Zvířata - naši bratři

Šestá část

Rybáři vytahují sítě. Mají je velké a široké. Vytáhnout je z vody vyžaduje mnoho silných mužů. Jejich síla automaticky roste, stupňuje ji radost, že v sítích je úlovek. Tahají a tahají. Stovky, tisíce třepetajících se ryb vyzdvihnou z vody a vytřesou ze sítí do člunů, kde ryby leží na sobě jako jeden pohyblivý, stříbřitě lesklý kopec, masivní a těžký, takže člun klesne hlouběji do vody. Ryby, které jsou dole, stlačené vahou těch, co leží na nich, se mohou jen stěží pohybovat. Horní ryby tlučou ocasními ploutvemi a pohybují ostatními ploutvemi, sbírají všechny své síly, aby se vymrštily do výšky se správným instinktem, že takto možná dosáhnou spásného živlu – vody.

Rybáři se usmívají, zapalují si dýmky. Zátah byl dobrý! A znovu si sedají k veslům nebo na svá místa. Když je člun hodně velký, tak se ve velkých námořnických botách brodí masou ryb, stoupají na jemná rybí těla, rozmačkávají je, zraňují, usmrcují. Smějí se a vykřikují žertovná slova, zatímco šlapou po své stříbřité kořisti. Jejich boty přitom nepociťují nic a jejich srdce zrovna tak málo, protože zvyk nechal na jejich srdcích vyrůst hrubou kůži – možná stejně pevnou, bezcitnou a naolejovanou, jako je kůže jejich bot. Ani jednou do jejich mysli nepronikne, že chodí po tělech živých bytostí, které svou podrážkou a vahou zraňují.

Ale tento osud postihne, pravda, jen některé ryby. Není to norma, proto se tu nebudeme zdržovat. Podíváme se, jak se daří celému množství, těmto tisícům a desetitisícům ryb. Ano, říkám tisíce, desetitisíce. Každý rybář by se Ti vysmál do tváře, kdybys od něho žádal, aby teď to množství mořských zvířat usmrtil. Jak by mohl? Ani by na to neměl místo, vždyť člun je plný ulovených ryb. Rybář se tedy spokojí s tím, že chytí tu nebo onu rybu a úderem do hlavy ji zabije. Dělá to jen u těch, které hodně vyskakují, projevují příliš energie. Tento akt milosti prokáže jen těm, které leží nahoře, jimž by se snad přece jen mohlo podařit z posledních sil uskutečnit skok do vody. Zamezit tomu, aby vzácný úlovek znovu unikl, to je příčina, kvůli které rybář toho nebo onoho zajatce sítě usmrtí. Dělá to jen na základě praktické úvahy, nikoliv proto, aby zkrátil utrpení zvířete. Ó, ne.

Proč vynakládat takovou námahu? Vždyť ryba umře i bez jeho přičinění sama od sebe, bez toho, aby bylo potřeba tolik práce. Záškuby rybích těl pomalu ustávají, nejsou už tak divoké a nespoutané, pokaždé je v nich méně síly, jsou stále slabší a slabší. Ne, člověk se o ně vůbec nemusí starat, vyhasnou samy od sebe. Takto smýšlí a jedná rybář. Ví, co dělá, protože má se svým řemeslem zkušenosti.

A ryba? Ryba je vytržena ze svého živlu, z vody, a je vržena do živlu, který dosud okusila nejvýš na několik vteřin – na vzduch. Když se my, kteří jsme na vzduchu doma, dostaneme do vody, když nás úplně obklopí a přikryje, utopíme se za krátkou dobu několika minut. Stejně se děje mnohým rybám, které, když se dostanou na vzduch, za několik minut zahynou. Ale to je jen velmi malá část ryb. Převážná většina ryb, které chytíme do sítě, žije v našich zeměpisných šířkách mimo svůj vlastní živel, na vzduchu, velmi dlouho – hodinu, dvě hodiny, čtyři hodiny, až půl dne, hlavně mořské ryby.

Řekl jsem, žijí. Ale není to přiléhavé označení – protikladné slovo umírají by bylo správnější. Ano, ryba umírá, ne minuty, ne – umírá hodiny tísnivou, strašnou smrtí, srovnatelnou jen s naší smrtí udušením. Pomysli si, že by ses musel pomalu udusit. Kolem Tebe by bylo stále méně vzduchu, stále víc by Ti chyběl. Celý Tvůj život by spočíval jen v zápasu o nadechnutí, stále víc a víc, stále namáhavěji a namáhavěji, až nakonec by ses už vůbec nadechnout nemohl.

Pomysli na rybu – ne, raději běž na pláž nebo na trh s rybami, sám pozoruj zvířata, jak leží na zemi nebo v koších. Budeš prožívat jejich strašnou smrt a uvidíš, jak pomalu slábnou, jak víc a víc otvírají ústa, umírajíce udušením, až je křečovitě otevřou doširoka v mukách pomalé smrti. Protože máš velkou představivost, pomysli si, že bys tou rybou byl Ty, že bys musel takhle bojovat, tak strašně, každou vteřinu, každou minutu, o dech! A z vteřin smrtelného zápasu by se staly minuty, celé tíživé minuty, hodiny dlouhé jako věčnost.

Pomysli na ta muka… Vždy, když procházím rybím trhem nebo kolem pláže, kde se škubou blýskavá těla obyvatel vodní říše, kde v mukách otvírají ústa, jakoby ve smrtelném výkřiku – tehdy s nimi vždy trpím a cítím se jako bych sám lapal po vzduchu a umíral s nimi. V takových okamžicích se cítím zajedno s rybou, cítím se úplně totožným s touto sestrou z jiného živlu. Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá.

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ