Zvířata - naši bratři

Čtvrtá část

Můj milý! Vyslechl jsem Tvé námitky. Říkáš věci, které jsem téměř očekával, že uslyším, protože celý svět takto smýšlí a odporuje mi stejně, jako jsi mi odporoval Ty. Trochu mě to zarmoutilo, protože jsem doufal, že Ty budeš blíž pochopení, blíž než celý svět. A teď… Když se však celý svět ptá a mluví jako Ty, asi na to máte právo, vždyť se vám zdá zcela přirozené takto uvažovat. Nebudu se tedy dál trápit tím, že i Ty jsi tak hovořil. Budu se Ti snažit odpovědět a vše vysvětlit: Říkáš, že zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava. Promiň, ale když jsem toto místo četl, srdečně jsem se zasmál. Připouštím sice, že v hospodaření přírody nezůstává nic nevyužito, že tedy i mrtvola jednoho tvora slouží druhému jako potrava, dokonce že velmi často jedno zvíře usmrtí druhé, aby získalo jako potravu jeho maso. Připouštím také, že v zákonu přírody se s tím počítalo. Počítalo se i s násilnou smrtí, s umíráním živočicha kvůli tomu, aby mohl posloužit jako potrava – místo smrti, která by později nastala kvůli stáří a nemohla tak už vlastně nikomu přinést užitek. Všechno toto uznávám. Ale Tvoje formulace „zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava“ mi připadá, jako kdyby se lev nebo jiná šelma olízla a řekla: „Člověk je stvořen k tomu, aby nám poskytl dobré jídlo.“ Nesmál by ses takovému výroku? A vidíš, já se také smál.

Jestliže však hovoříš o tom, že krátký, takřka bezbolestný okamžik usmrcení zvířete se nedá nijak porovnat s užitkem a požitkem, který z toho vznikne pro ostatní (pro zabíjející), musím tomuto názoru odporovat. Mnozí, skoro všichni, smýšlejí jako Ty. Ale mají, máš skutečně ve všem jasno? Nesvedlo Tě přání, aby ses bez znepokojení a vnitřních zábran přece jen mohl oddat požitku z masitých jídel? Nebyla to tato, možná polovědomá, touha, jež Tě přiměla k tomu, abys jen povrchně přihlížel kratičkým pohledem zpod přivřených víček, a potom sám sobě s uspokojením řekl: „Vůbec to nebylo tak zlé!“ Opravdu to tak není, můj milý?

Chci Ti říct, jak věci vidím, jasně a zcela realisticky. Nechci Ti vyprávět o velkých ještěrkách, tučných leguánech v Jižní Americe, jež domorodci chytají pro chutné maso. Vyřežou jim šlachy na nohách a potom je, zaživa svázané, spoutané vlastními šlachami (pomysli, jaké utrpení, jaká bolest) zavěsí na celé dny v stinných sklepních prostorech, dokud jejich maso nepřijde na stůl. Řekneš mi, že je to příliš daleko, příliš neobvyklé a že to neodpovídá našemu životu, našim zvykům. Máš pravdu. Proto Ti nechci vyprávět ani o jižních zemích, v nichž drůbež, slepice a holuby zaživa oškubou, zaživa je zbaví peří. Sám jsem viděl, jak měly ženy takového nešťastného svázaného ptáka v klíně a jak mu vytrhávaly všechna, i ta nejmenší pírka, aniž by je sebeméně rušilo kdákání ubohého trpícího zvířete. A proč to dělaly? Jen proto, že maso zvířete po oškubání je údajně bělejší. Oprávněně mi řekneš, že tyto hrůzostrašné středověké metody se u nás už dávno nevyskytují, že u nás se zabíjí „humánněji“. Teď jsem si však vzpomněl na mladou anglickou dámu, která mi jednoho dne řekla, že ona a její manžel v noci pojedou s rybáři přihlížet lovu. Namítl jsem, že by bylo mnohem lepší to nedělat, protože rybáři v té oblasti vábí obyvatele vodní říše velkými lampami. Ryby, přitahované jasným světlem, vyplouvají nahoru. Lovec hodí harpunu, jejíž ocelový hrot pronikne vyslíděnému zvířeti do těla a protiháčky ho přichytí. Když rybu napíchnou a vytáhnou, oddělí ji od harpuny. To znamená, že jí vytrhnou ocelové protiháčky z těla, způsobí tak v jejím škubajícím se těle velké díry a hodí ji k ostatním chyceným rybám – ať tam na své rány umře. Neboť jen málo rybářů má tak dobré srdce, že trpící zvíře hned usmrtí.

Tohle všechno jsem řekl mladé dámě, jež mi mnoho vyprávěla o hodnotných knihách, pokroku a krásných myšlenkách. Řekl jsem jí to se záměrem varovat ji před tímto zážitkem, který by pro její něhu byl jistě strašným utrpením. Ona se však vesele rozesmála a řekla mi, že od dětství rybaří, zná všechny druhy rybolovu a sama je provádí, takže sentimentality, o nichž mluvím, jsou jí úplně cizí. A stále se smíchem mi tato něžná dáma z vyšší společnosti oznámila: „Já při tom vůbec nic necítím. Když chytím rybu, ještě zaživa jí rozříznu tělo a vyberu vnitřnosti, protože se tak nesmírně zlepší chuť masa.“ Ještě teď vidím, jak velmi ji rozveselilo to, jak jsem se zhrozil. To byla moderní jemnocitná anglická dáma, tedy člověk ze severu. I tady mi řekneš, že to je výjimka, takřka neuvěřitelná, která s obvyklým způsobem rybolovu nemá nic společného. Máš pravdu – protože kdyby se tento příběh nebyl stal mně samotnému, stěží bych mu uvěřil.