vegetarian.cz

Zvířata - naši bratři Patnáctá část ... Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požitkem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé písni hluchá. Ne však vždy. Může se stát, že žal v nějaké podobě dojde i k nim. Potom sebe samu porovnávají s uvězněným ptákem a svou bolest a touhu s jeho písní. Pokládají to za poetické, s pohnutím pozorují svého zpívajícího otroka a šeptají: „Jsem uvězněná jako ty! Ó, jak trpím! Ó, ta muka, ta bolest, touha!“ A prolévají neužitečné slzy. Jejich bolest není dost hluboká na to, aby zjistily, že je v jejich rukou změnit úděl otroka, alespoň jemu utišit touhu a bolest. Stačí jen malý pohyb něžné ruky a nešťastný otrok, jehož kdysi jako zajatce přinesli z lesa, je svobodný a volný. Když Ti toto píšu, cítím, jako by se na mě dívaly oči, oči nejvěrnějšího přítele člověka, jeho téměř dobrovolného otroka, oči psa. I jeho pohled žaluje, vypráví o násilí, hovoří o špatné odměně. A vidím, jak tento věrný, vždy ochotný sluha, žije celý život přikovaný k řetězu, bydlí v boudě naplněné suchou slámou. Vidím, jak se živí odpadky, které mu předhodí. Když po dlouholeté službě přijde stáří, vypadají mu zuby, potom… Potom dostane ránu z milosti nebo trochu jedu do své misky. To je vděk člověka k tomu, kdo mu deset let hlídal dům a dvůr, ženu i dítě, majetek i život a všechny poklady, které byly jeho. Rána z milosti pár kapek jedu. Úděsné je, že takto jednat je u nás obvyklou normou, ne výjimkou. Tak „se“ to dělá, když je pes starý. Budu Ti vyprávět dva příběhy. Vyslechl jsem je z úst těch, kteří své nejvěrnější přátele nechali takto popravit. V jednom domě se u stolu mluvilo o tom, že stárnoucího Cara by už bylo potřeba dát usmrtit, a to ještě dnes, protože teď začal ještě ke všemu ztrácet zrak jaká přítěž! Mluvilo se o tom v přítomnosti psa. To by se nikdy nemělo dělat. Zvířata chápou víc, než si myslíme, i když ne slova, ale velmi často jejich smysl. Když Cara později zavolali, polaskali ho a pozvali na procházku, neobešlo se to v rodině bez slz. Car se ke každému vroucně přitiskl, jako by chtěl říci sbohem, a potom následoval pána. Když se za pánem a psem zavřely dveře domu a oba už ušli kus cesty, vrátil se věrný starý Car ještě jednou zpátky, přišel ke dveřím, natáhl se, olízl kliku dveří domu, který mu byl tak dlouhou dobu domovem, a vydal dlouhý žalostný zvuk. Potom se vrátil na zem, žalostně pohlédl na dveře, na bránu, která mu teď bránila v návratu, která před ním zavírala život. Potom následoval svého pána na smrt. A jeho pán onen muž, který mi to vyprávěl měl odvahu vést svého psa, tuto jemnocitnou duši, klidně dál k rasovi. Nu, vždyť Car už velmi zestárnul a začínal slepnout… Díval jsem se na toho muže. Copak nikdy nezestárne? Copak není možné, že i on jednou začne pomalu slepnout? I jeho potom… Jisté dámě, které jsem o tom vyprávěl, došla trpělivost a dáma s pobouřením zvolala: „Ale vy se rouháte! Vy porovnáváte člověka se psem!“ . ... pokračování EDGAR KUPFER - KOBERWITZ