téměř nikdo si na ně nevzpomene, nikdo pro ně neuroní slzu. Nebo přece? Ano, viděl jsem plakat děti, ale to jsou ještě hloupé děti, jenom děti. A přece jsem se setkal s lidmi, s dospělými lidmi, kterým vstoupilo do očí něco jako slza, když viděli, jak tyto ubohé tvory prodávají na trzích, a mysleli na to, co je čeká. Pravda, silní lidé se něčemu takovému smějí… dokud se jim samým nestane něco podobného. A ještě jeden obraz se mi zjevil před očima. Úhoři zaživa svázaní provazem, který jim protáhli žábrami. Tento živý svazek zavěšený v komíně, svíjející se těla uzená zaživa. Vznikne z toho úžasná lahůdka – uzený úhoř. Když však hovoříme o lahůdkách, nejsou také raci a pověstné langusty jedním z Tvých oblíbených jídel? Není to i pro Tebe vždycky svátek, když Ti je předloží? Chci Ti popsat cestu raka a langusty z vodní hlubiny až k svátku pro Tvůj jazyk, k svátku, jenž Tě ve velké míse očekává na umně prostřeném stole. V chladné vodní hlubině chytili raka nebo langustu a vytáhli je na sluneční světlo. Obě zvířata jsou na vzduchu šťastnější než ryby, protože bez velkých těžkostí dokážou žít i mimo vodní říši. I vzduch se může na dlouhou dobu stát jejich živlem. Chycené raky obyčejně zabalí do košů nebo něčeho podobného. Často jsem viděl, jak langustám odlomili jejich krásná dlouhá tykadla, protože zabírala moc místa. Umím si představit, jak velkou bolest musí znamenat už to, že jim u kořene odlomí tyto nejcitlivější orgány, vysoce vyvinuté nástroje citu, které obsahují jemné hmatové ústrojí. Takto zohavené čekají na kupce. Kupující nese raka nebo langustu domů s radostným očekáváním požitku. Langusty i raci se vaří. Každý to ví, protože až potom mají často vzpomínanou, takřka příslovečnou červenou barvu. Vaří se zaživa. Domnívám se, že i to je všeobecně známo, i to každý ví. A hospodyňka si s povýšeným úsměvem říká: „Ale to vůbec nevadí – házejí se do vařící vody, za kratičkou chvíli jsou mrtvi. Kromě toho jsou to zvířata nižšího druhu, s velmi primitivním nervovým systémem, která to všechno nepociťují tak, jak by to pociťoval například nervový systém člověka,“ a znovu povýšený úsměv. Rak a langusta se přece vaří, je to staré a neměnné jako jedenkrát jedna je jedna. Já však vím, jak jejich smrt vypadá. V mnohých kuchařských knihách se píše, že nejlepší je vložit tato zvířata do vlažné vody, zatížit je kamenem a takto je pomalu vařit, aby se dosáhlo lepší chuti. Ale nechme to, mysleme si, že neexistují žádné takové pokyny, že jsou jen lidé, kteří házejí raky do prudce se vařící vody, aby jim takto připravili rychlejší smrt. Už toto předsevzetí je krokem k lidskosti, a dokonce by mohlo splnit účel, kdyby… byl hrnec s vařící vodou v nějakém poměru k velikosti zvířete. Jinými slovy langustu by bylo třeba hodit do nádoby s velkým, ba dokonce s velmi velkým množstvím prudce se vařící vody, abychom jí připravili rychlou smrt, ne příliš barbarskou. Skutečnost, to znamená obvyklý způsob přípravy, však vypadá úplně jinak. Většinou se vezme nádoba, která je právě tak velká, aby se do ní zvíře vešlo. Ale – místo jedné langusty nebo jednoho raka se jich většinou hodí do vody víc najednou, protože člověk si řekne: „Vždyť je tam ještě místo.“ Tato zvířata, chladná a pokrytá silnou skořápkou, však v takovém množství ochladí malé množství vody, takže se z vařící vody okamžitě stane voda teplá, nebo v nejlepším případě horká. V této horké vodě se teď pohybují šokovaná zvířata, zvyklá na chlad, téměř na ledový chlad vodní hlubiny. Pokoušejí se utéct, ale marně. Na hrnec se přitlačí poklička, zoufale se plazící zvířata se předtím zatlačí zpátky do hrnce. Poklička se pevně přiváže, nebo zatíží kameny a jiným závažím. Jak pod hrncem hoří oheň, voda je stále teplejší a pomalu se blíží bodu varu. Velmi pomalu! A v tomto neustále se zvyšujícím žáru jsou zvířata zavřena bez jakékoliv vyhlídky na záchranu, vydána napospas neustále vzrůstající bolesti. Dokonce i tehdy, když voda dosáhne bodu varu, neznamená to ještě smrt. Musí se ještě chvíli v mukách vařit ve vroucí vodě. „Samozřejmě, že raci a langusty se musejí dobře povařit,“ řekne šéfkuchař. „Dobře zaživa povařit,“ měl by říct. Já však myslím na strašnou epochu inkvizice a na to, že tato doba ještě nepominula, že i dnes lidé vrhají do vařící vody zaživa jiné tvory, kteří jsou v jejich rukou bezmocní. A s hrůzou si uvědomuji, že jsou to takzvaní vzdělanci, jemnocitní, nikoliv suroví barbaři, ne přírodní národy, a přece – primitivové. Primitivní civilizovaní, primitivní takzvaní kulturní lidé Západu, kteří překypují krásnými myšlenkami a řečmi, a přece, s úsměvem na tváři, provádějí strašné ohavnosti. Ne proto, že musejí, nikoliv – proto, že chtějí. Ne proto, že by jim chyběla schopnost přemýšlet a zvažovat, jakých ohavnosti se dopouštějí, nikoliv – proto, že o tom nechtějí přemýšlet. Kazilo by jim to požitek. „Ani byste nevěřil, jak je mi vždycky líto langusty, když ji házím do vařící vody, když se potom snaží vylézt ven a já ji musím znovu zatlačit zpátky. Jenže my langusty jíme tak rádi – a jak jinak bychom měli ta zvířata připravovat?“ To mi jednou řekla jistá německá baronka, která celý život ráda jedla langusty a která se nemohla dívat na to, když kočí bil svého koně nebo když poháněč špatně nakládal s oslem. Při tom se jí vždycky zmocnila prudká zlost. Nad ptáčkem, který měl zlomenou nožičku, ronila slzy. . ... pokračování EDGAR KUPFER - KOBERWITZ