receptyliteraturapotravinydiskuzezpět na úvodkde se najístkde nakoupitvegetarian.cz
vegetarian.cz


Zpět na literaturu

Rozhovor s H.Poltikovičovou

Pomerančová vůně chce tančit

V nakladatelství Triton právě vychází knížka Hany Poltikovičové "Pomerančová vůně chce tančit". Jedná se podle našeho názoru o ojedinělou knihu. Kniha popisuje vnitřní život malého chlapce, je tom, že svět lze vnímat a pojímat i jinak, než jak jsme odmalička vedeni a formováni našimi nejbližšími a společností. Kromě jiného se kniha dotýká i tématu nezabíjení zvířat a vegetariánství.

red


"Pomerančová vůně chce tančit" je něžná "voňavá" knížka, kterou právě vydává nakladatelství Triton. Ocitáme se uprostřed léta na venkově v Krásné Loučce, kde spolu tráví prázdniny čtyři veselé, hloubavé a někdy i rozverné děti. Především však sdílíme vnitřní svět malého chlapce a spolu s ním prožíváme otázky a odpovědi na to nejzákladnější: proč jsem se sem narodil, kdo vlastně jsem, jaký to má všechno smysl…

"Řekl jsem tetě Kláře, že jsem to tam někde uvnitř tak lehce věděl, že není možný, aby to moje já umřelo. A teta se usmála a řekla, že tam někde uvnitř to ví každej a hlavně děti. Jenomže potom, tím jak žijou, na to zapomenou. Pak se prý do toho života tak zažijou, že jako dospělý už ani vůbec neví, že mají nějaký "uvnitř", říkala teta. Sluníčko pořád pálilo, les voněl a trochu se i houpal, jak foukal vítr. Bylo mi moc hezky a rozhodl jsem se, že se do toho svýho života nikdy nezažiju tak, abych nevěděl, že mám to "uvnitř" a abych nevěděl, že to, kdo opravdu jsem, nikdy neumírá."

Co když je všechno jinak, než nám říká maminka a tatínek, co když se příliš zabýváme tím, co není důležité… Třeba jde svět poznávat i jiným způsobem, než to děláme ve škole. A co kdyby všechno okolo nás bylo živé…

"Poslední dobou mě moc baví být tma mezi listy stromu. Ty listy se houpají a hladí mě a já zase hladím je. Nejčastěji to tak dělám s naším stromem, co stojí napravo před domem. Když večer usínám, jako tma si vlezu do jeho větví a mazlíme se spolu. Vím, že mu to dělá dobře. A taky vím, že mě má rád. Poznám to. Vždycky když jdu ráno okolo něj do školy, ví, že jsem to já, kdo byl včera večer u něj. Já vím, že stromy nemůžou mluvit, ale stejně tak vím, že určitě mluví…"

Poetický, hravý text Hany Poltikovičové působivě doplňují krásné neokoukané obrázky výtvarnice slovenského původu Melanie Vanekové-Jakubiskové, sestry režiséra Juraje Jakubiska, které jakoby přímo komunikovaly s tím jemnějším a vyšším v nás.

Simona Peterková