Zvířata - naši bratři

Pátá část

Když tedy vím, že toto všechno odmítáš – právem – jako „nenormální“, chci Ti říct, jak vidím „normální“ rybolov. Poslouchej a přemýšlej, je-li to čistá, střízlivá pravda nebo ne. Například rybolov na udici. Mnozí říkají: „Krásný sport, uklidňuje nervy.“ Člověk sedí v přírodě, u vody, drží udici, pozoruje splávek a musí se naučit odborným pohybem rybu v pravém okamžiku vytáhnout. Když se to podaří, radost rybáře a okolostojících je veliká. Všichni se kochají pohledem na krásné, šupinaté, zmítající se tělo ryby – a rybář s pýchou na svou kořist rybu usmrtí nebo ji ještě živou přidá do nádoby s vodou k ostatním.

Všechno to vypadá téměř neškodně, zejména… s přivřenýma očima, se zrakem upřeným na pokrm z voňavého rybího masa. Ale já to vidím víc zblízka, otevřenýma očima, jasněji. Vidím svíjející se žížalu, kterou ruka rybáře (možná je to ruka malíře něžných pastelů, možná ruka estéta) bez jakéhokoliv soucitu uchopí. Vidím železný háček s protiháčkem. Rybářova ruka chytí červa, napíchne ho, protáhne toto ocelové mučidlo přes dvě třetiny jeho těla.

Červ se svíjí, kroutí, bolestně natahuje. Rybář se spokojeně a pyšně usmívá, protože červa „odborně“ napíchl. Háček je skryt, je vidět jen malé zvíře, které se ve svém utrpení mimořádně živě, zoufale svíjí. Tak je to správné, hotová pastva pro rybí oči. A rybář, nanejvýš spokojený sám se sebou a se svým rybářským uměním, hází vlasec do vody, potahuje z dýmky, čeká a zírá na splávek. Tak plynou minuty, mnoho minut – každá minuta má šedesát vteřin. Jakou věčností může být každá vteřina pro ubožáka na háčku? Sám jsem už snášel velké tělesné bolesti, bolesti, které se stávaly mukami – a vím, co tehdy pro mě, velkého, silného člověka znamenala jedna vteřina, jak rozsáhlou, příšernou poušť času. Všichni, kdo zažili utrpení, to budou vědět. Pomysli si, jak by trpěl člověk s takovým hákem v těle. Umíš si to představit? Rybář pořád ještě sleduje splávek. Nepohnul se právě? Vytáhne šňůru. Správně, ryba se zakousla, ale byla velmi mazaná, sežrala jen svíjejícího se červa, aniž se dotkla háčku. Rozzlobený rybář odstraňuje zbytek červa, který se ještě trochu kroutí. Dívá se na hodinky. Deset minut tahle návnada vydržela. Rybář tedy otevře nádobu s červy, vyhledá si novou oběť, odborně ji napíchne bezcitnýma rukama, stejně jako celé stovky nebo tisíce červů předtím, po celou dlouhou dobu svého rybaření. Červ se v mukách ovíjí kolem háčku. Nepředstavitelná bolest – strašná, pomalá smrt! Kdyby byl člověkem, jistě by se zoufale ptal, je-li možné, aby Bůh něco takového dovolil. A nenajde smilování, nenajde pomoc, jen příroda ho vykoupí prostřednictvím lačné rybí tlamy nebo pomalé smrti.

Rybář však sedí u vody, dívá se na splávek, přemýšlí a vnímá vzácný nedělní klid kolem sebe. Úplně se rozplývá v pocitu obdivování přírody, naslouchá zpěvu ptáků a těší se z toho, že tito malí pěvci mají dnes v našich krajích bezpečný, chráněný život, bez pronásledování lidmi, díky společnosti, ke které patří i on jako uznávaný, vzácný člen spolku ochránců zvířat. Pozor! Splávek se ponořuje! Rybář se narovná, trhá a pohybuje šňůrou. Třepotá se na ní stříbřitá ryba. Háček zabral dobře, prošel horní čelistí a vyčnívá z hlavy vpředu nad tlamou. Rybář odborně uvolní háček. Nejde to lehce, takový protiháček je dobrá pojistka – nejdřív je třeba trochu popotahovat sem tam a nakonec šikovným energickým trhnutím vyškubnout vzpříčený ocelový hrot. Zůstane malá díra – ale to na věci nic nemění, za pár hodin přece zajatce stejně snědí. Potěžká kořist v ruce, zaraduje se a hodí rybu k ostatním svíjejícím se sestrám.

A rybář přemýšlí, že by teď možná bylo dobré použít jiný druh návnady. Otevře krabici, v níž lezou pestří brouci a mouchy, vezme jednoho třpytivého brouka, který mu přijde mezi prsty. Šikovně chytí háček a prorazí ho tělem brouka rovnou uprostřed. Zvíře hýbe nožičkami a tykadly jako divé, otvírá křidélka, jako by chtělo uletět. Rybář se usmívá: „Ano, teď už nemůžeš.“ Potom hodí šňůru do vody. Plavající brouk se třpytí a pohybuje všemi končetinami. Rybář spokojeně přikývne. Takhle je to dobře – to přiláká ryby! Ponoří se do přemýšlení, ale brouka přitom nespustí z očí. Rybář necítí nic, vůbec nemyslí na to, že toto malé bezmocné zvíře si musí vytrpět nepředstavitelně mučivou smrt. Ne, on je milovník přírody, těší se z třpytivé krásy křidélek a způsobu pohybů. Vždyť brouk ani nekřičí. Kromě toho je to jen hmyz a ještě k tomu škodlivý. A zatímco se takto noří do myšlenek, narazí jazykem na zub – právě na ten zkažený! Hned se přihlásí bolestí. Rybář trpí – bolesti se stupňují. Přemýšlí, že zítra musí bezpodmínečně zajít k zubaři. A s hrůzou si představuje, jak se zubař se svými nástroji z tvrdého kovu pustí do zubu, jak hrozné to může být, když se dotkne nervu. Snad se najde nějaký prostředek, který zabrání tomu, aby cítil bolest v plné míře, ale přece jen… Trochu bolesti bude i přesto cítit – už teď se toho bojí. Bojí se dokonce i jemné jehly, kterou mu píchnou do dásně – toho malého, chvilkového vpichu, který mu přinese osvobození od všech ostatních bolestí.

A rybář zírá na třpytivého brouka, kterému trčí mezi křídly zpětný háček z těla, a fi lozofi cky přemítá, jak strašné je to na světě, jaké strašné bolesti si musí vytrpět mírumilovný člověk – například bolesti zubů. Čím si to zasloužil? On, který přece jistě nezpůsobil žádnému člověku utrpení. Vůbec, proč člověka pronásledují nemoci a všechna možná neštěstí? Proč? Je to spravedlivé, že nejmírnější lidé musí takto trpět – to je ta velká spravedlnost? A bolesti v zubu jsou stále horší. Vytáhne rybářskou šňůru z vody, vytrhne z těla brouka háček a zahodí třpy- tivé zvíře – někam. Potom namotá šňůru, občas se chytí za tvář, všechno sbalí, vezme nádobu s rybami a odejde domů. Náhle, stejně jako přišly, bolesti odejdou. Teď se těší na ryby, na dobré jídlo, které mu z nich jeho žena připraví. Vzpomene si i na svého malého syna. Chlapec s ním už dlouho chce jít na ryby. Příští neděli ho vezme s sebou. Neuškodí, když se už dítě zacvičí v tomto krásném sportu. A příští neděli ukáže rybář, otec, svému synovi, jak se odborně napichuje červík na háček. To je obraz rybáře, jaký jsem často vídal já sám, bezmocný a neschopný zachránit oběti na háčku. Vždy jsem byl plný hrůzy, když jsem si pomyslel, že v celé Evropě jsou statisíce lidí, kteří se každý den – a především každou neděli – oddávají tomuto sportu jako oblíbené zábavě. Nedokázal bych najít potěšení v tom, že červům, broukům a mouchám připravuji mučivou smrt ukřižováním. A lidé, kteří to dělají, jsou zčásti ti, kteří jinak v životě projevují jemnocit. Ale je dost hluboký? Tak to je všechno, co jsem Ti chtěl říct o rybolovu na udici, o tom druhu rybolovu, který pokládáš za pěkný a „vůbec ne krutý“ sport. Teď však víš, že se na to dívám jinýma očima. Dokonce i kdybych si myslel, že háček způsobuje rybě snesitelnou bolest, mučivá smrt červa by stačila, abych si nikdy nemohl vychutnat rybu chycenou na udici. Už jsem Ti jednou řekl, že i červ je mi bratrem a cítím s ním.

Vidím, jak se při čtení těchto řádků usmíváš. Tvoje tvář získává nadřazený výraz a chceš mi odporovat: „A co když rybu chytáme do sítě? Kde je tu červík pohoršení? Kde je tu mučivá smrt ryby?“ Přece ji jednoduše vytáhnou na zem a tam ji zabijí úderem do hlavy. „Kde je tu velké utrpení?“ Slyším Tě takhle mluvit a musím Ti říct: „I tentokrát jsi přihlížel jen s přivřenýma očima.“ Nedůvěřivě se usmíváš? Poslouchej, jak jsem zažil chytání ryb do sítě, vždy znovu a znovu, jak ho vidím svýma očima, jež jsou možná trochu příliš široce otevřené. Takto se mi rozšířily rozhořčením a hrůzou, které se zrodily ze soucitu. .

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ