Zvířata - naši bratři

Druhá část

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i jejich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změnám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí, že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu poslednímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žaludek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením rostlin.

Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí sníst poměrně malý kousek masa. I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domnívám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece zakázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu vyššímu poznání.

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myšlení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně. Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou.

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská příprava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úplně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol. Mrtvoly… toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slovem "jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je však jistý druh dokonalosti. Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva obstáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu, jenž je přiměřený jejich stupni.

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal přímou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si představuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru, z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet let, během nichž jsem nejedl maso. A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: "Ale proč? Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefi l tak blízko.

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, budeš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem Tvým dohadům. Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí. Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují, pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni a usmrcováni jiní tvorové?

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, nečiním ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé, kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost? Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? "Být ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý. Slyším, jak mi oponuješ: "Ale neděje se v přírodě to, co děláme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve shodě s přírodou!"

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat, dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a nenazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím, že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já celá podstata našeho lidského bytí?

Budeš mi odporovat: "Ano, ale my lidé ještě nejsme dokonalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji odstranit a co ještě musíme ukájet." Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotíme jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vysoká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám. Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: "Mají tito lidé z pohodlnosti klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst klíček jménem člověk?" ... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ