(Informace pro spotřebitele, obchodníka, zpracovatele i pro producenta.)
část 3.
Produkty ekologického zemědělství
Předpokládejme, že jsme učinili vážné rozhodnutí a chceme zlepšit kvalitu své stravy. Zároveň nám není lhostejný stav životního prostředí. Toužíme po "přírodní stravě". Máme malé děti, jsme nemocní, chceme být fit a dlouho živi. Jsme tedy potenciálními odběrateli a zákazníky "ekologického zemědělství". Samotný název není rozhodující. Ještě před nedávnem byl preferován název "alternativní zemědělství", hovoří se i o "zemědělství organickém". Směrů a drobných nuancí je řada, mají však jedno společné. Produkují kontrolované bioprodukty a biopotraviny.
Kontrola, certifikace a samotné značení výrobků podléhá mezinárodně sjednoceným pravidlům a má své zákonitosti. Označení "biojogurt" v našich obchodech však, bohužel, ještě nedávno nezaručovalo nic jiného, než že mikrobiální kultura použitá pro výrobu jogurtu nebyla zahubena pasterací. Ale v tomtéž obchodě je možné koupit i jiné "živé" výrobky - kvasnice, mrkev, cibuli či brambory - ale značit je jako "bio" nikoho nenapadne. Spotřebitel by tedy neměl být maten používáním termínu, jenž je mezinárodně platný pouze pro řádné produkty ekologického zemědělství.
Ekologické zemědělství a směrnice k jeho realizaci
Ekologické zemědělství je hospodaření s kladným vztahem ke zvířatům, půdě, rostlinám a přírodě bez používání strojených hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a syntetických látek. Jde o velmi pokrokový způsob hospodaření, které staví nejenom na tisíciletých zkušenostech našich předků ale tyto rozvíjí tvůrčím způsobem a bere ohled na přirozené koloběhy, přírodní závislosti a ekologické vztahy. Tak umožňuje produkovat vysoce hodnotné a kvalitní potraviny. Rozvíjí se již několik desetiletí a od r. 1994 je součástí zemědělské politiky EU.
Od 1. ledna 1993 platí pro země Evropské unie Nařízení č. 2092/91 Rady ES ze dne 24. června 1991 "O ekologickém zemědělství a odpovídajícím způsobu označování zemědělských výrobků a potravin". Toto nařízení bylo zveřejněno ve vydání Ústředního listu ES č. listu 198/1 dne 22. června 1991. Nařízení je koncipováno jako rámcový zákon pro ekologické zemědělství. Jeho podstatné znaky jsou charakterizovány produkčním postupem, jenž mimo jiné zapovídá použití jakýchkoliv chemických látek, hnojiv, pesticidů apod.
Toto rámcové nařízení je v jednotlivých zemích podrobně rozpracováno v národních směrnicích a zákonech. Ty jsou de facto směrnicemi jednotlivých svazů či sdružení, protože tyto organizace vznikly daleko dříve než nařízení ES. Nařízení vlastně uznalo existenci ekologického zemědělství a je snahou o jeho sjednocení. Základem všeho jsou "Základní standardy IFOAM" (International Federation of Organic Agriculture Movements - Mezinárodní federace hnutí za organické zemědělství), jež sdružuje a celosvětově zastřešuje více než 700 členských svazů z téměř 110 národů všech světadílů. Tato federace byla založena roku 1972 v Paříži a uvedené standardy modernizuje každé dva roky na svém generálním shromáždění.
V České republice byl v posledních letech hlavní normou, která definovala ekologické zemědělství a stanovovala kriteria pro označení produktů jako "produkt z ekologického zemědělství" s logem BIO, "Metodický pokyn pro ekologické zemědělství", který odpovídal mezinárodním základním standardům IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements) a nařízení ES 2092/91. České ekologické zemědělství je, samozřejmě, akreditováno IFOAM i EU.
Po víceleté přípravné práci byl v květnu 2000 oběma komorami parlamentu ČR přijat návrh zákona o ekologickém zemědělství, který je platný od 1. ledna 2001, včetně vyhlášky Ministerstva zemědělství k jeho provedení, což je velikým úspěchem jak hnutí za rozvoj ekologického zemědělství, tak i českého zákonodárství.
Počátek oficiálního rozvoje ekologického zemědělství (po jeho neoficiálním, polosoukromém, poloutajeném rozvoji v druhé polovině let osmdesátých) je možné datovat na leden roku 1990, kdy se ve Velké Bystřici u Olomouce konala první konference o ekologickém zemědělství s mezinárodní účastí. Proti plánovaným šedesáti účastníkům se jich zúčastnilo téměř šest set. Mohutným impulsem dalšího rozvoje bylo zřízení funkce náměstka ministra a příslušného odboru Ministerstva zemědělství ČR a první finanční dotace pro začínající ekologické zemědělce. Vznik několika svazů ekologických zemědělců na podzim téhož roku byl již jen logickým důsledkem.
Filosofická, informační, organizační a finanční podpora rozvoje ekologického zemědělství ministerstvem zemědělství ČR v letech 1990 - 1992 se projevila rychlým nárůstem počtu podniků, které začaly takto nově hospodařit. Jejich motivace byla samozřejmě rozdílná, což se brzy projevilo skončením této inovace některými z nich (zvláště většími) a to buď dobrovolným, či nuceným. Dnes již zvláštní odbor pro ekologické zemědělství MZe ČR sice nemá, podpora však - s nejrůznějšími peripetiemi, obměnami a výkyvy - zůstala. Reakce na obnovenou intensivnější podporu státu (vládní nařízení o podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství) v letech 1998 - 1999 byla až překvapivá. Ve struktuře nově přihlášených podniků dnes dominují podniky s trvalými travními porosty (louky a pastviny) a s chovem masných plemen skotu v podhorských a horských oblastech. Podíl orné půdy z celkové ekologicky obhospodařované plochy zemědělské půdy činil v roce 1999 jen asi 13 % a pouze 30 podniků je orientováno na produkci biozeleniny a bioovoce. Diferencováním podpory je proto potřeba podniky více motivovat k produkci tržních plodin. Certifikovaná bioprodukce již totiž nedokáže pokrýt ani domácí poptávku, natož možnosti exportu.
... další část uveřejníme během týdne - (Rozvoj ekologického zemědělství v ČR).
Předpokládejme, že jsme učinili vážné rozhodnutí a chceme zlepšit kvalitu své stravy. Zároveň nám není lhostejný stav životního prostředí. Toužíme po "přírodní stravě". Máme malé děti, jsme nemocní, chceme být fit a dlouho živi. Jsme tedy potenciálními odběrateli a zákazníky "ekologického zemědělství". Samotný název není rozhodující. Ještě před nedávnem byl preferován název "alternativní zemědělství", hovoří se i o "zemědělství organickém". Směrů a drobných nuancí je řada, mají však jedno společné. Produkují kontrolované bioprodukty a biopotraviny.
Kontrola, certifikace a samotné značení výrobků podléhá mezinárodně sjednoceným pravidlům a má své zákonitosti. Označení "biojogurt" v našich obchodech však, bohužel, ještě nedávno nezaručovalo nic jiného, než že mikrobiální kultura použitá pro výrobu jogurtu nebyla zahubena pasterací. Ale v tomtéž obchodě je možné koupit i jiné "živé" výrobky - kvasnice, mrkev, cibuli či brambory - ale značit je jako "bio" nikoho nenapadne. Spotřebitel by tedy neměl být maten používáním termínu, jenž je mezinárodně platný pouze pro řádné produkty ekologického zemědělství.