Hlavní nemoci a jak se jim vyhnout.

Tomáš Husák

V roce 1993 celkem zemřelo v ČR 118 185 osob. Z toho na choroby oběhové soustavy - cévní a srdeční - připadalo 50,83, novotvary (rakovina) 23,78, poranění, úrazy, otravy 7,19, choroby dýchací soustavy 4,07, trávicí soustavy 3,52, močových cest a pohlaví 1,57, imunitní, látkové přeměny a vnitřních žláz 1,35, nervové a smyslových orgánů 0,79, v perinatálním období 0,48, neznámé příznaky 0,53 procent.

Nemoci srdce a cév.

To jsou jinými slovy nemoci oběhové soustavy, resp. nemoci kardiovaskulární. Na tyto nemoci umírá u nás i ve většině hospodářsky vyspělých zemí přes polovinu všech obyvatel. Přitom naprostou většinu těchto nemocí bychom mohli odstranit vhodnou změnou životosprávy.

Chceme-li se těmto nemocem ubránit, potom nejvíce nám pomůže odstranit ze stravy živočišné potraviny. Tedy maso (i sádlo), mléko a mléčné výrobky (i máslo), vejce. Lidé, kteří se takto začnou stravovat, budou okamžitě méně postihováni těmito chorobami. Okamžitě začne klesat nebezpečí jejich náhlého úmrtí na infarkt myokardu. I lidé, jejichž cévy jsou již výrazně postiženy, mohou, dík změně stravování, dosáhnout zlepšení stavu svých cév. Dlouho se o tom pochybovalo. Avšak rozsáhlá šetření v USA s použitím nejmodernější techniky ukázala, že změna stravy skutečně organismu umožní, že se stav cév začne zlepšovat. Bezvadně to prokázala Ornishova studie již v roce 1990. Budeme-li se takto stravovat celoživotně, pak nebezpečí infarktu myokardu klesne jenom na 10%, nebo na 5%, možná i jen na 1% současné četnosti. I když ale změnu uskutečníme jen částečně, snížíme riziko dostatečně. Snížíme-li spotřebu živočišných potravin na čtvrtinu, na čtvrtinu snížíme i riziko infarktu myokardu. Vyloučíme-li ze stravy sůl, tak zabráníme růstu krevního tlaku a u osob vysokým krevním tlakem (hypertenzí) postižených dosáhneme snížení krevního tlaku. Tímto způsobem můžeme zabránit naprosté většině případů cévních příhod mozkových (mozkové mrtvice).

Opět je těžké tohoto cíle dosáhnout. Potravinářský průmysl nám štědře všude do jídla sůl přidává. Totéž činí v podnicích veřejného stravování. Naše chuť si bohužel na slané uvykla. Avšak máme přesto dost možností příjem soli omezit. Přinejmenším bychom si nemuseli nikdy přisolovat hotové pokrmy, které jsou totiž vždycky z hlediska zdravé výživy i z hlediska nezdeformované chuti přesolené.

Pokusy ukázaly, že když se dobrovolníci na dobu šesti měsíců zřekli soli, tak se změnil i práh chuti na slané. Tito lidé již nepotřebovali si potravu přisolovat. A když dostali jídla osolená tak, jak byli dříve zvyklí, tak je vnímali jako jídla naprosto přesolená. Čili budeme-li se snažit, tak za nějakou dobu se již nebudeme muset přemáhat. Málo slaná potrava se nám stane přirozeností. To je obrovský rozdíl oproti situaci, kdy lidé bojují s obezitou. Ti mohou být desítky let pronásledováni hladem. Avšak přestaneme-li solit, tak nás touha po slaném velmi rychle a navždy opustí.

Třetím klíčovým opatřením pro zabránění kardiovaskulárním nemocem je nekuřáctví. To by měla být ovšem samozřejmá součást životosprávy moderního člověka. Tedy člověka, který si nechce ničit své zdraví a ještě za to platit.

Kombinací těchto tří opatření bychom mohli odstranit naprostou většinu nemocí srdce a cév. Toto jsou tři jasně nejdůležitější opatření k dosažení tohoto cíle.

Samozřejmě jsou i další, i když méně důležité kroky k ochraně našich cév. Z nich na prvním místě stojí pohyb. Může to být rekreační sport, pravidelné cvičení v tělocvičně, turistika, cyklistika, plavání, lyžování, bruslení atd.

Četnost a úmrtnost na nemoci srdce a cév u nás nepřetržitě stoupala od druhé světové války až do roku 1987. Po celou tu dobu totiž u nás ministerstvo zdravotnictví suverénně hlásalo, že v zájmu zdraví máme jíst co nejvíce živočišných potravin. Teprve v roce 1988 padla cenzura a od té doby stále větší část obyvatel ví, že v zájmu zdraví je naopak spotřebu živočišných potravin snížit. Stav v roce 1987 tedy vlastně nejlépe vypovídá o tom, jak by asi u nás vypadala nemocnost a úmrtnost, kdyby naši obyvatelé nezačali měnit svou životosprávu, hlavně způsob svého stravování. Z tohoto důvodu si zde u všech hlavních nemocí uvedeme, jak se podílely na celkové úmrtnosti v roce 1987.

Na nemoci oběhové soustavy v roce 1987 připadalo 54,7% všech úmrtí. Od té doby se snížila spotřeba živočišných potravin, klesla četnost těchto nemocí a pochopitelně tedy klesá i jejich podíl na celkové úmrtnosti.

Rakovina.

Výskyt rakoviny můžeme nejvíce snížit tím, že změníme složení naší stravy - hlavně omezíme spotřebu živočišných potravin a nebudeme kouřit. Obě tato opatření mohou zachránit obdobný počet životů. Jen těmito dvěmi opatřeními bychom mohli odstranit více než polovinu všech případů rakoviny, čili mohli bychom počet onemocnění i počet úmrtí na rakovinu snížit na necelou polovinu.

Jak bychom se měli stravovat, abychom co nejvíce snížili nebezpečí rakoviny? Nestačí pouze omezit spotřebu živočišných potravin. Zde jde vlastně hlavně o omezení spotřeby tuků a v určité míře jde i o omezení spotřeby bílkovin. Čili měli bychom samozřejmě omezit také spotřebu čistých tuků, a to i tuků rostlinného původu. Vlastně měli bychom zvláště omezit spotřebu tuků rostlinného původu. V rostlinných olejích je vysoký podíl polynesaturovaných tuků - polynesaturovaných mastných kyselin. Ty ze všech druhů tuků nejvíce přispívají k nebezpečí rakoviny. Máme-li na mysli současnou prevenci nemocí srdce a cév i rakoviny, pak bychom ze všech tuků (olejů) měli dávat přednost mononesaturovaným tukům. A to je na našem trhu olivový olej a Palmou Bratislava vyráběný olej Oliol.

Měli bychom také snížit spotřebu soli. Měli bychom snížit spotřebu alkoholu. Ten přispívá k rakovině ústní dutiny a hltanu, jícnu a snad i k některým jiným typům rakoviny. Při vaření bychom se měli vystříhat toho, abychom potraviny zpracovávali za použití vysokých teplot. A pokud již k tomu dojde, čím déle vysoké teploty působí, tím hůře. Měli bychom tedy omezit smažení, grilování. Nebezpečí rakoviny snížíme i tím, když se dostatečně pohybujeme. Ochranný vliv tělesné aktivity se snad nejvýrazněji projevuje ve vztahu k rakovině tlustého střeva.

V roce 1987 připadalo u nás na rakovinu 20,9% všech úmrtí. Dohromady s nemocemi srdce a cév to představuje 75,6%, čili přes tři čtvrtiny všech úmrtí.

Jak úmrtnost na rakovinu, tak úmrtnost na nemoci srdce a cév přitom od druhé světové války až do roku 1987 u nás neustále rostla. U obou těchto chorob platí, že člověk, který dodržuje správnou životosprávu, hlavně výživu, učiní pro své zdraví mnohem více, než může dokázat lékařská péče nejvyšší dnes představitelné úrovně, lékařská péče, jakou by si mohli pořídit jen milionáři. Změna nezdravé životosprávy na zdravou, byť provedená pozdě, třeba ve středním nebo dokonce ve vyšším věku, umožní snižovat riziko obou kategorií chorob. Pokles nebezpečí nemocí srdce a cév však probíhá rychleji než pokles rakoviny.

Na obě tyto kategorie nemoci jsme měli (bývalé Československo) spolu s Maďarskem na celém světě největší úmrtnost. Myslím tím tzv. věkově specifickou úmrtnost. To znamená, že u nás při srovnání stejně starých lidí byla na tyto choroby nejvyšší úmrtnost. Těsně za námi, čili podobně špatně, byly i ostatní východoevropské, bývalé komunistické země. Čili bývalý SSSR, Polsko, Rumunsko, Bulharsko. Pouze v těchto zemích totiž státní orgány a jmenovitě ministerstva zdravotnictví a jejich oficiální "odborníci" lidem říkali, že základem zdraví jsou živočišné bílkoviny a tedy živočišné potraviny.

Proto úmrtnost na tyto choroby u nás a ve všech těchto zemích rychle stoupala. Pád cenzury (a k tomu, pokud jde o tyto otázky, došlo již v roce 1988) umožnil dát lidem pravdivé informace. To umožnilo, aby došlo k poklesu úmrtnosti. Tento pokles však není zdaleka takový, jaký by mohl být. Všichni oficiální "odborníci" zůstali ve svých funkcích a ministerstvo zdravotnictví neučinilo to, co by mělo být jeho samozřejmou povinností, neřeklo lidem, že ta minulá výživová doporučení byla absolutně nesprávná.

Poranění a otravy.

Na ty připadlo 6,7% všech úmrtí. Většina těchto úmrtí je vlastně důsledkem lidské neopatrnosti, zbytečného riskování, nedodržování předpisů. Čili i tuto kategorii úmrtí by mohla zásadním způsobem snížit změna životního stylu. Jen namátkou. Alkohol je příčinou mnohých dopravních nehod i úrazů v zaměstnání. Velká část vražd je spáchána lidmi opilými.

Nemoci dýchací soustavy.

Na ně připadalo 6,1% všech úmrtí. V tomto případě je však vývoj úmrtnosti zcela jiný. Ta nepřetržitě klesá již od války. To je dáno hlavně zlepšením medicíny. Tyto choroby se výrazně podílejí na nemocnosti, např. na pracovní neschopnosti. Jejich typickým představitelem jsou třeba chřipky. V současnosti lehčí formy těchto chorob nedovedeme výrazně omezit. Avšak např. kdysi tak obávaný zápal plic, ten již pro moderní medicínu není prakticky žádným problémem. Co můžeme udělat v tomto případě pro své zdraví? Nejvýrazněji si pomůžeme tím, že nebudeme kouřit. Kuřáci mají na nemoci dýchacího systému asi čtyřikrát větší úmrtnost než nekuřáci.

V celé této knize ukazuji, jak strava zásadním způsobem ovlivňuje zdraví. V tomto případě je to ale jinak. Nedělejme si iluze, že správná strava nás dokáže ochránit před těmito chorobami. Samozřejmě strava naši odolnost může zvýšit. Ale není zcela rozhodujícím faktorem, jako tomu bývá v jiných případech. Nejvíce nám proti nemocem dýchacího systému a obecně proti infekčním nemocem pomůže dostatečně vysoký příjem vitaminu C - kyseliny askorbové a beta-karotenu, ze kterého se mimochodem v těle tvoří i vitamin A.

K snížení počtu onemocnění dýchací soustavy samozřejmě přispívá i zlepšení čistoty ovzduší. V mnoha směrech nejnebezpečnější jsou emise z automobilové dopravy. Molekula škodlivé látky, která unikne z automobilového motoru v centru hustě osídleného města, má třeba 100 000x větší pravděpodobnost, že přijde do kontaktu s člověkem, než molekula, která unikne z komínu elektrárny vysoko nad osídlenou krajinou. V tomto smyslu na jednotku váhy jsou emise z automobilu pro zdraví lidí až 100 000x nebezpečnější než emise z elektrárenských komínů. Lokální topeniště jsou také poměrně velmi nebezpečná, protože se nacházejí přímo ve městech. Obrovské elektrárny jsou nebezpečné tím, že se zde spaluje obrovské množství paliva. V zájmu zlepšení zdraví by bylo omezování osobní dopravy ve městech ve prospěch veřejné dopravy, chůze a cyklistiky. Pomáhá vybavování aut katalyzátory.

K velkému zlepšení dochází např. v Praze, kde se odstraňují místní teplárenské spalovny a přechází se na zásobování teplem přiváděným z elektrárny v Mělníku.

Znečištěné životní prostředí poškozuje hlavně zdraví dětí. Ty v nejznečištěnějších oblastech trpí nemocemi horních cest dýchacích až několikrát častěji než děti v oblastech s čistým vzduchem. Zlepšení životního prostředí a konkrétně zvýšení čistoty ovzduší je jedním z nejcennějších opatření, které můžeme pro lidskou společnost udělat. Neměli bychom ale zapomínat, že i v tomto případě většinu možností k ochraně zdraví máme přímo ve svých rukou. Kuřák, který žije v nejčistší oblasti naší republiky, je ohrožen nemocemi dýchací soustavy více, než nekuřák v nejznečištěnější oblasti našeho státu.

Nemoci trávicí soustavy.

Na ně připadalo 4,0% všech úmrtí. Vhodná strava nám pochopitelně může pomoci výrazně omezit nemoci trávicího systému. V oblastech, kde se jí nepatrně živočišných potravin a ve stravě je velký podíl buď potravin z celého zrna anebo brambor, tak v těchto oblastech se prakticky nevyskytují záněty slepého střeva. Při tomto typu stravy jsou velmi málo časté také hemeroidy. Čili tento způsob stravování lze doporučit lidem, kteří na ně trpí.

Tyto potraviny, samozřejmě včetně ovoce a zeleniny, pomáhají proti zácpě. Ovoce a zelenina jsou pochopitelně užitečné i v boji proti všem v tomto odstavci zmíněným chorobám. Protože však ovoce a zelenina mohou být pro mnohé lidi těžko cenově dostupné, schválně upozorňuji, že postačí co největší omezení spotřeby živočišných potravin a dostatek rostlinné stravy, která není v příliš velké míře zbavená svých přirozených složek. Čili např. zmíněné brambory a potraviny z celého zrna.

Tento typ stravy může ke snížení výskytu chorob přispět řadou způsobů a příčinou nemusí být pouze to, že obsahuje velké množství vlákniny. Burkitt a po něm další odborníci totiž toto ochranné působení připisují (hlavně) vláknině. Při zmíněném způsobu stravování jsou málo časté i jiné choroby, např. divertikulární choroba, Crohnova choroba atd. Někdy se udává, že tato strava pomáhá i při stavu nazývaném dráždivý tračník. Při této stravě také nedochází ke vzniku kamenů ve žlučníku a k následovným žlučníkovým kolikám (záchvatům, zánětům). Málokdy se důsledky "dobré" a drahé stravy projevují tak výrazně a rychle, jako při nemocech žlučníku a žlučových cest. V průběhu nebo krátce po skončení vánočních svátků, spojených tradičně se štědrou tabulí, tvoří často při službách lékařské pohotovosti většinu žlučníkáři.

Na mnoha místech v této knize ukazujeme, že obezita představuje daleko menší zdravotní riziko, než se soudí. V tomto případě to však neplatí. Obezita velmi výrazně zvyšuje riziko vzniku kamenů ve žlučníku a následujících kolik. Jenže opět platí to, že boj proti obezitě může člověka s nadváhou poškodit víc než nadváha sama. Právě nepravidelné stravování nebo úmyslné krátkodobé hladovění obézních osob (např. odpírání si snídaně a oběda kompenzované bohatou večeří) zvyšuje pravděpodobnost vzniku žlučových kamenů. Malý počet jídel denně a hlavně nárazové odtučňovací kúry nebezpečí vzniku žlučových kamenů zvyšují. Pomoc tedy můžeme čekat spíše od změny složení stravy.

Žlučníkové kameny u nás obsahují cholesterol a ochranně proto působí strava, která cholesterol neobsahuje a která nepřispívá k tvorbě cholesterolu v těle. To opět znamená vyloučit živočišné potraviny a zvláště vyloučit vajíčka, pak máslo apod. K nebezpečí vzniku žlučových kamenů přispívají i živočišné bílkoviny, snad i polynesaturované mastné kyseliny (polynesaturované tuky) a toto nebezpečí snižuje vláknina. Čili strava, kterou v této knize doporučujeme, je vhodná i pro prevenci žlučníkových kamenů a žlučníkových záchvatů. Mohli bychom to ještě upřesnit takto. Výskyt nemocí žlučníku je ve světě velmi obdobně rozložen jako výskyt nemocí srdce a cév způsobených aterosklerózou. Strava, která je nejvhodnější pro zabránění vzniku sklerózy cév, tato strava je jen velmi málo odlišná od stravy, která je nejvhodnější pro zabránění vzniku žlučových kamenů obsahujících cholesterol. Právě tyto kameny trápí lidi u nás i v jiných hospodářsky vyspělých zemích.

Chceme-li omezit nemoci trávicího systému, jezme co nejméně živočišných potravin a čistých tuků. Všechny ostatní potraviny rostlinného původu můžeme požívat, dbejme však, aby v naší stravě byl dostatek vlákniny, čili dostatek potravin z celého zrna, aby v ní byly brambory a jiná zelenina, ovoce.

Nemoci vylučovací soustavy.

Ledvinové kameny.

V hospodářsky vyspělých zemích, tedy v zemích s vysokou spotřebou masa, mléka a mléčných výrobků a vajec jsou ledvinové kameny mnohem častější než v rozvojových zemích, tedy v zemích s nízkou spotřebou živočišných potravin. Jaká je příčina této velmi bolestivé nemoci? V moči jsou přirozeně přítomny látky, které se takto z těla vylučují. Je-li těchto látek příliš mnoho, mohou se vysrážet a vytvořit kameny. Jak se této nemoci můžeme bránit? Jednou cestou je pít větší množství tekutin. Čím více vody vypijeme, tím více jí musíme vyloučit a tím nižší je koncentrace látek v moči vylučovaných.

Druhým způsobem obrany je změna složení stravy. Kamenů je několik typů a stravu je třeba měnit tak, abychom snížili příjem té složky, která je v kamenech obsažena.

Kameny obsahující vápník (kalcium). Samozřejmou ochranou je snížení příjmu mléka a mléčných výrobků. To jsou hlavní zdroje vápníku v naší stravě. Existence těchto kamenů je truchlivým dokladem toho, že v naší stravě vůbec není nedostatek vápníku, ale je tam nadbytek vápníku tak velký, že je jej nutno vylučovat v tak velké koncentraci, že se s tím nadbytkem vylučovaného vápníku již tělo nedokáže vyrovnat a dochází ke tvorbě kamenů. Většinou se jedná o kameny kalcium oxalátové. Někdy se jedná o kameny z fosforečnanu vápenatého.

Kameny obsahující oxaláty. Oxaláty se v těle tvoří z aminokyselin, kromě toho jsou obsaženy v některých potravinách. Nemocný by se pochopitelně těmto potravinám měl vyhýbat, ale měl by omezit i příjem bílkovin. To znamená, že omezí příjem v nich obsažených aminokyselin a z nich se v těle bude tvořit méně oxalátů.

Kameny obsahující kyselinu močovou. Kyselina močová se v těle tvoří jednak z purinů, které požíváme v některých potravinách. Těmto potravinám by se měl nemocný vyhýbat. Kyselinu močovou si ovšem v těle vytváříme sami, je to závěrečný produkt metabolismu bílkovin. Každý den sníme velké množství bílkovin, ale množství bílkovin v našem těle se v průměru nemění, ani nestoupá ani neklesá. Čili to množství bílkovin, které každý den sníme také musíme z těla odstranit. Uhlíkatá kostra aminokyselin přechází do metabolismu tuků nebo uhlohydrátů a využije se pro tvorbu energie, čili přeměňuje se nakonec na kysličník uhličitý a vodu. Ty vylučujeme jednoduše. Větší potíž je s dusíkem z aminoskupin. Hlavní způsob vylučování dusíku spočívá v jeho přeměně na močovinu, na amoniak. Další dvě důležité cesty spočívají ve vylučování dusíku po přeměně na kreatin a potom na kreatinin. Poslední možností je to, že dusík je vestavěn do v těle vytvářené kyseliny močové. A ta je právě klíčovou složkou vzniku jedné skupiny kamenů. A nebezpečí vzniku těchto kamenů můžeme omezit sníženým příjmem bílkovin.

Nemoci ledvin.

Velmi mnoho infekčních nemocí způsobuje celoživotní poškození srdce nebo poškození ledvin. S rozvojem poznání o příčinách těchto nemocí, čili s rozvojem hygieny a s dalšími opatřeními proti infekčním nemocem (účinné léky, očkování...), s tím vším četnost a závažnost infekčních nemocí klesá a klesá i množství jimi způsobených trvalých poškození srdce či ledvin. Z tohoto důvodu jsou nemoci ledvin jakožto pozdní důsledky infekcí v hospodářsky vyspělých zemích méně časté a v rozvojových zemích častější. Zásluhu na tom má lepší úroveň hygieny a lékařské péče. Jak je tomu však pokud jde o vliv stravy samotné o sobě?

Byly uskutečněny pokusy se zvířaty vystavenými určité zátěži, která může vést k trvalému poškození ledvin. Typickým případem bylo třeba záměrné vyvolání infekční nemoci, jejímž celoživotním důsledkem může být poškození ledvin. Ukázalo se, že pokud strava obsahuje velké množství bílkovin, tak pravděpodobnost celoživotního poškození ledvin je mnohem vyšší, než když strava obsahuje jenom nezbytně nutné množství bílkovin. Pro snížení nebezpečí vzniku nemocí ledvin je tedy vhodná strava, v níž záměrně snížíme množství bílkovin, tedy strava bez masa, mléka a mléčných výrobků, bez vajec, bez luštěnin.

Pokud už nemoc ledvin vznikla, tak ve většině případů nejlepším prostředkem k zastavení či spíše zpomalení jejího postupu, k prodloužení doby, po kterou si nemocný uchová jen málo postižené zdraví, je opět strava, v níž je záměrně snížen podíl bílkovin.

Dna.

To je typická nemoc metabolismu a výživy. V minulosti pronásledovala pouze bohaté, byla to nemoc velkých jedlíků masa a pijáků alkoholu. Její příčinou jsou krystalky, které se tvoří z kyseliny močové a působí trvalé bolesti. Chceme-li se tedy chránit před dnou, musíme činit stejná opatření, jako když se chceme chránit před ledvinovými kameny, jejichž základním stavebním prvkem je kyselina močová. Je třeba ve stravě snížit množství bílkovin a snížit také spotřebu potravin obsahujících puriny, z nichž se kyselina močová v těle tvoří. V první řadě je tedy na místě omezení masa.

Nemoci svalové a kosterní.

Tyto nemoci zaviňují asi jednu osminu veškeré pracovní neschopnosti a asi jednu šestinu až jednu pětinu veškeré invalidity. Největší zdravotní riziko představuje osteoporóza a její následky, zlomeniny kostí. Ty způsobují dlouhodobé upoutání na lůžko, u starých lidí mohou pak vzniklé komplikace vést až k smrti.

Jak se můžeme před zlomeninami chránit? V kapitole o vápníku jsme si ukázali, že s rostoucí spotřebou vápníku počet zlomenin vzrůstá. Rozhodně tedy nelze doporučit vysokou spotřebu vápníku, čili vysokou spotřebu mléka a mléčných výrobků jako ochranu proti osteoporóze, proti zlomeninám. I když však v průměru platí, že čím méně je ve stravě vápníku, čím méně je ve stravě mléka a mléčných výrobků, tím méně je i zlomenin, nelze z toho přesto vyvodit závěr, že snížená spotřeba vápníku, snížená spotřeba mléka a mléčných výrobků nás ochrání před zlomeninami.

Je sice pravdou, že v zemích, kde jsou nejméně postihováni zlomeninami, prakticky nepijí mléko a stačí jim to nezbytně nutné množství vápníku, které je v obilovinách, v bramborách a jiné zelenině atd. Pokud vůbec má celoživotní nízká spotřeba vápníku ochranný účinek, tak ten zřejmě spočívá v tom, že se v mládí a ve středním věku tělo, zjednodušeně řečeno, naučí s vápníkem hospodařit a ve stáří tedy dochází k menším ztrátám vápníku z těla.

Ve vyšším věku, ve chvíli, kdy již lidé nedostatkem vápníku trpí, tak již léčebným opatřením nemůže být snížení množství vápníku. Je však možné, že ochranu před zlomeninami dává strava s průměrně malým množstvím vápníku proto, že tato strava má i některé jiné charakteristiky, které jsou v průměru spojeny s malým množstvím vápníku. V úvahu nejvíce padá nízké množství bílkovin. Nízkobílkovinná strava by nás skutečně asi měla chránit před osteoporózou, před zlomeninami. Je totiž při pokusech opakovaně zjištěno, že čím více sníme bílkovin, přesněji řečeno, že čím více sníme aminokyselin obsahujících síru, tzn. methionin a cystin, tím více vápníku z těla následně ztrácíme v moči. Hlavním zdrojem methioninu a cystinu jsou živočišné bílkoviny. Čili je možné, že k velkému výskytu zlomenin u nás i jinde v Evropě a v Severní Americe přispívá hlavně nadbytek živočišných bílkovin.

Ztráty vápníku z těla jsou také tím vyšší, čím více si stravu solíme, čili čím více požíváme kuchyňské soli, čili chloridu sodného. Jak se tedy můžeme chránit před vznikem osteoporózy, před následnými zlomeninami? Ať se to komu líbí či ne, nejméně zlomenin je tam, kde ve stravě je poměrně málo vápníku, tam, kde se mléko a mléčné výrobky jí v minimálním množství. V okamžiku, kdy jsme již postiženi těžkou osteoporózou nebo v době, kdy jsme již zlomeninou postiženi, však jako léčebné opatření nepadá v úvahu záměrné snížení spotřeby vápníku. Avšak, jak jako prevence, tak jako ochranné opatření v průběhu nemoci působí snížení příjmu živočišných bílkovin (nebo bílkovin vůbec, jde hlavně o aminokyseliny methionin a cystin, jejich příjem je potřeba snížit). Ochranně působí snížení spotřeby kuchyňské soli, snížení spotřeby alkoholu a ochranně působí též pohyb, fyzická aktivita.

Cukrovka (diabetes).

Snad v ničem jiném nebyl tak velký rozdíl mezi tím, co se s naprostou jistotou učilo u nás, a mezi tím, co zjistili odborníci ve světě. Snad žádný jiný občan nebyl u nás na zdraví poškozován tolik, jako lidé trpící cukrovkou.

U nemocných cukrovkou není jejich slinivka břišní (pankreas) schopna produkovat hormon inzulín v dostatečném množství. Při malém množství inzulínu nebo při jeho prakticky úplné nepřítomnosti je v těle těžce zasažen metabolismus všech hlavních složek stravy, tedy hlavně jak tuků, tak uhlohydrátů. Při cukrovce se uhlohydráty sice v první etapě přeměňují na glukózu, tak jako u člověka zdravého. U člověka postiženého cukrovkou se však glukóza v krvi hromadí, její množství, její koncentrace je nadměrná a tím dochází k celkovému postižení organismu. Nadbytek glukózy (krevního cukru) přechází do moči a zde ho můžeme snadno zjistit. Stejně tak snadno zjistíme nadbytek glukózy v krvi. Oba tyto projevy cukrovky jsou velmi snadno změřitelné a proto se na ně soustředila pozornost. Při cukrovce je však také postižen metabolismus tuků. V těle se hromadí ketokyseliny a ty jsou opět škodlivé.

Kdyby bylo možno abnormální metabolismus tuků snadno měřit, potom by se pozornost soustředila na tuky a cukrovkářům (diabetikům) by se říkalo: Nejezte tuky. Jak jsme si ale řekli, snadno můžeme měřit pouze hladiny glukózy v krvi, v moči. Pozornost se tedy soustředila na glukózu a cukrovkářům se říkalo: Mějte ve stravě co nejméně uhlohydrátů, nejezte cukr.

Kdyby to bylo tak snadné, tak by cukrovka nebyla žádným problémem. Nemocní by prostě mohli jíst samé maso, samá vajíčka. (Ukážeme si dále, že právě to představuje největší ohrožení zdraví diabetiků.) Konkrétní rozsáhlá sledování diabetiků při různých stravovacích režimech prováděná po celém světě však naprosto přesvědčivě ukázala, že jejich stav byl nejlepší při vysokouhlohydrátové, vysokovlákninové stravě, tedy při stravě, jejímž základem byly obiloviny, v nichž byla uchována celozrnná složka, brambory a jiná zelenina. Mylná představa, že cukrovkář má jíst málo uhlohydrátů, byla tedy ve světě již dávno zapomenuta.

U nás se v současnosti, tedy počínaje od roku 1989, prolínají dvě úplně odlišné úrovně vědění i praxe. Jsou místa, kde diabetikům doporučují v podstatě takovou stravu, jaká je doporučená v celé této knize a jaká bude doporučena v následujících řádcích. A jsou místa, kde jim doporučují stejně zdraví poškozující stravu, jako v celém období od roku 1948 do roku 1989.

Čs. oficiální odborníci říkali, že diabetici musí v první řadě ve stravě omezit množství uhlohydrátů. Logicky tedy musí omezit moučné výrobky, cukr apod. a nahradit je tuky a bílkovinami, nebo jinými slovy, masem, mlékem, vejci a případně rostlinnými tuky a oleji. Co tato strava v praxi znamenala? Diabetik má dvakrát větší riziko, že zemře na koronární nemoc srdeční. U diabetika tedy největší ohrožení srdce, největší ohrožení života, představuje infarkt myokardu a jiné nemoci způsobené sklerózou cév. U nás mu však byla doporučována právě ta strava, která ke skleróze cév a k infarktu myokardu vede. Bylo mu doporučováno konzumovat maso, mléko, vejce, tedy živočišné bílkoviny a tuky a je doprovázející cholesterol, které jsou hlavní příčinou sklerózy cév a následně infarktu.

Diabetici jsou také častěji než jejich spoluobčané postihováni selháním ledvin. Srovnání výskytu postižení ledvin u diabetiků v různých státech světa ukázalo, že tam, kde je ve stravě nižší podíl bílkovin, je i nižší počet případů postižení ledvin. To je ostatně v souladu i s tím, co přímo v této kapitole uvádíme v úseku o nemocech ledvin. V USA proto doporučili, aby diabetikové ve své stravě omezili příjem bílkovin. U nás se naopak stále diabetikům doporučuje hodně bílkovin. Co by tedy člověk měl dělat, aby u něj cukrovka nepropukla a co by měl dělat, je-li již touto chorobou postižen?

Mnohokrát v této knize ukazujeme, že faktická pozorování, rozsáhlé soubory údajů z celého světa ukazují, že obezita zdaleka není tak závažným nebezpečím pro zdraví, jak se běžně myslí. V případě cukrovky je to však jinak - obezita je daleko nejdůležitější rizikový faktor pro její vznik. V Americe dlouhodobě sledovali výskyt cukrovky u Indiánů kmene Pima, kteří představují jednu z nejobéznějších populací na světě, která je také nejvíce postižena diabetem. Ukázalo se, že obezita velmi výrazně zvyšuje riziko propuknutí diabetu, těžká obezita toto riziko zvyšuje dokonce mnohonásobně.

Prakticky ve všech částech světa, kde je ve stravě převaha uhlohydrátů, prakticky ve všech těchto zemích je výskyt diabetu poměrně nízký. Diabetes je častý tam, kde je ve stravě vysoký podíl tuků. Pokud jde přímo o cukr ke slazení, potom je situace velmi jednoduchá. V Latinské Americe, kde je spotřeba cukru ve světě nejvyšší, byl totiž vždycky výskyt diabetu velice nízký. Američtí odborníci na výživu a též odborníci na diabetes již také mnohokrát uvedli, že cukr ke vzniku diabetu nepřispívá.

Trochu složitější situace nastává, pokud diabetes již propuknul. Základní a naprosto jasný fakt je to, že pokud diabetik jednorázově sní velké množství cukru, potom tento cukr rychle přechází do krve a zvyšuje hladinu glukózy (krevního cukru) v krvi - to zdraví diabetiků poškozuje. V Americe však dělali velmi důkladně kontrolované pokusy s diabetiky, kteří denně dostávali dvakrát větší množství cukru, než je průměrná spotřeba v USA. Tito diabetici tedy jedli podstatně více cukru, než jí průměrný občan u nás. Podstatné ale bylo, že jedli cukr stále v malých dávkách, nikdy během krátké doby nesnědli velké množství cukru. Ukázalo se, že v tomto případě vůbec nedošlo ke zvýšení hladiny cukru v jejich krvi a nebyly zaznamenány žádné rozdíly mezi těmito diabetiky, kteří jedli velké množství cukru, ale v malých dávkách, a mezi diabetiky, kteří žádný cukr nejedli.

Chceme-li tedy zabránit vzniku diabetu anebo chceme-li při již propuklé nemoci co nejvíce bránit dalšímu poškozování zdraví, potom bychom měli mít stravu s nízkým podílem tuků a s nízkým podílem bílkovin, čili měli bychom mít ve stravě vysoký podíl uhlohydrátů. To stoprocentně jde u lidí zdravých. U diabetiků to vždy nejde. Některá americká doporučení proto říkají, že diabetik by měl mít ve stravě více uhlohydrátů než je současná americká strava, některá doporučení jsou však zdrženlivější a říkají, že pro diabetika zhruba platí zásady, které platí pro veškeré obyvatelstvo. Ale pokud jde o tvrzení, že by se diabetici měli snažit jíst velmi málo uhlohydrátů, tak toto tvrzení američtí odborníci na diabetes uvádějí vždy jako příklad toho, jak naivní a mylné byly názory dávno v minulosti, kdy se teprve s léčením diabetu začínalo.

Jak v zájmu prevence diabetu, tak po jeho propuknutí by základ stravy měly tvořit obiloviny, a to pojídané v takové formě, aby byly zachovány složky celého zrna. To má hlavní význam pro lidi, u kterých již diabetes propuknul, ale je to obecně užitečná zásada. Dále by ve stravě měly být brambory a jiná zelenina. Omezit by se měla hlavně spotřeba všech živočišných potravin, tedy masa, mléka a mléčných výrobků, vajec. Bude-li se diabetik takto stravovat, potom riziko infarktu myokardu sníží na desetinu. A infarkt myokardu je hlavním rizikem, který cukrovka pro postiženou osobu přináší. Diabetikovi je ku prospěchu, pokud cvičí, pohybuje se, je fyzicky aktivní.

Shromáždění delegátů Americké diabetické asociace a také Americké dietní asociace v březnu a v dubnu 1994 schválilo výživová doporučení pro lidi s cukrovkou. Shrnuje se tam vývoj doporučení, jak velký podíl energie by lidé trpící cukrovkou měli získávat z uhlohydrátů. V roce 1921 se věřilo, že uhlohydráty mají tvořit jen 20% energie stravy cukrovkářů. V roce 1950 měly uhlohydráty tvořit 40%. V roce 1986 55-60%. Tento názor také vládl v Československu po celou dobu až do roku 1989 a někde z neznalosti přežívá dodnes.

Americká doporučení z roku 1994 však již neuvádí výslovně jakákoliv omezení spotřeby uhlohydrátů. V tomto i v dále uvedených bodech tedy doporučují totéž, co je zdůvodňováno v této knize. V první řadě lidem nemocným cukrovkou kladou na srdce omezit spotřebu saturovaných tuků a cholesterolu. Dále se zde doporučuje omezit spotřebu tuků a lidem trpícím nefropatií se doporučuje omezit také spotřebu bílkovin. Omezit spotřebu tuků se doporučuje zvláště těm cukrovkářům, kteří by potřebovali snížit váhu, a to jsou téměř všichni cukrovkáři. Pokud se má omezit podíl tuků a někdy i bílkovin na celkové energii, tak logickým výpočtem docházíme k tomu, že se musí podíl uhlohydrátů spíše zvýšit. Ve stanovisku Americké diabetické asociace se doslovně říká, že po většinu tohoto století se všeobecně věřilo, že lidé trpící cukrovkou by se měli vyhýbat jednoduchým cukrům, avšak, jak stanovisko uvádí, velmi málo vědeckých podkladů tuto víru podporuje.

Vědecké podklady naopak ukazují, že ani cukr ke slazení při rozumném užívání nevede k nežádoucímu zvýšení hladiny glukózy v krvi. Tolik stanovisko Američanů. V americkém doporučení z roku 1994 se jasně říká, že diabetikové mohou požívat cukr, pochopitelně v rozumném množství. S tím krásně kontrastuje posedlost, s níž se zdůrazňuje, že v nějaké váhou a objemem nepatrné pilulce není žádný cukr a že tedy tuto pilulku může požívat i diabetik. Kdokoliv, kdo si to uměl spočítat, musel přece vždy pochopit, že to nepatrné množství cukru v pilulce nemůže mít žádný vliv na zdraví diabetiků, to by spíše mohlo mít vliv na stav chrupu.

Jednorázové požívání velkého množství cukru však je pro diabetiky škodlivé. To poznamenává autor této knihy, kterému je občas jeho kritiky vytýkáno, že prý propaguje cukr. V americkém stanovisku takovýto jasný zde uvedený odsudek velkých dávek cukru není. Jsem ale přesvědčen, že autoři amerického stanoviska by zde uvedené varování před jednorázovými velkými dávkami cukru podepsali. Oni se pouze k tomu ve svém textu nevyslovili.

Dáme-li si údaje z celého světa do tabulky či do grafu, tak zjistíme, že čím nižší je kde podíl uhlohydrátů ve stravě, tím více je tam úmrtí na nemoci způsobené sklerózou cév, tím více je tam úmrtí na rakovinu, tím více je tam úmrtí na cukrovku. Tedy při nízkém podílu uhlohydrátů je vysoká úmrtnost na všechny hlavní civilizační choroby. Přesto naši oficiální odborníci doporučují diabetikům velmi nízkou spotřebu uhlohydrátů.

Například všechna srovnání vegetariánů s nevegetariány nebo makrobiotiků s jejich spoluobčany ukazují, že vegetariáni, resp. makrobiotici jsou štíhlejší, ale přitom mají ve stravě podstatně více uhlohydrátů než jejich tlustší spoluobčané. Doporučovat nízkou spotřebu uhlohydrátů diabetikům jako prostředek ke zbavení se přebytečných kilogramů se proto i z tohoto hlediska jeví jako naprosto mylné.

Mám před sebou doporučení Americké dietetické asociace z roku 1986 a z roku 1994 a snažím se pro čtenáře co nejlépe vystihnout, co říkají, pokud jde o podíl tří hlavních složek ve výživě. O podílu bílkovin uvádí buď, že je těžké říci, zda by diabetici měli mít tento podíl vyšší či nižší než ostatní obyvatelé, anebo, že Američané jí příiš mnoho bílkovin (tedy diabetikové by měli jíst méně bílkovin než průměrní Američané). Uvádí doporučenou denní dávku ve výši 0,8 g/kg tělesné váhy (po odečtení nadbytečného tuku). Z toho by ale vyplývala spotřeba bílkovin, která je zhruba poloviční nebo jen o málo vyšší než poloviční v porovnání s příjmem bílkovin u průměrného Američana. V americkém stanovisku z roku 1986 se ještě poznamenává, že pro diabetiky s počínajícím selháním ledvin by mohlo být zapotřebí požívat ještě méně bílkovin než 0,8 g/kg váhy.

Opakovaně uvádějí, že podíl tuku by měl představovat méně než 30% celkového příjmu energie. To je nižší podíl tuku, než je tomu v průměru v USA nebo v ČR. Čili celkem doporučují podíl tuku snížit. Sečteme-li podíl bílkovin, tuku a uhlohydrátů, musíme dostat 100%. Čili pokud podíl bílkovin a tuků u diabetiků měl by spíše nižší, než je tomu v průměrů v USA či v ČR, tak by u diabetiků podíl uhlohydrátů měl být vyšší. To je logický důsledek údajů v amerických stanoviscích uvedených. Takhle jasně to v amerických stanoviscích nikde napsáno není. To souvisí s tou tradicí, o níž se v amerických stanoviscích píše, že je úplně mylná, s mylnou tradiční vírou, že diabetici by měli ve stravě snížit podíl uhlohydrátů. Oni tu tradici kritizují jako mylnou, ale pak stejně se vyhnou tomu, aby vyslovili nějaký příliš jasný závěr. Snad to učini v budoucnu.

Co by tedy lidé měli jíst, aby zabránili vzniku diabetu (cukrovky) a co by měli jíst, jsou-li případně již nemocí postiženi? V americkém časopisu pro epidemiologii (Am J Epidemiol, Vol. 134, r. 1991, str. 590-603) se píše o rozsáhlé populační studii v USA v jižním Coloradu. Ukázalo se, že cukrovka častěji propukla u lidí, kteří měli ve stravě hodně tuku, u lidí, kteří měli ve stravě hodně bílkovin a u lidí, kteří měli ve stravě málo uhlohydrátů, u lidí, kteří měli ve stravě málo cukru. Jinými slovy, před cukrovkou byli chráněni lidé, kteří měli ve stravě hodně cukru, hodně uhlohydrátů, málo tuku a málo bílkovin. Pokud jde o ochranný účinek stravy s vysokým podílem uhlohydrátů a s nízkým podílem tuků, zmíněná studie cituje sedm dalších výzkumů a příslušných článků v odborné literatuře, v níž se prokázalo totéž.

U lidí, kteří jsou cukrovkou postiženi, je nutno vycházet z toho, že hlavním nebezpečím pro ně jsou nemoci srdce a cév. Jasné je tedy, že by měli co nejvíce omezit spotřebu masa, mléka a mléčných výrobků, vajec. Tedy samozřejmě včetně například sádla či másla, šlehačky, smetany. Ze stejného důvodu by měli omezit spotřebu soli. Dále je to však již nejasné. Některé studie sice ukazují prospěšnost vysokouhlohydrátové, vysokovlákninové diety, ale zdá se, že individuální reakce jsou odlišné. Strava by tedy měla být vytvářena skutečně případ od případu. Kéž bychom se dostali k situaci, kdy naši lékaři budou o zde uvedených ve světě shromážděných poznatcích plně informováni a budou nemocnému stravu takto mu šitou na míru doporučovat. Pokud by tento diabetik jedl stravu převážně rostlinného původu (obiloviny, brambory a jiná zelenina, ovoce, rozumné množství cukru), pak snižováním či zvyšováním podílu rostlinných olejů či ztužených rostlinných tuků v jeho stravě by bylo možno upravovat celkový podíl uhlohydrátů a tuků v jeho stravě dle jeho individuálních potřeb.

Cukrovka a mléko.

Řada studií, a to jednak pokusů se zvířaty, jednak sledování postižení postižených dětí, vede k závěru, že těžké formy cukrovky, které vyžadují podávání inzulinu a které propukají obvykle již v dětství, tyto těžké formy cukrovky pravděpodobně vznikají autoimunitní obrannou reakcí organismu na mléčnou bílkovinu. U dětí, u nichž nedávno propukla cukrovka, byly v krvi zjištěny protilátky proti této mléčné bílkovině. U zdravých nepostižených dětí těchto protilátek bylo velmi málo. Také pokusná zvířata náchylná ke vzniku cukrovky byla uchráněna před propuknutím nemoci, když nedostávala kravské mléko. Nemoc u nich propukla, když kravské mléko dostávala v období krátce po narození. Právě uvedený vztah mléka ke vzniku diabetu znamenitě ilustruje dvě závažné skutečnosti.

Mléko kravské (kozí) je ideální potravou pro nedávno narozené tele (kůzlátko). Ne však pro malého človíčka, kojence. Pro něho je ideálním pokrmem pouze mateřské mléko - mléko jeho matky. Za druhé: není vůbec důvodu opěvovat to, že prý nějaká složka údajně posiluje imunitu, posiluje sílu imunitních reakcí. Protože jsme odstranili většinu infekčních nemocí a protože proti již propuklým nemocem dovedeme účinně bojovat pomocí antibiotik, sulfonamidů a jiných léků, tak je možné, že naše zdraví je v současnosti více ohroženo silnou imunitou (autoimunitními reakcemi, které mohou poškodit vlastní organismus) a mnohem méně jsme snad ohroženi nedostatkem imunity (Am J Epidemiol, r. 1992, Vol. 327, str. 302-307).

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN