STOP NEMOCEM

Tomáš Husák

Důležité a nedůležité živiny

Jakou živinu, v tomto případě jakou minerální látku, označuji za nedůležitou? Ukážu to na příkladě fosforu. Byly dělány pokusy s lidmi, kteří dostávali jen malý zlomek množství fosforu, které je v průměrné stravě. Tito lidé se přesto rychle přizpůsobili. Výdej fosforu z jejich těla klesl, takže množství fosforu v jejich těle se ani nezvyšovalo ani nesnižovalo. Poté naopak dostávali speciálně připravenou stravu, v níž množství fosforu představovalo několikanásobek průměrného množství fosforu v běžné stravě. Opět došlo k přizpůsobení. Příjem fosforu rovnal se výdeji fosforu, čili množství fosforu v jejich těle se neměnilo. Když byla sledována nemocnost a úmrtnost lidí s rozdílným příjmem fosforu anebo lidí, kteří požívali v některých tabletách fosfor, tak se ukázalo, že nemocnost a úmrtnost se neměnila v závislosti na výši příjmu fosforu. Za běžných podmínek tedy vůbec nezáleží na tom, kolik fosforu v potravě přijímáme a o fosfor se nemusíme starat.

Poznámka: Ve skutečnosti lze usuzovat, že čím více fosforu máme v potravě, tím hůře pro naše zdraví, ovšem zdravotní riziko je pravděpodobně nepatrné. Lidé, kteří trpí selháním ledvin, tedy určitá jejich část, si zpomalí postupné zhoršování stavu ledvin, čili zlepší si svoji naději na prodloužení života a na umírnění nemoci, když požívají stravu s malým množstvím fosforu. Při infekcích postihujících močové ústrojí se vytváří v močových cestách kameny z fosforečnanu vápenátého. Lze tedy usuzovat, že zvýšený příjem fosforu snad zvyšuje riziko vzniku těchto kamenů.

V celé této knize pojednáváme pouze o složkách stravy, které označujeme za důležité, to znamená pojednáváme pouze o složkách stravy, které výrazně ovlivňují nemocnost a úmrtnost v případě, že se mění výše jejich spotřeby. Tato kniha pojednává pouze o důležitých složkách stravy a doporučuje takovou výši jejich spotřeby, při které je minimální nemocnost a úmrtnost.

Čtenář si možná povšimne, že tato kniha nepojednává o naprosté většině vitaminů a minerálních látek. Důvod je prostý. Zásady stravování zde uvedené automaticky zajišťují příjem zde neuvedených složek, čili příjem naprosté většiny minerálních látek a vitaminů ve výši, která je blízká optimální výši spotřeby.

Získání některých složek stravy skutečně v optimální výši (to v tomto případě znamená v množství větším, než je dnes pro značnou část lidí běžné) by bylo náročné časově (dlouhá doba přípravy potravin anebo dokonce dlouhá doba nutná ke zkonzumování takovýchto potravin). A v některých případech jsou potřebné potraviny příliš drahé. Všechny tyto složky stravy by měly být k dispozici v jakémsi optimálním doplňku výživy, o němž v této knize rovněž pojednáváme.

Vegetariánství

Lidé, kteří nejedí maso, jsou běžně označováni jako vegetariáni. Přesnější termín je lakto-ovo-vegetariáni. Nepožívají totiž pouze potraviny z rostlin (vegetace), ale také z mléka (lakto) a z vajec (ovo). Úplní vegetariáni (striktní vegetariáni, vegani) pak nepožívají vůbec žádné potraviny živočišného původu.

Sněm Americké dietní asociace je zřejmě nejreprezentativnější skupina odborníků, která se k otázce vegetariánství vyslovila. Americká dietní asociace vydala speciální stanovisko, které bylo uveřejněno v jejím časopise v roce 1993 na straně 1317 a dále (Vol. 93, No. 11). V tomto stanovisku se jednoznačně říká, že vegetariánská strava je zdravá. Postupně se citují šetření z celého světa, která vesměs ukazují, že vegetariáni méně než nevegetariáni celkově trpí chorobami a že vegetariáni méně trpí hlavními civilizačními chorobami (jmenovitě nemocemi srdce a cév, rakovinou, cukrovkou (diabetem), vysokým krevním tlakem (hypertenzí) a také obezitou).

Toto stanovisko Americké dietní asociace je opětným potvrzením obdobného stanoviska vydaného o pět let dříve. Zcela obdobně vegetariánství hodnotí nesčetné další skupiny odborníků či jednotliví nejpřednější světoví odborníci.

Největší škodu na zdravotním stavu obyvatelstva působí tři úzce spolu související mylné názory.

1. Představa, že vysoká spotřeba živočišných potravin je v zájmu zdraví. O mylnosti této představy jsme právě pojednávali.

2. Představa o prospěšnosti vysoké spotřeby bílkovin.

3. Představa o nezbytnosti živočišných bílkovin, resp. o prospěšnosti vysoké spotřeby živočišných bílkovin.

O dvou posledních otázkách nyní pojednáme.

Potřeba bílkovin

Bílkoviny jsou základní stavební jednotkou lidského těla. Váhově se na organismu člověka i jiných živočichů v první řadě podílí voda, která tvoří přes dvě třetiny tělesné váhy. Na dalším místě jsou pak bílkoviny. V těle dospělého je asi 12 kg bílkovin. Kdyby ve stravě nebyly bílkoviny, nemohlo by dítě ani o gram zvětšit své tělo, nemohlo by růst. Kdyby ve stravě dospělého nebyly bílkoviny, nemohly by být kryty určité tělesné ztráty, ztráty bílkovin, ke kterým nevyhnutelně dochází. Takový člověk bez stravy obsahující bílkoviny by se nám nutně ztrácel před očima, až by nakonec zemřel.

Naprostá nezbytnost bílkovin je tedy zcela nepochybná, obdobně jako je nezbytný příjem energie stravou. Bez potravy, čili bez energie v ní obsažené, nikdo nemůže existovat. V hladomorně ještě nikdo trvale nepřežil. Z toho však neplyne, že bychom ve stravě měli mít co nejvíce energie anebo že bychom trvale co nejvíce energie uložené ve formě tuku měli mít v našem těle.

Po celá desetiletí u nás platily doporučené dávky spotřeby bílkovin stanovované ministerstvem zdravotnictví. Tyto doporučené dávky byly zcela odlišné od doporučení v zahraničí (tabulka ze strany 36 z knihy Jak si zachráníte život a zdraví).

Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím krajských a okresních hygienických stanic celá léta kontrolovalo a zajišťovalo, aby strava a jmenovitě strava v podnicích veřejného stravování splňovala tyto vysoké předepsané dávky bílkovin.

V roce 1990 byly u nás přijaty nové doporučené dávky, které byly mimo jiné uveřejněny v časopise "Výživa lidu" v jeho prosincovém čísle. Dávky bílkovin byly sníženy a jsou dnes na půl cestě mezi dřívějšími zcela nesprávnými doporučeními a mezi doporučeními uznávanými v USA a v západní Evropě.

Ve světě stanovené doporučené dávky ovšem představují množství, které v podstatě bezpečně zabrání škodlivým důsledkům nedostatku bílkovin. Tyto doporučené dávky však nepředstavují množství, které je optimální. S určitým zjednodušením by bylo možno říci, že doporučené dávky představují množství, které již není třeba zvyšovat (může to být ale množství, které je již větší než množství optimální).

Je proto velmi důležité, aby všichni byli seznámeni s tím, že i kdybychom jedli pouze rostlinné potraviny, třeba obiloviny, nebo kdybychom jedli pouze brambory apod., tak bychom ve stravě měli nejen dostatek bílkovin, ale měli bychom tam bílkovin dokonce o mnoho více, než jsou bezpečně postačující množství stanovená odborníky v celém světě.

Velmi četné a bezvadně dokumentované pokusy se zvířaty prokázaly, že život zvířat lze prodloužit, dáváme-li jim podstatně méně potravy, než jsou doporučené dávky. (Tudy však cesta k prodloužení života lidí nevede. Málokdo by totiž byl ochoten celý život se týrat hladem.) Zdá se pravděpodobné, že prodloužení života při nedostatku potravy (při nedostatku energie - Joulů) je dáno tím, že je omezena přestavba tělesných tkání a při ní vznikající kumulace chyb, která se nám jeví jako stárnutí. Jeví se tedy pravděpodobné, že stejný efekt, jako omezení příjmu energie by mohlo mít omezení příjmu bílkovin. Pouze s tím rozdílem, že lidé by přitom netrpěli hladem, nijak by nestrádali.

A nyní ještě jeden příklad za mnohé. Nedávno byla v jednom výzkumu podrobně zjišťována dřívější strava 690 osob postižených rakovinou ledvin a kontrolní skupiny 707 osob, které rakovinou postiženy nebyly. Všechny osoby byly zařazeny do čtyř stejně početných skupin podle toho, jak mnoho bílkovin požívaly. Skupina s nejvyšší spotřebou bílkovin byla rakovinou ledvin postihována o 90% častěji než skupina s nejnižší spotřebou bílkovin. Výsledky byly uveřejněny v časopisu Amerického národního ústavu pro výzkum rakoviny (JNCI, vol. 86, r. 1994, str. 1131-9).

Shrnutí

V celosvětovém měřítku platí jasná závislost, že úmrtnost na hlavní typy rakoviny a také na koronární nemoc srdeční je tím menší, čím menší je spotřeba bílkovin, resp. čím menší je podíl bílkovin na celkové energii stravy. Také při pokusech se zvířaty se ukázalo, že výskyt rakoviny je nejmenší při spotřebě bílkovin rovné pouze doporučené dávce anebo menší než doporučená dávka. Pokusná zvířata se dožívala nejvyššího věku, když podíl bílkovin v jejich stravě byl třikrát menší než je podíl bílkovin v současné průměrné stravě v ČR, v Evropě či v Severní Americe. V naší stravě je tedy v průměru dvakrát více bílkovin než je bezpečně postačující množství. Největší zaslepeností je proto usilovat o zajištění dostatku bílkovin ve stravě.

Pokud bychom snižovali podíl bílkovin na celkové energii stravy ještě níže, tzn. pod 4%, došlo by rychle ke zhoršení zdraví a nakonec ke smrti. To však lidem nehrozí. Kdyby si někdo chtěl záměrně množství bílkovin ve stravě omezovat, stačilo by mu kontrolovat, zda mu celková váha příliš neklesá a zda neztrácí tělesnou výkonnost. Pokud by tyto dvě podmínky byly splněny, tak by bylo možno předpokládat, že nedostatkem bílkovin netrpí. (V praxi je ovšem stejně téměř nemožné výrazně snížit podíl bílkovin pod 10% podílu na celkové energii. Dostat se až ke 4%, to by byl téměř zázrak.)

Samozřejmě, pokud bychom měli ve stravě méně bílkovin než je skutečně minimální nezbytné množství, tak bychom to trvale nepřežili. Pokud však je mi známo, nebyl ani v Československu, ani v jakékoliv jiné hospodářsky vyspělé zemi v uplynulých desítkách let zaznamenám jediný případ úmrtí způsobeného nedostatkem bílkovin ve stravě. Na druhé straně nesčetně mnoho šetření ukazuje, že lidé, kteří mají ve stravě více bílkovin, jsou častěji postihováni nemocemi a častěji předčasně umírají než lidé, kteří mají ve stravě méně bílkovin.

To, že potrava (energie v ní obsažená) je nezbytná k životu, je jasné. Z toho však neplyne, že bychom měli jíst co nejvíce. Žádoucí je jíst optimální množství. To v praxi znamená úsilí o malý příjem potravy. Stejně tak, na rozdíl od dogmat u nás dlouho hlásaných, může být žádoucí malý příjem bílkovin. To ukazují dále uvedené pokusy se zvířaty.

McCay se spolupracovníky již v roce 1929 zkoumali u pokusných zvířat, jak se projeví, sníží-li se ve stravě množství bílkovin. Pstruzi, kteří dostávali ve stravě méně bílkovin, žili 2x déle. V roce 1941 McCay se spolupracovníky snížili množství bílkovin v krmivu pokusných krys. I v tomto případě snížení množství bílkovin mělo za následek prodloužení průměrné délky života, ovšem jen u samic. U samců se průměrná délka života nezměnila. Příčinou snad může být to, že k omezení bílkovin bylo přikročeno až ve věku 445 dnů, to u krys znamená až v druhé polovině života. McCay a spolupracovníci, a později další, např. Yu et al. (1982), prováděli hlavně četné pokusy, v nichž prokázali, že dostávají-li zvířata málo potravy, dochází u nich k prodloužení života. Vyslovili teorii, že strava, která urychluje růst (mnoho potravy, vysoký podíl bílkovin), život zkracuje, strava, která zpomaluje růst (málo potravy, malý podíl bílkovin), život prodlužuje. Při stravě, při níž je dosahováno maximální výšky a maximální hmotnosti, je život krátký. Kalu et al. (1984) zajistili krysám celoživotně přístup k dostatku potravy. Když podíl bílkovin na energii krmiv (J) tvořil 21%, byla délka života (medián) 701 dní. Když byl podíl bílkovin snížen na 12,6%, zvýšila se délka života (medián) na 808 dní.

Ross (1961) zkoumal u pokusných krys, jak se projeví, dostávají-li od skončení kojeneckého období ve stravě celoživotně různé množství bílkovin. Čím méně dostávala zvířata bílkovin, tím více dostávala v úhradu cukru. Výsledky ukazuje tabulka.

bílkoviny (kasein)v procentech energ. stravy (J) 29,3 49,0 7,8 20,4

průměrná délka života (dny) 305 596 832 600

medián (50% přežití) 305 680 910 650

maximální délka života (dny) 347 810 1251 895

očekávaná délka života 50 323 530 298

ve věku 300-399 dnů

Výrazně nejdéle tedy žila zvířata, která dostávala nejméně bílkovin a nejvíce cukru.

Také Stoltzner (1977) zjistil u 1000 myší, že snížení bílkovin na 8% přineslo prodloužení života. Další snížení na 4% přineslo další zcela nepatrné statisticky nesignifikantní prodloužení života. Živočišná bílkovina z mléka (kasein) byla přitom nahrazována cukrem, takže kdyby u nás hlásaná dogmata byla pravdivá, muselo by dojít ke zkrácení života.

V živočišných bílkovinách je více nepostradatelných aminokyselin než v rostlinných bílkovinách. Dubois et al. (1973) snížili v krmivu pokusných myší množství nepostradatelných aminových kyselin fenylalaninu a tyrosinu. Výsledkem bylo výrazné prodloužení délky života během života snížení výskytu nemocí.

Nepostradatelné aminové kyseliny jsou údajně nejcennější složkou bílkovin a kvůli nim se doporučují živočišné bílkoviny. U stejné linie krys (náchylných k zánětu ledvin)snížení bílkovin na 6% prodloužilo průměrnou délku života o 20-50% (Fernandes et al. 1976).

Kromě toho experimenty ukázaly, že při stravě s nízkým podílem bílkovin zvířata spontánně snižují příjem potravy a nedochází u nich k vzniku obezity (Miller et al. 1968, Ross 1961, Stoltzner 1977).

Nejcennější jsou pokusy při nichž bylo množství bílkovin sníženo na extrémně nízkou hodnotu. Leto et al. (1976) nahradili ve standardním krmivu pokusných krys a myší (20-25% bílkovin - podíl na celkové energii) většinu bílkovin cukrem. Myši se standardní stravou žily v průměru 585 dnů. Myši, které měly v krmivu jen 4% bílkovin, žily v průměru 852 dnů. Život se jim tedy prodloužil v průměru o celou čtvrtinu.

Nejvíce informací přinesly experimenty Millera a Payne (1968). Viz tabulka.

typ stravy průměrná délka života krys

A 763 dnů

B 980 dnů

C 828 dnů

A - standardní strava podávaná po celý život.

B - standardní strava podávaná po prvních 120 dnů, pak směs tvořená z 80% škrobovinami a z 20% standardní stravou. Podíl bílkovin byl 4%.

C - směs tvořená ze 70% škrobovinami a z 30% standardní stravou. Byla podávána celý život. Podíl bílkovin byl 6%.

Největší délky života bylo tedy dosaženo při stravě s extrémně nízkým podílem bílkovin (4%), pak při stravě s velmi nízkým podílem bílkovin (6%). Nejkratší život byl při stravě se standardním vysokým podílem bílkovin (20%).

Pro porovnání, podíl bílkovin na celkové energii je v mléce 20%, ve vejcích 35%, v mase (vepřové, hovězí) 20-45%, v drůbeži a rybách ještě více. V pšenici je běžně 14-15% bílkovin. Jejich podíl je vysoký ve všech druzích obilí s výjimkou rýže, kde je běžně jen 6-7%. V bramborách je 10%.

Ať si čtenář zodpoví sám na otázku, jak je rozumné neustále se starat o zajištění dostatku bílkovin. Světová věda v této otázce také na základě nových poznatků zcela změnila názor. Carpenter (J Nutr r. 1986, s. 1368) publikoval údaje ukazující, jak se měnil názor na nejmenší postačující množství bílkovin (procenta z celkové energie) ve stravě. Minimální doporučené dávky bílkovin se v USA od roku 1948 snížily cca 2,5x. Doporučení USA, Potravinářské a zemědělské organizace při OSN, Světové zdravotnické organizace, Velké Británie atd. jsou již posledních 15 let v podstatě stejná.

Literatura:

Dubois E.L., Strain L.: Effect of diet on survival and nepropathy of NZB/NZW hybrid mice. Biochem Med. 7, 1973, str. 336-342

Kalu D.N., Hardin R.H., Cocterham R. et al.: Aging and Dietary Modulation of Rat Skeleton and Parathyroid Hormone. Endocrinology 115, 1984, str. 1239-47

Leto S., Kokhonen G.C., Barrows Jr.: Dietary protein, life-span and physiological variables in female mice. J. Gerontol. 31, 1976, str. 149-154

Mc Cay, Maynard L.A., Sperling G. et al.: Ntritional requirement during the latter half of life. J Nutr. 21, 1941, str. 45

Mc Cay CM, Dilley W.E., Crowell M.F.: Growth rates of brook trout raised upon purified rations, upon dry skim milk diets and upon freed combinations of cereal grains. J. Nutr. 1, 1929, str. 233

Miller D.S., Payne P.R.: Longevity and protein intake. Exp Gerontol 3, 1968, str. 231

Yu B.P., Masoro E.J., Muirata I. et al.: Life span study of SPF Fischer 344 male rats fed ad libitum or restricted diets: Longevity, growth, lean body mass and disease. J. Geront 37, 1982, str. 130-141

Stoltzner G.: Effects of life-long dietary protein restriction on mortality, growth, organ weights, blood counts, liver aldolase and liver catalase in BALB/6 min. Growth 41, 1977, str. 337-48

Živočišné bílkoviny potřebuje jen kojenec

Od konce čtyřicátých let do konce osmdesátých let bylo základem oficiálního učení o výživě v bývalém Československu tvrzení, že nejdůležitější předpoklad a podmínka pro zdraví je dostatek živočišných bílkovin ve stravě. Zdůvodňovalo se to takto:

Základní stavební jednotkou lidského těla, ale i těla jiných živočichů, jsou bílkoviny. Bílkoviny se skládají z aminokyselin. Aminokyselin je přes dvacet, osm z nich si lidské tělo nedokáže samo vytvořit z těch ostatních. Těchto osm aminokyselin označujeme jako nepostradatelné (esenciální). V živočišných bílkovinách je v průměru zastoupení těchto nepostradatelných aminokyselin mnohem vyšší než v bílkovinách rostlinných. Až sem to je všechno jasná pravda.

Mláďata všech savců se po narození živí mateřským mlékem. Bílkovina tohoto mléka je pochopitelně dle svého původu bílkovina živočišná. Mateřské mléko je nejlepší stravou pro každého savce a tedy i pro dítě. Pokud jakýkoliv savec, tedy i dítě, potřebuje vytvořit jeden gram své tkáně, potřebuje k tomu i určité množství jednotlivých aminokyselin. Toto množství je obsažené v jednom gramu bílkovin z mateřského mléka příslušného živočišného druhu. Pokud by ale k dispozici byl pouze jeden gram bílkovin rostlinných, tak by tam to potřebné množství aminokyselin nebylo, bylo by zapotřebí dvou či tří gramů bílkovin rostlinných. Pro kojence všech druhů savců, a tedy i pro dítě, jsou bílkoviny z mateřského mléka hodnotnější než bílkoviny rostlinné. V tomto případě skutečně objektivní předností bílkoviny mateřského mléka je právě to, že je tam více nepostradatelných aminokyselin. Vysoké množství nepostradatelných aminokyselin je i v ostatních živočišných bílkovinách, tedy v mase a v mléce (z rostlinných bílkovin v podstatě pouze v sóji). Pro rychle rostoucí živočichy jsou tedy tyto bílkoviny skutečně objektivně hodnotnější než bílkoviny rostlinné a pokud bychom je chtěli nahradit rostlinnými bílkovinami, pak bychom museli za jeden gram živočišných bílkovin, resp. sóji, dát dva až tři gramy bílkovin rostlinných.

Připomínám pouze, že mateřské mléko je pro kojence neporovnatelně hodnotnější než jakákoliv jiná strava. Jde o úzký citový a tělesný vztah matky a dítěte, jehož hodnotu nelze dost ocenit. Mateřské mléko má kromě toho nesčetně dalších látek, které specificky přispívají ke zdraví kojence a které v žádné umělé náhražce nejsou a ani být nemohou. Pokud je ovšem v případě nutnosti nahrazujeme, tak my kojenci nemůžeme dát více bílkovin, resp. můžeme to dělat a dělá se to, ale kojence tím poškozujeme, neboť jeho ledviny jsou nezralé a větší množství bílkovin je může poškodit anebo se může nadbytek tím vytvářených dusíkatých látek hromadit v organismu a poškozovat jej.

Kojenec v období mezi desátým a stým dnem života v průměru zdvojnásobí svou tělesnou váhu. V tomto období přibližně polovinu všech bílkovin z mateřského mléka použije k tvorbě nových tělesných tkání, čili uloží je do svého těla. Proto v požívané bílkovině musí být vysoký podíl nepostradatelných aminokyselin. Tak rychlé tempo růstu již ovšem nikdy poté v lidském životě nenastává. Od věku dvou let výše je již podíl požitých bílkovin, který se trvale ukládá v těle dítěte, poměrně malý. Nejpozději tedy od dvou let věku již dítě nepotřebuje mít ve stravě živočišné bílkoviny.

Ukážeme si to ještě zjednodušeným propočtem. Za dvacet let růstu se vytvoří lidské tělo, které u dospělého muže obsahuje v průměru 12 kg bílkovin. Dvacet let růstu, to představuje 20 x 365 dní, čili 7300 dní. Denně se tedy v průběhu těch dvaceti let množství bílkovin v lidském těle v průměru zvyšuje o 1,6 g, což reprezentuje potřeby růstu. Za těch dvacet let chlapeček, chlapec a později mladý muž v průměru v potravě přijímá denně řekněme 70 g bílkovin. Oproti tomu jsou tedy potřeby růstu nepatrné, je vlastně směšné je nějak zvláště uvažovat.

Kromě toho dospívající chlapec či dívka mají podstatně větší fyzickou aktivitu a bazální metabolismus, čili mají i větší příjem energie (více toho sní) než starší člověk se stejnou netukovou tělesnou hmotou. Pokud by tedy jedli stravu stejného složení, budou mít ve stravě více bílkovin než stejně vážící dospělý. Protože potřeba bílkovin a potřeba aminokyselin pro růst je téměř zanedbatelná (1,6 g proti průměrnému dennímu příjmu 70 g) a protože příjem bílkovin je u mladistvých relativně větší, vyplývá z toho závěr, který je naprosto logický a který lze propočty velmi snadno obhájit: Děti a dospívající potřebují ve stravě nižší podíl bílkovin a nepostradatelných aminokyselin než dospělí.

Nevyhnutelné ztráty nepostradatelných aminokyselin jsou u dospělého neproporčně menší než nevyhnutelné ztráty bílkovin. Pokud tedy budeme dávat člověku (ale obdobně je tomu zřejmě i u většiny savců) jen minimální nezbytné množství bílkovin (čili takové množství, aby nutné ztráty bílkovin byly kryty a nedocházelo k úbytku tělesné hmoty) a pokud tou bílkovinou budou pouze jakékoliv běžné bílkoviny rostlinné, pak v těchto bílkovinách bude obsaženo každé nepostradatelné aminokyseliny více (dvakrát, třikrát více), než je potřebná dávka nepostradatelných aminokyselin. Dospělí proto nemají sebemenší potřebu živočišných bílkovin.

Ve světě byly na základě četných pokusů stanoveny, vypočteny a uveřejněny potřebné dávky jednotlivých nepostradatelných aminokyselin (bezpečně postačující množství). Tyto dávky byly uveřejněny i u nás. Jednoduchý propočet ukáže, že každé nepostradatelné aminokyseliny máme v naší současné běžné stravě čtyřikrát i vícekrát více, než je doporučená dávka stanovená odborníky WHO a FAO, čili než je bezpečně postačující množství.

Dávky WHO a FAO však nepředstavují skutečné minimum nezbytné potřeby. Toto minimum bylo stanoveno při léčení lidí s chorobami ledvin. Při nejčastější poruše tito nemocní musí omezit příjem bílkovin, protože právě zátěž ledvin daná vylučováním zplodin bílkovinného metabolismu ledviny poškozuje. Tito nemocní tedy potřebují mít ve stravě co nejmenší množství bílkovin a současně dostatek všech nepostradatelných aminokyselin. Takto stanovené skutečně minimální nezbytné dávky esenciálních aminokyselin uvádí např. Kofranyi (viz Skála I, Lamačová V: Dieta při zánětu a chronickém selhání ledvin, Avicenum 1975, str. 148). Propočet pak ukáže, že každou nezbytnou aminokyselinu máme ve stravě v množství 15x větším, než je její minimální potřeba.

Zatímco ověření komplexních závěrů je složité, ověření výchozích údajů je většinou velmi jednoduché. Příkladem toho je zmíněná tabulka potřeby nepostradatelných aminokyselin. Z této tabulky vycházeli odborníci ve světě a došli k samozřejmému závěru, že živočišné bílkoviny nejsou nezbytné.

V této kapitole jsou dvě tabulky, které ukazují, že jen v té malé části stravy, kterou představují moučné výrobky, je více nepostradatelných aminokyselin, než je bezpečně postačující množství stanovené experty WHO/FAO. Jinde jsem uveřejnil další tabulky, které ukazují, že i kdybychom jedli pouze rostlinné potraviny a pouze jakoukoliv jejich představitelnou kombinaci, tak bychom měli ve stravě všech nepostradatelných aminokyselin několikrát více, než potřebujeme.

Shrnutí

Po desítky let se u nás tvrdilo, že musíme mít ve stravě živočišné bílkoviny, protože prý pouze v nich je dostatek nepostradatelných aminokyselin. Všechna tato tvrzení jsou naprosto mylná. Stačí si správně opsat příslušné tabulky a provést nejjednodušší propočty a vidíme, že tomu tak není. Nepostradatelných aminokyselin máme ve stravě bez jakéhokoliv snažení mnohokrát více, než potřebujeme. Živočišné bílkoviny nepotřebujeme, zdůvodnění jejich nezbytnosti bylo naprosto mylné.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN