|
|
|
|
|
|
|
Zvířata - naši bratři Čtrnáctá část
Zvíře žije život otroka. Ráno, když se s radostným zaržáním probudí, mu poskytnou krmení a doušek vody, očistí mu srst, vykartáčují, vyčešou ji, až se leskne. Potom začíná den – to znamená denní práce. S radostným zaržáním vyjde kůň z těsné stáje, pozdraví jasné sluneční světlo, volný výhled pro oči. Čeká ho vůz. Už ve stáji ho opásali řemeny a popruhy, nasadili mu ohlávku a uzdu. Teď opratě rozmotají a spojí se zápřahem, připoutají ho k denní otročině. A práce začíná. Nad vším se neviditelně vznáší to, čemu říkáme osud. Jednomu otrokovi dá lehký, druhému těžký úděl. Jeden z posledních sil tahá těžká břemena – káry, jejichž kola skřípají pod tíhou zboží, železa, písku, kamení, klád nebo čehokoliv jiného. Druhý běží veselým klusem před lehkým povozem. Osud… Jeden má pána, který je plný milosrdenství, nikdy nepožaduje víc, než dovolují síly, dopřeje odpočinek a přestávku, zajistí stín před slunečním úpalem a ochranu před deštěm a sněhem, dává dostatek potravy a navíc i chutné lahůdky, dobré, něžné slovo a pohlazení. Druhý otrok má pána, který neovládá sám sebe, požaduje nemožné a toto nemožné si nemilosrdně vynucuje. Jeho hůl bez slitování vybičuje poslední síly. Dává mnoho ran a málo ovsa. Zvířeti, které je mu vydané napospas, dopřeje jen málo odpočinku, nechrání ho před žhnoucím sluncem, před deštěm a mrazem. Místo dobrých slov ho častuje výkřiky proklínání, místo lahůdky dá kopanec do břicha. Osud. Jeden úděl mají oba otroci společný – svazují je opratě, drží je oje. Za nimi je neustále břemeno, které musejí tahat nespočetné dny, týdny, měsíce, roky, po celý dlouhý život. Stejně jako galejníci v minulých dobách za sebou tahali velkou železnou kouli, ke které byli přivázáni. Napravo kvetou louky, nalevo zurčí potok, zurčí uprostřed osvěžující zeleně. Ale uzda a bič drží otroka. Ta čerstvá tráva na louce, ta vysoká stébla, jak lahodně asi chutnají! Jen na chvíli zajít tam naproti do stínu! Ale uzda a bič otroka drží. Teď si odpočinout, zastavit se, vydechnout si – jen na pár okamžiků načerpat novou sílu! Bič však žene otroka dál. Tamhle je bratr, sestra, zapřáhnutí k břemenu, stejný úděl. Jít k nim, přivítat se s nimi, pozdravit je, utěšit, polaskat – sám sebe nechat polaskat a pozdravit. Tady – teď jsou vedle něho. Ještě krok a ucítí blízkost jejich dechu, jemné funění jejich měkkých nozder. Ale bič žene otroka dál a uzda drží zpět. Den je dlouhý, náklad těžký. Jakoby kouzlem se povoz stává lehkým a zase těžkým. Čekání v prašných ulicích, trochu krmení před sebou, potom dál, stále dál po nekonečné cestě. Ano, po nekonečné cestě, protože tento pochod je bez konce, i kdyby trval jen několik kilometrů, je bez konce, bez konce. Jen večer přetrhne tento neustálý koloběh. Unavený je člověk, unavený je otrok. Unavené ruce odvazují ohlávku, osvobozují koně od denního břemene. Radostně řehtaje, kluše do stáje na malé místo, jež mu patří, na místo, které je trochu větší než jeho vlastní tělo. Kůň najde žlab, najde svou večeři a doušek vody, jenž mu poskytli. Po celodenní námaze a dřině se posilní – na zítřek. Cenu zlata má největší dar všech ubohých – spánek. Nebotˇ ve spánku stejně jako ve smrti dávají bohové rovnost všem, bohatým i chudým, svobodným i zotročeným. Potom však přijde ráno, probuzení – probuzení otroka. Nádenická práce začíná bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slunce, sněží, mrzne nebo je bouřka. Napnout svaly, vzepřít tělo, tahat, běžet! Kdo tahá? Kdo běží? Kdo se zhroutí, padne, leží v prachu a dokoná po dlouholeté otročině? Otrok. Ano, otrok ve dvacátém století. Lidé na ulici zůstanou na chvíli stát, přihlížejí téměř s blahosklonnou nadřazeností. Potom se odvrátí od nešťastného tvora, obrátí se ke mně, protože zaslechli, že jsem řekl: „Otrok.“ Kdosi se zdvořile usměje: „Rád žertujete – je to jen kůň.“ Jen kůň… Dlouhá léta pracoval tento kůň pro svého pána, možná živil jeho i celou jeho rodinu. Bez jeho práce by neměli tak dobrý život. Teď leží tento dobrodinec, který je uchránil před hladem, tento přítel, na zemi, sténá, umírá. Ten, kterému dobrodiní prokazoval, stojí vedle něho. Vidíš v jeho očích slzy? Vidíš, že by se mu chvěly rty a šeptaly slova dojetí? Ano, rty se chvějí a slova, která s pohnutím šeptají, znějí: „K čertu, teď musím koupit nového koně!“ To je pohnutí, zármutek, to je vděčnost bytosti, která víc než deset let tahala těžká břemena, která by člověk nikdy nebyl schopen vléct sám, vděčnost tvorovi, který mu víc než deset let vydělával na chléb. Teď tu leží, umírá, vydechuje svůj život – otrok. Vedle stojí dítě a pláče. Matka ho chytí za ruku: „Buď už zticha – kdo by plakal! Vždyť je to jen kůň.“ Skoro každý kůň má podobný osud. Ne všichni koně se sice zhroutí, mnozí koně zůstávají čilí až do vysokého věku. S taháním břemen to však už potom nejde tak dobře, náklady musí být menší, cesta nesmí stoupat tak strmě a už se nedaří tak dobře běžet klusem. Dech slábne, je skromnější, nohy jsou méně ohebné, celé tělo je kostnatější, jak už to ve stáří bývá. Ano, otrok zestárnul, předčasně zestárnul a opotřeboval se. Ještě stojí na nohách celkem pevně, ještě tahá lehkou fůru, ještě mu chutná šrot, oves. Muž, který spotřeboval jeho síly, je vedle něho a s dýmkou v ústech pozoruje revmatické pohyby starého koně. Potom přesune dýmku do druhého koutku úst a řekne svému synovi: „Bude už na čase odvést ho k rasovi, našeho Hanse – možná příští týden. I když nám stěží za toho starého kostlivce něco zaplatí.“ To je pocit vděčnosti ke statnému starému otrokovi. Takto učí otec syna být vděčný, učí ho na těchto velkých „maličkostech“. Později, když odvádějí věrného spolupracovníka na smrt, na zabití, uroní slzu dokonce i otec, který je rád, když si toho všichni všimnou a chválí jeho dobré srdce. „Hans, dobrý starý Hans – jaké věrné zvíře, takové už možná ani nenajdeme! A teď musíme kupovat nového koně – jaké výdaje!“ Vzdech, který následuje, je pravý a hluboký. Co připravili otrokovi, aby mu zlepšili život? Co mu nabídli jako protihodnotu za množství sil, které jim daroval? Nic, nic. Možná rány. Co mu měli dát? Kousek země, malý kousek pastviny, na němž by večer mohl být a toužebně snít o dálkách. Takový maličký kousek země na zotavení po těžkém pracovním dni, pár čtverečních metrů louky místo dusného kouta ve stáji. Jsou koně, kteří pracují na velkých statcích. Náruč sena a trochu ovsa, které ve stáří potřebují, nehraje v rozpočtu hospodářství příliš významnou roli. Jenže… nedají jim to. Místa, na kterých smí kůň – otrok ve stáří jíst svůj chléb, bychom spočítali na prstech. Kde se však něco takového děje, vyprávějí o tom v širokém okolí. Téměř jako legenda to putuje od ucha k uchu. Jako by na takovém statku byla bílá vrána – dobrosrdečnost. My lidé pokládáme za obdivuhodné, když dobrem oplácíme dobro, jehož se nám dostalo. A jako velká událost se zapíše, když jednáme ještě lépe, než se jednalo vůči nám. Chci Ti připomenout ještě jednoho otroka. Otroka, který nedokáže nést břemeno, tahat náklad – ptáka v kleci. Toho, jehož perutím patří nekonečný širý vzdušný prostor, který létá od jedné země ke druhé, tak, jak nám dovolují jen myšlenky. Toho zavřeme do úzkého prostoru, sotva dost širokého na to, aby rozprostřel křídla, nemluvě o tom, aby mohl létat. Naše něžné a oduševnělé paní nazývají zajatce svým miláčkem, dají pozlatit tyče jeho vězení a vlastní pěstovanou rukou mu sypou zrní. Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požitkem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé písni hluchá. . ... pokračováníEDGAR KUPFER - KOBERWITZ
|
|
|
