vegetarian.cz

Zvířata - naši bratři Dvanáctá část Můj milý! Jak Ti lidé mohli odpovědět jinak, než Ti odpověděli? Slyším je mluvit o účelnosti, užitečnosti a samozřejmosti úkonů, které s sebou nese porážení zvířat. Možná Tě o tom dokonce přesvědčili. Z Tvého dopisu se to dá vycítit. Ano, kdybychom vycházeli jen z nutnosti, mohli bychom jim v mnohých věcech dát za pravdu. Ale existuje tato nutnost? To je sporné. Možná existuje pro ty, kteří se ještě nestali „jednotlivci“. Ale vždyť já nemluvím k nim. Tyto dopisy přece píšu Tobě, individualitě, jednotlivci, který je probuzený, který si uvědomil sám sebe a cítí se vnitřně i navenek zodpovědný za své činy. Je pro takto uvědomělého člověka nevyhnutelné zabíjet? Pokud ano, má toto individuum mít i odvahu vykonávat to vlastní rukou. Protože je politováníhodnou zbabělostí, když jiné lidi platíme za to, že vykonávají krvavou práci, které se sami ostýcháme. Dáme jim za tuto práci pár korun a vezmeme si od nich vytoužený kus mrtvoly. Podle možností už připravený tak, aby nepřipomínal svůj původ ani zvíře, ani zabíjení a smrt. Myslím tu na Lva Tolstého a na příběh, který se o něm vypráví: Jeho teta by ho byla ráda navštívila, ale cesta byla velmi dlouhá a ona se obávala jeho známé bezmasé kuchyně. Nade všechno ráda přitom jedla kapouny (vykastrované kohouty). Napsala Tolstému o svých obavách. Odpověděl jí, aby jen klidně přijela. Všechno, co si přeje, najde prý na stole, i kapouny. Teta přijela. Když se podávalo první jídlo, našla vedle svého příboru ležet zabijačkový nůž a k noze židle přivázaného pořádného kapouna. „Milá teto, musíš zvíře jen zabít, potom Ti ho rádi připravíme tím nejlepším způsobem,“ řekl Tolstoj mile a s úsměvem. Dobře totiž znal lidské srdce a zejména srdce své tety, která byla na jedné straně příliš slabá na to, aby zvíře usmrtila, na druhé straně však příliš slabá na to, aby dokázala odolat pokušení chutné lahůdky. Dívala se na živé zvíře, podívala se na velký nůž a cítila, že by musela udělat pro svůj vlastní cit něco ukrutného. Pochopila, že dosud žádala od jiných lidí, aby tuto ukrutnost vykonali za ni. Říká se, že od té doby už nikdy maso nejedla. Byla napolo probuzeným člověkem, kterému hrubší nebo jemnější podnět stačil k tomu, aby dosáhl úplného probuzení, úplně jasného pohledu na své počínání. Podívej se však na jiné, neprobuzené, podívej se, co bez velkého uvažování dělají, a řekni mi, jestli jsi ještě schopen to také dělat. Protože my lidé jsme schopni všech činů a zločinů. Z naší vůle je možné všechno zlo i dobro, ale jsou věci, z nichž jsme vyrostli. Proto se Tě ptám, jestli jsi toho ještě schopen, protože kdysi jsi možná byl. Podívej se, tady hopsá mladé jehně a mladé kůzle, bílé, nevinné, důvěřivé. Skáčou v slunečním jasu rozkvetlými loukami a člověk, který to vnímá, který se tím kochá, stejný člověk sáhne po noži a prořízne zvířeti hrdlo. Způsobí mu to možná dokonce malou bolest, malé píchnutí citu. Vůbec však nedovolí, aby takový pocit vyšel najevo. Vždyť to, co dělá, se musí dít, odedávna je takový zvyk. Zítra je svátek a ten se vždy slaví s masem něžných jehňat. Umyje si ruce plné krve a myslí na svátek Velikonoc – svátek lásky. Není smutné, že kdysi, před dvěma tisíci lety, byl zabit člověk beránek pro své přesvědčení, pro svoji vlídnost? Není smutné, že lidstvu nestačí ta strašná událost, že každý rok v době Velikonoc vraždu opakuje na milionech jehňat? Říkáš, že je to výjimka. Člověk není tak špatný, jak ho vidím já. Ale chci Ti ukázat jiná zvířata, která omámí svou starostlivostí a zdánlivou láskou, aby je bezpečně držel v síti smrti, kterou jim připravil. Podívej se na vlídně laskanou holubici. Kolik dojímavých a krásných věcí o ní člověk říká, jak ji opěvuje, jakým ztělesněním míru pro něho je! Co jiného však pro něj ve skutečnosti znamená: zábavu, dekorační kousek dnes a chutnou lahůdku zítra? Věříš ještě na ušlechtilost člověka? Zabít holubici v mysli se to jeví jako obludný čin. Ve všedním dni je to však celkem obyčejná událost, o níž nikdo nemluví, pro kterou si sotva ně- kdo dělá starosti. Tak málo spolu souvisí cit a jednání člověka. Slyšíš, jak sladce a svůdně zní hlas krmičky, která sype slípkám nebo jiným domácím opeřencům zlatavá zrna? Podívej se, jak stejnou rukou chytá zvíře za hrdlo, zardousí je, jako už zardousila stovky jiných předtím. Nedůvěřuji ruce, která právě hladí králíka a která už v kuchyni nabrousila a přichystala nůž právě pro něj nebo pro jiného, který je tlustější. Ano, bojím se těchto rukou. Nebyly by schopny stejného činu na lidech? Kroutíš hlavou. Já Ti však říkám, že velké množství takových rukou by udělalo s krkem člověka totéž, co s krkem slepice, stejným způsobem by usmrtilo. A tak jako králíka zabíjejí jen tehdy, když je dost vypasený, tytéž ruce by zabily i člověka tehdy, kdyby jim jeho smrt přinesla dost velký užitek, aby se jim to vyplatilo. Říkáš ne já říkám ano! Neboť všechno začíná malými věcmi, všechno se učíme v malém, i zabíjení. Vím, že tato ruka by na to byla připravena. Co ji však zadržuje, tak pevně zadržuje, že jen málo rukou se proti tomu odváží pohnout, je zákon. Když se zákon odstraní, jako například za války, jak se tyto ruce smočí lidskou krví! Vůbec to není těžké, vždyť jsme se to naučili… v malém… Chci Ti vyprávět příběh, který se stal v jedné malé francouzské vesnici. Zažil ho jeden z mých nejlepších známých. Vesnickou uličkou běželo dítě, asi pětileté děvčátko. Celé bez sebe hrůzou a zděšením mávalo zoufale rukama a jakoby s prosbou o pomoc křičelo: „Moje máma je vrah! Moje máma je vrah!“ Dítě pronásledované tímto strašným poznáním jako fúrií zoufale běželo vesnicí a nevědělo, kam by se před touto příšernou skutečností mělo ukrýt. Ve vesnici nastal shon. Co se stalo? Lidé se šli podívat. Ale potom… potom se všichni vraceli, hlasitě se smáli a měli rozveselené tváře. U Kateřiny bylo všechno v pořádku. Dítě, hlupáček, udělalo úplně zbytečný povyk. Tento malý příběh byl vlastně docela zábavný. Lidé se s tichým požitkem v duchu usmívali. Matka, Kateřina, zabila jen Klářinu oblíbenou kachnu, Jeana. Nu, vždyť se Klára zase uklidní. Rozveselení lidé se vrátili ke své práci. A dítě? Vrátila se jeho duše s úsměvem na staré místo? Bude ještě moci vůči matce cítit to, co předtím? . ... pokračování EDGAR KUPFER - KOBERWITZ