STOP NEMOCEM

Tomáš Husák

Potřeba železa

Železo je pro náš život naprosto nezbytné. Železo jej klíčovou součástí hemoglobinu obsaženého v červených krvinkách. Hemoglobin zajišťuje dodávku kyslíku ze vzduchu přes plíce prostřednictvím krve do tkání. Bez hemoglobinu, a tedy také bez železa, bychom se okamžitě začali dusit a rychle bychom zemřeli.

Železo je tedy typickým příkladem složky stravy, která je naprosto nezbytná. Jedním z největších omylů vědy o výživě však bylo to, že při stanovování doporučených dávek se soustředila pouze na to, aby zajistila dostatek dané složky a nezabývala se tím, zda nadbytek této složky není škodlivý (a zda tedy zajišťování vysokého příjmu dané látky nepovede k poškozování zdraví).

Budeme-li mít ve stravě málo železa, tak samozřejmě někteří lidé budou trpět jeho nedostatkem. Až to příslušná vyšetření potvrdí, tak to lze napravit. Mohou cílevědomě do stravy zařadit potraviny s vysokým obsahem železa anebo jim může lékař předepsat preparáty obsahující železo.

Nejlepším zdrojem železa v potravě je ovšem maso, které je současně jednou z nejnezdravějších potravin vůbec. Pokud by už někdo jako zdroj železa chtěl využít maso, tak by to mělo být buď maso rybí nebo maso kuřecí. To jsou nejméně škodlivé druhy masa. Pokud jde o bezmasé zdroje, tak J. Janča tvrdí, že ve 100 g melasy je přes 20 mg železa. Byl by to tedy vlastně nejbohatší zdroj železa vůbec.

Jak mnoho poškozuje zdraví nedostatek železa? Nejlepší údaje pocházejí jako obvykle z USA, kde se udává, že tam každý pětistý člověk trpí nedostatkem železa. Zvýšení příjmu železa by tedy mohlo pomoci jednomu člověku z pěti set. Ušetřilo by ho malého a obvykle snadno odstranitelného problému.

Jak mnoho naopak poškozuje zdraví nadbytek železa? Například ve Finsku podrobně vyšetřili a pak několik let sledovali 1931 mužů ve věku 42 až 60 let. Ukázalo se, že ti z nich, kteří měli organismus dobře zásobený železem, byli infarktem myokardu postižení 2,2x častěji než ti, jejichž organismus byl železem zásoben mnohem méně (Circulation, vol. 86, r. 1992, str. 803-811).

Volné železo katalyzuje v těle vznik volných radikálů, čili velmi agresivních sloučenin, a tak může docházet k peroxidaci lipidů a k poškození cév. Logicky si však lze klást otázku, proč organismus nefunguje tak, že železo z potravy intenzívně vstřebává pouze tehdy, trpí-li jeho nedostatkem, a víceméně by železo nevstřebával v případě, že již je jím organismus bohatě zásoben?

U lidí, v jejichž organismu byl nedostatek železa, se z masa v průměru vstřebávalo 47% tam obsaženého železa (HEM Fe), zatímco z ostatních potravin 22% (nonHEM Fe). U lidí, jejichž organismus byl železem bohatě nasycen, se z masa vstřebávalo v průměru 26% železa (HEM Fe), zatímco z ostatních potravin (nonHem Fe) pouze 2,5%. (Am J Clin Nutr, vol. 51, r. 1990, str. 301-308). Zdá se tedy, jakoby organismus nebyl schopen regulovat příjem železa z masa.

Maso skutečně je objektivně nejlepším zdrojem železa. Současně však je maso ze všech potravin nejnebezpečnější v tom smyslu, že právě ono ohrožuje náš organismus škodlivě vysokým příjmem železa.

V USA zjistili stravovací zvyklosti 44 933 lidí a potom je po čtyři roky sledovali. Ukázalo se, že osoby s nejvyšším příjmem železa z masa umírali na koronární nemoc srdeční 2x častěji než osoby s nejnižším příjmem železa z masa. Byly použity různé metody výpočtu, přihlíželo se k různým jiným známým rizikovým faktorům. Maso je totiž také zdrojem prokázaně škodlivých složek, saturovaných tuků a cholesterolu. Tím lze však jen částečně vysvětlit, proč osoby s vysokou spotřebou masa umírali častěji než osoby s nízkou spotřebou masa. I když byl vyloučen vliv těchto známých rizikových složek, výpočet ukazoval, že lidé s vysokým příjmem železa z masa umírali na infarkt myokardu 1,84x častěji než lidé s nízkým příjmem železa z masa (Circulation, Vol. 89, r. 1994, str. 969-974). Speciální vyšetření sledovaných osob také ukázala, že skutečně množství železa v jejich organismu je tím vyšší, čím více železa z masa mají ve stravě.

V časopise Amerického národního ústavu pro výzkum rakoviny Stevens a spolupracovníci popisují výsledky sledování 21 513 osob na Tchaj-wanu. Nejprve odhadli zásoby železa v jejich těle a to na základě změření hladin ferritinu a transferrinu. Lidé s vysokými zásobami železa v těle byli později úmrtím na rakovinu postiženi 2,9x častěji než lidé s nízkými zásobami železa v těle (JNCI, Vol. 76, r. 1986, str. 605-610).

V některých částech světa infekční nemoci způsobují smrt velkého počtu obyvatel. Tam by bylo možno zkoumat, zda zásobení železa organismem zvyšuje či snižuje riziko úmrtí na infekční nemoci. Stevens a spolupracovníci sledovali na Šalamounových ostrovech, zda na infekční žloutenku typu B (hepatitis B) umírají častěji lidé dobře či špatně zásobení železem. Osoby nejlépe zásobené železem měly nejvyšší celkovou úmrtnost (Am J Epidemiol, Vol. 118, r. 1983, str. 550-61).

Baktérie, které v našem těle způsobují infekční nemoci, potřebují pro svou existenci železo. Bojují tedy s naším organismem o železo. Při vyšších teplotách organismus na úkor škodlivých baktérií získá více železa (resp. přesněji řečeno uchrání si více železa ze svých zásob) a škodlivé baktérie získávají méně železa. To je snad důvod jedním z důvodů toho, proč se organismus infekčním nemocem brání horečkou.

V mé knize "Jak si zachráníte život a zdraví" (nakladatelství Erika) cituji i dokumentaci naznačující možnost, že zvýšený příjem železa z potravy a následně zvýšené ukládání železa do mozku hraje klíčovou úlohu při vzniku Parkinsonovy cerebrální atrofie, Huntingtonovy choroby, mnohonásobné sklerózy a Alzheimerovy choroby, což jsou nejčastější choroby ohrožující staré lidi demencí.

Ženy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Mezi děvčátky a chlapci nejsou výrazné rozdíly v nemocnosti a úmrtnosti. Ve středním věku jsou však již ženy například výrazně méně často postihováni nemocemi srdce a cév. Kupodivu nikdy nebylo obecně přijato nijaké vysvětlení toho, proč se vlastně ženy v průměru vyššího věku dožívají. Ve středním věku je však například infarkt myokardu u žen velice vzácný, zatímco u mužů je častý. Ve vyšším věku se rozdíl mezi muži a ženami postupně snižuje.

Všechny tyto skutečnosti by bylo možno vysvětlit tím, že od zahájení menstruace po její ukončení organismus žen pravidelně každý měsíc ztrácí krev (a tím v ní obsažené železo) a tím je v porovnání s organismem mužů chráněn proti nadměrnému stoupnutí hladiny železa. Po ukončení menstruace se tento rozdíl začíná snižovat, ale ochranný účinek ztrát železa v průběhu desítek let se zcela nesmaže a tak ženy i ve vyšším věku mají nižší nemocnost a úmrtnost na nemoci srdce a cév.

Podívejme se nyní, jaký je poměr mezi užitkem a škodou způsobenou tím, když ve stravě zvyšujeme množství železa.

Ve zmíněné studii ve Finsku se zjistilo, že se zvýšením příjmu železa z potravy o 1 mg denně vzrůstá četnost infarktu myokardu o 5%. Osoby sledované ve Finsku jedly hodně masa a zvýšený příjem železa v potravě tedy ve značné míře zrcadlil zvýšený příjem železa v mase. Čili to železo se ve značné míře vstřebalo.

Koronární nemoc srdeční (angina pectoris aj.) se u nás a v dalších hospodářsky vyspělých zemích podílí na celkové úmrtnosti jednou čtvrtinou anebo ještě větším podílem. Kdybychom tedy příjem železa nezvýšili "jen" o 1 mg, ale o několik mg, tak by, soudě podle údajů z Finska, celková úmrtnost mohla vzrůst řekněme o 10%. To by byl tedy škodlivý důsledek toho, že naši stravu záměrně obohacujeme železem.

Jaký je na druhé straně užitek záměrného obohacování naší stravy železem? Budeme-li předpokládat, že u nás trpí nedostatkem železa asi stejně lidí jako v USA, tak můžeme odhadnout, že bychom odstranili většinu případů, kdy někdo trpí nedostatkem železa. To je jeden člověk z pěti set. Na každého z těchto lidí by připadalo 50x více lidí (10% čili jeden člověk z deseti), kteří by kvůli tomu zemřeli na koronární nemoc srdeční. Čili na jednoho člověka, kterého bychom zachránili před nedostatkem železa, by připadalo 50 lidí, kteří by kvůli tomu zemřeli.

Vzhledem k tomu, že smrt představuje neporovnatelně větší (a nezvratnou) ztrátu než případný nedostatek železa (který snadno odstraníme cílenou změnou stravy anebo podáváním preparátů obsahujících železo), lze tedy odhadnout, že škody způsobené nadbytkem železa ve stravě jsou v měřítku celé populace, tedy v měřítku veškerého obyvatelstva, mnoho mnohonásobně větší než škody způsobené nedostatkem železa ve stravě. Vyjádříme-li to tak, že smrt znamená aspoň tisíckrát větší ztrátu než nedostatek železa, můžeme odhadnout, že škody z nadbytku železa ve stravě jsou 50 000x větší než škody způsobené jeho nedostatkem.

Nadbytek může být horší než nedostatek

Ukažme si to na příkladu železa. Je nepopiratelné, že určití lidé trpí nedostatkem železa. Správný přístup k tomuto problému však vyžaduje shromáždit všechny hlavní údaje o tom, jakému procentu lidí a jak mnoho zlepší zdraví zvýšení příjmu železa, a současně shromáždění údajů o tom, jak velkému procentu lidí a jak mnoho zlepší zdraví snížení příjmu železa.

Shrneme, jak to vypadá. Asi 0,2% ze všech lidí zvýšení příjmu železa pomůže. Prakticky všem ostatním, řekněme pro jednoduchost asi devadesáti procentům ostatních lidí, zvýšení příjmu železa uškodí, zvýší u nich nebezpečí infarktu, rakoviny, infekčních nemocí. (Objektivně řečeno je určitá nejistota o tom, zda železo přispívá k těmto chorobám, možná že přispívá jen ke dvěma z nich nebo jenom k jedné z těchto skupin nemocí. A je nepatrná pravděpodobnost, že nepřispívá k žádné z těchto skupin nemocí.) Pokud však uděláme nejpravděpodobnější odhad toho, co se zdá vyplývat z dosud existujících údajů, tak pro jednoduchost řekneme, že to škodlivé působení železa má asi pouze padesátiprocentní pravděpodobnost. Čili jinými slovy, že je asi stejně pravděpodobné, že železo skutečně zvyšuje například riziko infarktu myokardu a stejná pravděpodobnost je, že se nám to jenom zdá, že je to ve skutečnosti způsoben nějakými jinými faktory, které se vyskytují současně s vysokým příjmem železa, resp. s vysokým množstvím železa v organismu. Pokud tento dost nestranný odhad učiníme, pak můžeme říci, že zvýšení příjmu železa přinese asi 25 000x větší škodu než užitek. Jinými slovy, snížení příjmu železa ve stravě přinese asi 25 000x větší užitek než škodu.

V praxi to ale můžeme řešit naprosto jednoduše a takovým způsobem, že prospějeme skutečně každému. Všem lidem bychom měli radit, aby v zájmu svého zdraví se snažili přijímat ze stravy co nejméně železa. To by prospělo všem kromě nepatrné skupinky lidí (jeden z pěti set), u nichž by se projevil nedostatek železa. A pouze tito lidé by se snažili záměrně přijímat více železa než doposud.

Abychom ale mohli říci, jaký je optimální příjem železa, zda máme usilovat o zvýšení či snížení příjmu železa, musíme shromáždit všechny hlavní publikace, všechny hlavní soubory údajů svědčící o jedné či o druhé možnosti. A teprve kdyby se tyto soubory údajů shromáždily, tak potom by musely následovat výpočty, výpočty, a ještě výpočty a pak by mohlo být řečeno, co je lepší a co je horší.

Prakticky všechny klíčové omyly na poli vztahů výživy a zdraví, omyly, které zavinily v konečném důsledku smrt milionů lidí, jsou dány tím, že se uvažuje pouze jedna ze dvou možností. Prakticky u každé složky stravy lze totiž říci, že zvýšení její spotřeby by alespoň teoreticky mohlo někomu prospět.

Existuje jistě řada složek stravy, které jsou nepostradatelné. Například u nepostradatelných aminokyselin se však kupodivu po celá desetiletí zkoumala pouze ta možnost, že lidem uškodí jejich nedostatek. A neuvažovala se ta možnost, že lidem přímo či nepřímo uškodí jejich nadbytek.

V naší zemi pravděpodobně ani jeden člověk v uplynulých letech nezemřel na nedostatek nepostradatelných aminokyselin ve stravě. Miliony lidí si však poškodily zdraví a, řekněme, milion lidí zemřel proto, že za hlavní cíl ve výživě se vyhlásilo zajištění dostatku nepostradatelných aminokyselin, čili zajištění dostatku živočišných bílkovin. A živočišné bílkoviny a je provázející tuky a cholesterol, to jsou hlavní příčiny aterosklerózy a následně nemoci srdce a cév. A tyto potraviny přispívají i k rakovině a dalším civilizačním chorobám.

Možný nedostatek nepostradatelných aminokyselin představuje pro naše zdraví možná asi milionkrát menší riziko než důsledky spojené s jejich nadbytkem, tzn. současně i s nadbytkem tuků a cholesterolu.

Mnohem častěji a více nás poškozuje nadbytek železa než jeho nedostatek. Mnohem častěji a více nás poškozuje nadbytek sodíku, resp. kuchyňské soli, než jeho nedostatek. A podobně je tomu i v mnoha dalších případech. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že zdravotní škody způsobené nadbytečným příjmem určitých nepostradatelných složek stravy jsou zhruba desetkrát větší než zdravotní škody způsobené nedostatkem nepostradatelných složek stravy. Jinými slovy, to, abychom ze stravy vyloučili určité nevhodné potraviny, určité nevhodné složky stravy, je asi desetkrát důležitější než to, abychom do stravy vědomě zařadili určité prospěšné potraviny, určité prospěšné složky stravy.

Potřeba vápníku

Kosti jsou nezbytným předpokladem pohyblivosti a tělesné zdatnosti nejen člověka, ale i všech savců a dokonce i všech obratlovců. Pevnost kostí je nemyslitelná bez vápníku. Tím je dána naprostá nepostradatelnost vápníku pro člověka. Vápník má i jiné nezastupitelné úlohy, ale váhově je naprostá většina vápníku, plných 99%, v kostech.

Ve vyšším věku dochází k odvápnění kostí (osteoporóza) a vzrůstá množství zlomenin. Z toho vyplynula jednoduchá představa, která se u nás hlásá již po celá desetiletí jako naprostá samozřejmost: chceme-li snížit množství zlomenin, musíme zvýšit přijem vápníku.

Je ověřeno, že ve všech zemích, kde je vysoká spotřeba vápníku, je vysoký výskyt zlomenin, a ve všech zemích, kde je nízká spotřeba vápníku, je nízký výskyt zlomenin, tedy že ve skutečnosti je tomu přesně naopak, než jsme se dlouhá léta domnívali.

Například v Iowě v USA sledovali výskyt zlomenin ve dvou oblastech země. V jedné z nich byl extrémně vysoký obsah vápníku ve vodě, v druhé z nich byl obsah vápníku ve vodě nízký. Výsledky pětiletého sledování publikovali Sowers et al. v roce 1991 (Am J Epid, vol. 133, str. 649-60). Méně zlomenin bylo tam, kde měli ve vodě méně vápníku.

V Jihoafrické republice černé ženy, které měly ve stravě jen čtvrtinu oficiálně doporučené denní dávky vápníku a měly četná těhotenství následovaná dlouhými obdobími kojení (což by z jejich těla mělo odčerpat velké množství vápníku), byly přesto osteroporózou postihovány méně než ženy bílé. Černé ženy měly 10x méně zlomenin stehenního krčku než ženy bílé, které měly ve stravě několikrát více mléka, a tedy i vápníku (Am J Clin Nutr, Vol. 34, r. 1981, str. 2319).

Vápníku je v mléce neporovnatelně více než v jiných potravinách. V mnoha zemích světa lidé přijímají dvě třetiny i tři čtvrtiny vápníku z mléka. Zjednodušeně řečeno můžeme tedy počítat s tím, že lidé požívající mléko mají ve stravě 2-4x více vápníku než lidé v zemích, kde se mléko nepožívá.

Kdybychom si v grafu č. 4 uvedli místo spotřeby vápníku spotřebu mléka, dostali bychom výsledky zcela obdobné. Platilo by tedy, že ve všech zemích, kde je vysoká spotřeba mléka a mléčných výrobků, je vysoký výskyt zlomenin, a ve všech zemích, kde je nízká spotřeba mléka a mléčných výrobků, je nízký výskyt zlomenin.

V Austrálii v rozsáhlém výzkumu sledovali, jaká byla strava lidí, kteří byli postiženi zlomeninou v oblasti kyčle, v porovnání s lidmi, kteří zlomeninou postiženi nebyli. Sledovány byly osoby ve věku nad 65 let. Ukázalo se, že zlomeninami byli častěji postihováni lidé, kteří požívali více mléka a mléčných výrobků. Je možno vyslovit námitku, že rozhodující pro údajný ochranný účinek vápníku je jeho příjem ve středním věku. Ukázalo se však, že i lidé, kteří požívali hodně mléka a mléčných výrobků ve věku kolem 50 let, byli později častěji postihováni zlomeninami v oblasti kyčle. A konečně zcela analogicky se ukázalo, že lidé, kteří požívali hodně mléka a mléčných výrobků ve věku kolem 20 let, byli také více postihováni zlomeninami (Am J Epidemiol, Vol. 139, r. 1994, str. 493-503).

Existují ovšem i soubory údajů, které ukazují, že v závislosti na rostoucí či klesající spotřebě vápníku, resp. rostoucí či klesající spotřebě mléka a mléčných výrobků, se počet zlomenin ani nezvyšuje ani nesnižuje. A existuje přinejmenším jedno šetření, při němž bylo zaznamenáno, že osoby s nižší spotřebou vápníku byly více postiženy zlomeninami. Počet sledovaných osob je však v tomto případě mnohem menší než počet sledovaných osob v australském šetření, čili i vypovídací síla tohoto souboru je mnohem menší.

Vezmeme-li všechny shromážděné soubory údajů dohromady, pak naprosto jednoznačně můžeme říci, že v průměru s rostoucí spotřebou vápníku (a s rostoucí spotřebou mléka a mléčných výrobků) počet zlomenin neklesá, naopak dokonce vzrůstá. Závislost není sice tak přesvědčivá, aby nás oprávnila - v zájmu prevence osteoporózy - k jednoznačnému doporučení snížení spotřeby mléka a mléčných výrobků, je nicméně dostatečně silná, aby nás přiměla k přehodnocení našich názorů na nezbytnost vysokého příjmu mléka a mléčných výrobků v zájmu dobrého vývinu našich kostí.

Řekli jsme si již, že lidé, kteří požívají hodně mléka a mléčných výrobků mají ve stravě řekněme 4x větší podíl vápníku než lidé, kteří mléko a mléčné výrobky nepožívají. Přesto ti i oni dokáží plně kalcifikovat svou kostru. To znamená, že i při čtvrtině příjmu vápníku oproti příjmu doporučenému, je možno v potravě získat takový nadbytek vápníku, že jsou kryty nejen nutné denní ztráty vápníku z kostry, ale že je možno v těle nahromadit to obrovské množství vápníku, jaké nacházíme v kostech dospělého.

Ve středním věku pak bez ohledu na výši příjmu vápníku existuje shodný vztah. Příjem vápníku rovná se výdej vápníku, čili množství vápníku v těle se ani nezvyšuje ani nesnižuje. Rozdíl je pouze v tom, že ti, kteří požívají hodně mléka, mají každý den, týden a měsíc vysoký příjem vápníku i vysoký výdej vápníku. Ti, kteří požívají málo mléka anebo žádné mléko, mají nízký příjem vápníku i nízký výdej vápníku. Zestárnutí organismu tuto rovnováhu poruší, výdej je náhle větší než příjem. To je zatím jakoby se zestárnutím téměř nevyhnutelně spojeno.

Představme si pro jednoduchost, že výdej je o 10% větší než příjem. V tom případě je ztráta vápníku u lidí, kteří přijímají 4x více vápníku 4x větší než u lidí, kteří požívají málo vápníku. Pokud by platil tento jednoduchý vztah, tak u lidí s vysokým příjmem vápníku by docházelo 4x rychleji k odvápňování kostry a v mnohem nižším věku by byli postihováni zlomeninami. To by mohlo být vysvětlením toho, proč v průměru s vyšší spotřebou vápníku je více zlomenin. Netvrdím ovšem, že tomu tak ve skutečnosti je, ono je to mnohem složitější a toto je zde uvedeno jen jako možné vysvětlení toho, proč snad vyšší příjem vápníku zvyšuje riziko zlomenin ve vyšším věku.

Řekli jsme si již, že ve středním věku se výdej vápníku dlouhodobě vždy vyrovná s příjmem vápníku. Výdej vápníku je však poměrně velmi stálý a změní-li se příjem vápníku, tak teprve po mnoha měsících se začíná projevovat výrazná změna ve výdeji vápníku. Z toho ovšem plyne jednoduchý předem očekávatelný vztah. Pokud bychom lidem požívajícím mnoho mléka a mléčných výrobků příjem vápníku snížili (čili mléko jim ze stravy vyloučili), tak by množství vápníku v jejich těle po přechodnou dobu klesalo, jejich kostra by se odvápňovala.

Pokud lidem s nízkým příjmem vápníku přidáme do stravy mléko a mléčné výrobky, čili zvýšíme příjem vápníku, tak se bude množství vápníku v jejich těle zvyšovat, a to je mimochodem prospěšné opatření při krátkodobém odvápnění určitých kostí.

Dnes máme fantastické metody založené na moderní fyzice a chemii a tyto metody nám umožňují měřit příjem i výdej vápníku a dokonce měřit i množství vápníku uloženého v kostech. Pomocí těchto metod tedy skutečně lze dokumentovat, že zvýšený příjem vápníku vede ke zvýšení množství vápníku v kostech, snížený příjem vápníku vede ke snížení množství vápníku uloženého v kostech. Tímto způsobem lze tedy zdánlivě přesvědčivě (ve skutečnosti ale falešně) zdůvodnit, proč bychom ve stravě měli zvyšovat množství vápníku, a tímto způsobem můžeme také (opět falešně) zdůvodnit tvrzení, že vyloučení mléka a mléčných výrobků poškozuje zdraví. Platí totiž pouze to, že po zvýšení příjmu vápníku se po určitou dobu více (lépe) kalcifikují kosti, po snížení příjmu vápníku se po určitou dobu odvápňují kosti. To však nic nemění na tom, že při celoživotním nízkém příjmu vápníku je menší počet zlomenin, při celoživotním vysokém příjmu vápníku je větší počet zlomenin.

U lidí ve vyšším věku již probíhá odvápnění kostí a zvýšení příjmu vápníku tedy vede k přechodné lepší kalcifikaci kostí a tím k menšímu počtu zlomenin. To lze předem očekávat a opět to nic nemění na skutečnosti, že celoživotní vyšší příjem vápníku je spojen s vyšším počtem zlomenin. Přesto však existují intervenční studie, při nichž byl lidem zvýšen příjem vápníku a použita další opatření (podávání vitaminu D, estrogenu u žen apod.) a po určitou dobu, třeba po dobu dvou let, bylo tak dosaženo snížení počtu zlomenin. Pokud ovšem tento režim nebude pro nějakou skupinu lidí uplatněn od určitého věku po celý zbytek života, tak nebudeme moci říct, zda zvýšení spotřeby vápníku ve věku 65 let se celoživotně projeví ve snížení počtu zlomenin anebo ke snížení počtu zlomenin dojde pouze přechodně a potom se počet zlomenin ještě zvýší, takže celoživotně se počet zlomenin ještě zvýší.

Zjednodušme si to a předpokládejme, že se ukáže, že existuje jakási optimální strategie. Ve věku 65 let začneme příjem vápníku zvyšovat a pak budeme až do smrti příjem vápníku stále zvyšovat. Takže v průměru ten příjem zvýšíme ve stáří třeba 4x. A představme si, že toto by byl optimální režim pro snížení počtu zlomenin. Pokud by tomu tak bylo, pak strategie pro co největší omezení počtu zlomenin by byla jednoduchá. Celoživotně až do věku 60 či 65 let by ve stravě mělo být co nejmenší, ale současně postačující množství vápníku. Pak by se možná mohlo množství vápníku ve stravě postupně, ale neustále zvyšovat až do konce života. Proto by bylo velmi důležité mít celoživotní nízký příjem vápníku, aby byl prostor pro postupné zvyšování na sklonku života. Zdrojem vápníku by ale nemělo být mléko, které obsahuje i škodlivý cholesterol, tuk, živočišné bílkoviny, zdrojem vápníku by měly být tablety.

Předešlý odstavec byl ale pouhým spekulováním. Napřed bychom potřebovali nějakou skupinu lidí sledovat řekněme od 65 let po celý zbytek jejich života a pak bychom mohli říci, jestli zvyšování příjmu vápníku na konci života přinese více prospěchu než užitku.

Zatím máme pouze fakta o vlivu celoživotní spotřeby vápníku na výskyt zlomenin a průměrný stav je takový, že čím více vápníku požíváme, čili čím více mléčných výrobků požíváme, tím více jsme postihováni zlomeninami.

Mléko je ideální potravou pro kojená mláďata savců. Žádný živočich na zemi však v průběhu milionů let života na této planetě nepožíval mléko v dospělosti. Evolučně se tedy nemohla vyvinout potřeba mléka a nemohla se ani evolučně vyvinout potřeba tak vysokého příjmu vápníku, jakou zajišťuje pouze mléko. Je proto vrcholně nepravděpodobné, že bychom pro zachování svého zdraví potřebovali mlékem nebo mléčnými výrobky umožněný vysoký příjem vápníku.

V americkém Kongresu fungují uskupení (lobby) prosazující zájmy různých ekonomických skupin. Je tam naftařská lobby, strojařská lobby, atd. Po celá desetiletí všechny průzkumy nezávislých novinářů ukazují, že jednou z nejsilnějších je stále lobby producentů mléka a mléčných výrobků. Producenti mléka přitom financují značnou část výzkumů v oblasti vztahu výživy a zdraví.

Můžeme za tohoto stavu očekávat nestranné zhodnocení vlivu mléka na zdraví? Odpověď je podle mého názoru jasná. Producenti mléka budou fakta ignorovat a budou údajnou zdravotní užitečnost mléka prezentovat takovým způsobem, aby pokud možno vůbec nikdy nedocházelo k ověřování jeho skutečných účinků.

Tak se také děje. Zatímco ve všech předchozích kapitolách této knihy jsou uváděné závěry v podstatě shodné se závěry oficiálně hlásanými v USA, v případě mléka a vápníku a jejich vztahu ke zlomeninám tomu tak není. I když četní odborníci v USA tvrdí totéž co autor této knihy, hlavní státem placené organizace stále ještě doporučují vysokou spotřebu vápníku, a tedy vysokou spotřebu mléka a mléčných výrobků.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN