STOP NEMOCEM

Tomáš Husák

Civilizační nemoci

Civilizační nemoci - proč má ČR světové prvenství v četnosti jejich výskytu?

Světové prvenství máme například ve výskytu nemocí srdce a cév způsobených sklerózou cév, ve výskytu koronární nemoci srdeční, infarktu myokardu.

Vidíme, že v zemích s nejnižší spotřebou živočišných potravin, resp. v zemích s nejnižší spotřebou živočišných bílkovin, (poznámka redakce: grafická podoba je k dispozici v knize v papírové podobě) je úmrtnost na tyto nemoci 10x nižší. Čili jinými slovy, tam, kde je spotřeba živočišných bílkovin, resp. živočišných potravin rovná pouze desetině výše, která je u nás, resp. která u nás byla doporučena, tam je i úmrtnost na tyto nemoci rovná pouze desetině výše, která je u nás. Toto ovšem není závislost, která je popsána pouze těmito dvěma grafy.

V rukopisu mé knihy Infarktu zabráníš či v mé knize Lidstvo před rozhodnutím je uvedeno dohromady přes tisíc šetření, která potvrzují tuto závislost. Ve všech těchto pozorováních, ve všech těchto souborech shromážděných údajů se ukazuje zhruba toto: tam, kde je spotřeba živočišných potravin, resp. živočišných bílkovin 2x vyšší, tam je i úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu 2x vyšší. Tam, kde je spotřeba živočišných potravin 5x vyšší, tam je úmrtnost 5x vyšší, tam, kde je úmrtnost o 10% vyšší, tam je i spotřeba živočišných potravin o 10% vyšší.

V knize Lidstvo před rozhodnutím dokumentuji i to, že tam, kde je spotřeba živočišných potravin zanedbatelná, tam koronární nemoc srdeční, infarkt myokardu prakticky neexistuje. Lze odhadnout, že při zanedbatelné či dokonce nulové spotřebě živočišných potravin by úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu, byla rovná jen jedné setině, tedy jednomu procentu, její současné výše u nás.

Představme si, že by se lidé stravovali přesně tak, jak jim odborníci na výživu doporučují. Pokud by se stravovali tak, jak jim doporučovali oficiální odborníci ministerstva zdravotnictví od roku 1948 až do roku 1990, tak bychom měli rekordní úroveň úmrtnosti, které jsme dosáhli koncem osmdesátých let. Kdybychom měli ještě více finančních prostředků a mohli spotřebu masa a dalších živočišných potravin ještě zvýšit, pak bychom měli úmrtnost ještě vyšší.

Kdyby se naši lidé stravovali podle doporučení přijatých hlavními vládními i odbornými organizacemi v USA, čili kdyby měli spotřebu živočišných potravin podstatně nižší, měli by i nižší nemocnost a úmrtnost. Pokud by se naši obyvatelé stravovali na horní hranici amerických doporučení (62 kg masa na dospělého ročně), tak by jejich nemocnost a úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu, byla zhruba poloviční v porovnání se stravou, kterou označovali za zdravou odborníci Ministerstva zdravotnictví ČR (100-130 kg masa na obyvatele ročně). Pokud by se naši obyvatelé stravovali na horní hranici doporučení, které Američané sami označují jako progresivní (30 kg masa na obyvatele ročně), tak by měli nemocnost a úmrtnost pouze čtvrtinovou (25%) v porovnání s tím, kdyby se stravovali tak, jak odborníci MZ ČR považovali za žádoucí.

V této knize se ovšem uvádí, že optimální spotřeba masa je v pásmu 0-10 kg masa na obyvatele ročně. Pokud by se u nás lidé takto stravovali, tak by jejich úmrtnost byla rovna pouhé jedné desetině naší současné úmrtnosti na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu, možná, že by byla ještě menší. Samozřejmě za předpokladu, že bychom také spotřebu mléka, mléčných výrobků a vajec snížili na desetinu, dvacetinu současné výše. Toto snížení úmrtnosti a nemocnosti by samozřejmě neproběhlo okamžitě. Největšího zlepšení by bylo dosaženo během prvního roku, pak by zlepšování rychle pokračovalo, ale plného poklesu nemocnosti a úmrtnosti, plného uchování výkonnosti kardiovaskulární soustavy by dosáhli pouze lidé, kteří se takto stravují celoživotně. Uvedené soubory dat také odpovídají rozdílům v nemocnosti a úmrtnosti v závislosti na celoživotní rozdílné výši spotřeby živočišných potravin, živočišných bílkovin.

Grafy, které ukazují závislost mezi spotřebou živočišných potravin, resp. jejich složek (živočišných bílkovin, živočišných tuků nebo bílkovin, tuků), a mezi nemocností a úmrtností na rakovinu tlustého střeva, na rakovinu prsu, na rakovinu prostaty, jsou zcela obdobné. Čím vyšší je spotřeba živočišných potravin, resp. čím vyšší je spotřeba bílkovin a tuků, tím vyšší je nemocnost a úmrtnost na rakovinu tlustého střeva, prsu, prostaty. Čili jinými slovy, čím nižší je spotřeba živočišných potravin, bílkovin, tuků, tím nižší je úmrtnost na většinu typů rakoviny.

Živočišné potraviny tedy zvyšují nemocnost a úmrtnost na choroby srdce a cév i na rakovinu. Jen tyto nemoci samy o sobě způsobují tři čtvrtiny veškeré úmrtnosti. Živočišné potraviny ovšem přispívají i k některým chorobám dalším. Celkem tedy lze propočíst, že pokud bychom se řídili jediným doporučením této knihy, a to snížili co nejvíce spotřebu živočišných potravin, tak jen díky tomu odstraníme 40%, a možná až 50%, život ohrožujících nemocí a jimi způsobených předčasných a proto zbytečných úmrtí. Téměř každý člověk ovšem umírá předčasně. Lidí, kteří vyčerpali celou svou potenciální délku života, je nesmírně málo. Mohli bychom tedy odstranit jen zásadním snížením spotřeby živočišných potravin 40-50% všech život ohrožujících nemocí a úmrtí.

Pokud by se tedy lidé stravovali dle nesprávných doporučení ministerstva zdravotnictví z konce osmdesátých let (hodně živočišných potravin), pak by na následky stravy dle těchto doporučení zemřela možná až polovina všech našich obyvatel. Ten počet úmrtí by byl ještě vyšší, kdybychom měli větší finanční prostředky a mohli realizovat tu údajně nejžádoucnější výši spotřeby (100-130 kg masa na obyvatele ročně). Pokud by se lidé řídili podle současných doporučení ministerstva zdravotnictví (61 kg masa na obyvatele ročně), tak by tato strava způsobila úmrtí, řekněme 30% všech obyvatel, možná jen jedné čtvrtiny všech obyvatel, možná třetiny všech obyvatel, tady záleží na spoustě dalších okolností. A v celém tomto textu máme na mysli, že nejde pouze o výši spotřeby masa, ale o výši spotřeby všech živočišných potravin, tedy i mléka, mléčných výrobků a vajec.

Teď už si můžeme zodpovědět otázku, proč máme na celém světě prvenství v úmrtnosti na hlavní civilizační choroby, konkrétně v úmrtnosti na nemoci srdce a cév, na koronární nemoc srdeční, na rakovinu a konkrétně třeba na rakovinu tlustého střeva. Nejprve musím poznamenat, že se o toto nelichotivé prvenství dělíme. Ve většině případů se o první místo dělíme s Maďarskem. Našimi konkurenty jsou dále všechny státy bývalého sovětského bloku, tzn. bývalý SSSR, Polsko, zmíněné Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko.

Jak jste si již jistě sami všimli, to nelichotivé prvenství máme v četnosti nemocí, ke kterým přispívá vysoká spotřeba živočišných potravin. Ve všech státech bývalého sovětského bloku se doporučovala vysoká spotřeba živočišných potravin. Ve všech těchto státech se tvrdilo, že živočišné bílkoviny mají zcela mimořádnou hodnotu pro zdraví. V Československu i v ostatních státech bývalého sovětského bloku nás státní propaganda učila, že v zájmu svého zdraví máme jíst co nejvíce živočišných potravin. Stát řídil hospodářství tak, aby zajistil co největší výrobu a spotřebu živočišných potravin. V porovnání k naší ekonomické úrovni tedy jejich výroba byla neproporčně vysoká.

Všude jinde ve světě, tedy jmenovitě v západní Evropě a v Americe, lidé takto zkreslené informace nedostávali. Podobně mylné, ale ne tak přehnaně mylné údaje, sice dostávali ještě krátce po druhé světové válce. Od té doby však probíhal nepřetržitý proces, v němž hodnocení živočišných potravin se stávalo stále negativnějším a v USA již mnoho mnoho let a také v západní Evropě již mnoho let lidé stále jasněji slyší, že v zájmu zdraví je snížit spotřebu živočišných potravin. Co by se stalo, kdyby lidé v zemích bývalého sovětského bloku i v západní Evropě a v Americe dostávali stejné informace o vztahu živočišných potravin ke zdraví? V tom případě by spotřeba živočišných potravin v zemích bývalého sovětského bloku, a konkrétně v ČR, byla nižší, protože máme celkově nižší ekonomickou úroveň, čili musíme mít nižší spotřebu drahých složek stravy. Čili, tak jako jsme měli a máme nižší spotřebu, nižší počet moderní elektroniky, automobilů, tak bychom měli i nižší spotřebu živočišných potravin.

Kdyby zůstalo jenom u tohoto, tak bychom měli i nižší výskyt civilizačních chorob a vyšší průměrnou délku života. Jak se zmiňujeme v předchozí kapitole, úmrtnost závisí však také na úrovni zdravotní péče a hygieny. Ta je dík vyšší ekonomické úrovni v západní Evropě a v USA vyšší. To samo o sobě by u nich úmrtnost na civilizační choroby snižovalo a jejich průměrnou délku života prodlužovalo. Oba tyto účinky by se pravděpodobně přibližně zrušily a měli bychom s nimi zhruba stejnou délku života a zhruba stejný výskyt civilizačních nemocí.

Protože však u nás se živočišné potraviny doporučovaly a v Americe a v západní Evropě se před nimi ve stále větší míře varovalo a varuje, tak u nás (v ČR i v ostatních zemích bývalého sovětského bloku) je spotřeba živočišných potravin neproporčně vyšší, úměrně tomu je i neproporčně vyšší úmrtnost na hlavní civilizační choroby a úměrně tomu je kratší i průměrná délka života.

Můžeme si to pro názornost velice schematicky zjednodušit. Kdyby se u nás o vztahu živočišných potravin ke zdraví říkalo totéž co v USA, tak bychom měli, řekněme, poloviční spotřebu živočišných potravin oproti USA. To znamená, že bychom v potravě měli polovinu cholesterolu, polovinu živočišných tuků, polovinu saturovaných tuků atd. My však máme, resp. v osmdesátých letech jsme měli příjem cholesterolu z potravy dokonce vyšší než v USA. To souvisí s tím, že ve spotřebě vajec, jedné z nejnezdravějších složek stravy, jsme byli neustále na jednom z prvních míst ve světě. USA jsme předstihli.

Je třeba si uvědomit, že USA mají před námi obrovský náskok v celkové vědeckotechnické vyspělosti. Čili i ve vybavení zdravotnictví moderní technikou, komplexním know-how a kvalitou péče o pacienta, tohle bychom mohli vyrovnat jedině tehdy, kdybychom měli výrazně nižší spotřebu živočišných potravin. A to bychom automaticky měli, kdybychom spotřebu živočišných potravin neměli uměle zvýšenou díky nesprávné propagaci šířené ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem vychovávanými lékaři. Jakmile jsme se ve spotřebě živočišných potravin jen přibližně vyrovnali USA, tak již vzhledem k právě zmíněným skutečnostem, automaticky musíme mít vyšší úmrtnost na civilizační choroby a musíme mít nižší průměrnou délku života.

Poměr mezi spotřebou živočišných potravin v USA a u nás byl uměle změněn v náš neprospěch, u nás je spotřeba živočišných potravin vyšší, než by bylo možno očekávat vzhledem k ekonomické úrovni, v USA je nižší, než by bylo možno očekávat vzhledem k jejich ekonomické úrovni, protože jejich obyvatelstvo dostává informace o tom, jak jsou živočišné potraviny nezdravé.

Spotřebu živočišných potravin vůbec nelze hodnotit třeba tak, že vezmeme počet kg masa. V Americe se nejvíce požívá drůbež, u nás nejvíce vepřové. V celkové energetické hodnotě jeden kilogram vepřového vydá třeba za čtyři kilogramy kuřecího masa. Nemocnost a úmrtnost nezáleží na počtu kilogramů požitého masa, taková závislost v žádném grafu není uvedena. Záleží na celkovém energetickém obsahu požitých kilogramů masa, resp. dalších živočišných potravin, záleží na množství cholesterolu a tuku, v nich obsaženém. Nemůžeme proto srovnávat spotřebu masa u nás a v USA a vyjadřovat ji jen v kilogramech. V USA také mnohem větší podíl nakoupeného masa odřežou a vyhodí, protože se jim jeví tučné.

Proč světové prvenství v úmrtnost na většinu hlavních civilizačních chorob drží právě bývalé Československo a Maďarsko? Protože jen tyto dva státy byly ze zemí bývalého sovětského bloku dostatečně bohaté, resp. obdařené dostatečně vhodnými přírodními podmínkami (Maďarsko), aby si mohly ten údajně žádoucí dostatek živočišných potravin vypěstovat. Ke špatnému zdravotnímu stavu u nás (v ČR i v zemích bývalého sovětského bloku) přispěly i další okolnosti. Naprosto se u nás zanedbalo informování obyvatelstva o škodlivosti soli a zanedbala se i příslušná opatření ve veřejném stravování. V zemích bývalého sovětského bloku a v Japonsku je na světě nejvyšší spotřeba soli. Japonsko má ovšem přitom nejnižší spotřebu živočišných potravin (což je důležitější faktor), takže je již mnoho let v délce života suverénně první na světě a má suverénně nejnižší úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu, na rakovinu tlustého střeva. U nás (a opět se to vztahuje na celý bývalý sovětský blok) to však byl již jen další hřebíček do rakve, v níž zbytečně předčasně spočinuly miliony lidí.

Tragické přitom je, že na tomto stavu se podíleli i lékaři. Lékaři totiž mohli pacientům říkat pouze to, co se dozvěděli na lékařských fakultách, při doškolování lékařů atd., čili co se dozvěděli"oficiálně". Měli bychom si být vědomi toho, že lékař, pokud se o tuto problematiku sám aktivně nezajímá, nemá z principu přístup k žádným informacím o vztahu výživy a zdraví.

Tyto informace jsou představovány pouze soubory údajů, jejichž nejjednodušší formu představují grafy uvedené v této knize. Žádné takové údaje v lékařských učebnicích v ČR nejsou. Ty mnohem složitější soubory údajů, které v této knize neuvádím, to jsou soubory údajů zpracovatelné pouze matematicko-statistickými metodami na počítačích. To je těch 30 000 článků, ze kterých vycházím při psaní této knihy. Tyto články se objevují v předních lékařských časopisech (a také v časopisech nutričních, biologických, biochemických). K nám však tyto časopisy přicházejí jen v počtu několika exemplářů. Znalosti našich lékařů tedy tyto zahraniční odborné časopisy mohou naneštěstí ovlivnit jen málo. Přitom i v západní Evropě a v USA průzkumy naprosto jasně ukazují, že správné informace pacientům dávají pouze ti lékaři, kteří lékařské univerzity absolvovali poměrně nedávno.

Můžeme se na to dívat tak, že výuka na lékařských fakultách je přibližně obrazem stavu vědění, ke kterému dospěli odborníci na výživu o 5, 10 či 20 let dříve. Teprve s tímto zpožděním se to učí na lékařských fakultách. Lékař, který fakultu opustil před třiceti lety již obvykle zůstává v zajetí toho, co se tam tehdy naučil. I v USA ještě donedávna byli, a možná že i dodnes výjimečně jsou, lékaři, kteří svým pacientům doporučují maso. Pokud se však ještě takoví jednotlivci vyskytnou, jsou však pouze jakýmsi archaickým přežitkem. Devadesát devět procent amerických lékařů samozřejmě zná dietní cíle pro Spojené státy přijaté kongresem, přijaté ministerstvem zdravotnictví, hlavním lékařem Spojených států apod. Američtí lékaři své pacienty učí, aby omezili spotřebu masa, učí je i aby omezili spotřebu soli. Američtí lékaři to však svým pacientům říkají mnohem častěji a přikládají tomu mnohem větší důležitost, než je běžné u nás.

Měli bychom si říci ještě něco o vztahu životního prostředí a úmrtnosti na civilizační choroby. Grafy 1 a 2 ukazují, že s rostoucí spotřebou živočišných potravin, živočišných bílkovin úmrtnost na koronární nemoc srdeční, na infarkt myokardu vzrůstá o cca 1000%. V porovnání s oblastmi s podstatě zanedbatelnou spotřebou živočišných potravin je v místech s vysokou spotřebou živočišných potravin úmrtnost zvýšena dokonce zhruba 50x, tzn. o 5000%. Naproti tomu nejznečištěnější oblasti ČR - pánevní oblasti severních Čech, Mostecko, Teplicko, Sokolovsko - mají úmrtnost zvýšenu jen o 10%. Čili 10% proti 1000%, resp. proti 5000%. Vidíme jasně, že vliv stravy je neporovnatelně silnější než vliv životního prostředí. Nemůžeme proto tvrdit, že špatný zdravotní stav u nás je důsledkem špatného životního prostředí.

To ovšem neznamená, že není v našem výsostném zájmu pečovat o stav životního prostředí. Měli bychom si být vědomi toho, že právě vysoká spotřeba živočišných potravin podstatně přispívá ke zhoršování životního prostředí, k nadměrnému čerpání přírodních zdrojů.

Na zajištění jedné výživné jednotky obsažené v živočišných potravinách je třeba na polích sklidit zhruba deset výživných jednotek ve formě krmného obilí, krmných brambor, pícnin. To vše se pak zkrmí a vznikne z toho třeba maso. Téměř 90% sklizně na našich polích tak sloužilo a nadále slouží pro výkrm hospodářských zvířat, pouze něco přes 10% sklizně slouží pro přímou výživu lidí. Pokud tedy pojídáme živočišné potraviny, předpokládá to, že musíme mít mnohokrát větší primární sklizeň - sklizeň obilí, brambor atd. Spotřebuje se tedy mnohem více umělých hnojiv, mnohem více nafty a ropných produktů vůbec, je třeba mnohem více zemědělských strojů. V době, kdy komunistická vláda na základě mylných informací odborníků ministerstva zdravotnictví cíleně zajišťovala vysokou spotřebu živočišných potravin, v té době se již objevoval nedostatek zemědělské půdy. V rámci státních programů byly za cenu obrovských investic některé přírodně nejcennější části našeho území přeměněny na zemědělskou půdu. Ztráta překrásných přírodních společenství, ke které tak došlo, je nenahraditelná.

Ze všech nežádoucích látek v naší stravě (tedy látek, které tam nepatří, které se tam dostaly zejména v důsledku činnosti člověka) největší ohrožení zdraví představují dusičnany a dusitany. Dusičnany a dusitany se do prostředí - do půdy, do vody a následně do potravin - dostávají hlavně z hnojiv. Téměř 90% hnojiv ovšem slouží k pěstování krmiv pro hospodářská zvířata. Kdybychom nepotřebovali mít živočišné potraviny, čili kdybychom potřebovali zajistit pouze převážně rostlinnou stravu, tak bychom žádná hnojiva nepotřebovali. Celkově bychom potřebovali neporovnatelně nižší úrodu a mohli bychom tedy přejít výhradě na tzv. ekologické zemědělství. Žádná hnojiva a žádné z nich pocházející dusičnany, fosfor, kadmium bychom neměli.

Vysoká spotřeba živočišných potravin je tedy hlavní příčinou toho, že v naší stravě je tolik dusičnanů a dusitanů, tolik kadmia, ale také bifenylů a desítek dalších látek, o kterých tak často čteme. Finanční prostředky, které jsme věnovali na produkci živočišných potravin, na výstavbu masokombinátů atd., jsme pochopitelně nemohli použít jinde. Vysoká spotřeba živočišných potravin nám tedy rovněž přímo odčerpávala prostředky, které bychom jinak mohli použít na lepší technické vybavení zdravotnictví, na vyšši úroveň lékařské péče.

Všemi těmito způsoby vedená propagace živočišných potravin a následně neproporční výše spotřeby těchto živočišných potravin přispěla ke zhoršování zdravotního stavu u nás i ve všech zemích bývalého sovětského bloku. To je důvodem, proč prvenství ve výskytu civilizačních nemocí ve světě má bývalé Československo a Maďarsko a těsně za námi jsou ostatní země bývalého sovětského bloku.

Vysoký výskyt civilizačních chorob nezpůsobil ovšem komunismus sám o sobě. V zemích s velmi intenzívním působením komunistické ideologie, avšak současně v zemích, které na vysokou spotřebu živočišných potravin neměly, resp. nevěnovaly finanční prostředky, tzn. na Kubě, v Číně, v Severní Koreji a ve Vietnamu, v těchto zemích je výskyt civilizačních chorob velmi nízký. Kuba bývala v mnoha směrech v zdravotních poměrech nejlepší v celé Latinské Americe. V Číně američtí odborníci ve srovnávacích studiích zaznamenávali výjimečně nízký výskyt civilizačních chorob. Čína toto své znamenité postavení začíná však již pomalu ztrácet - úměrně tomu, jak tamější ekonomický rozvoj umožňuje zvyšovat spotřebu živočišných potravin.

Proč je u nás vyšší výskyt civilizačních chorob než jinde. Když v západní Evropě nebo v severní Americe chtějí v nějakých seriózních novinách, v nějakém časopisu, rozhlase či televizi poskytnout divákům či čtenářům kvalifikovanou informaci o vztahu výživy a zdraví, tak se obrátí na přední akademické odborníky, na profesory na univerzitách, na uznáváné odborníky, kteří v nějaké formě dostávají na svůj výzkum peníze ze státního rozpočtu a kteří mají určité odpovídající postavení a tituly. V tamějších podmínkách trvalé vědecké soutěže se na tato místa dostávají jenom lidé s rozsáhlými znalostmi. Samozřejmě nejsou dokonalí.

Někteří z nich jsou poplatní názorům, se kterými se seznámili v době svého studia a nejsou schopni se již určitých předsudků zbavit. Názory, které tito uznávaní akademičtí odborníci vyslovují, jsou často ovlivněny zájmy producentů drahých potravin. Přesto však v zásadě tito lidé mají vysoké znalosti a dávají doporučení, která se zhruba shodují s tím, co je psáno v této knize. Včetně vysvětlení, proč v některých případech i v západní Evropě a severní Americe je stále ještě informace zkreslená, např. v otázce údajné užitečnosti mléka a údajné vysoké potřeby vápníku.

Tito lidé však své závěry říkají na základě prostudování tisíců odborných publikací. Mezi těmito ve světě uznávanými odborníky není jediný, který by ještě v osmdesátých hlásal podobné dávno překonané mylné názory, jako např. že musíme jíst hodně živočišných potravin, hodně masa, hodně živočišných bílkovin apod.

Čili v zemích, kde je výskyt civilizačních chorob nižší než v ČR, v těchto zemích na místech oficiálních odborníků jsou lidé kvalifikovaní a ti dávají veřejným sdělovacím prostředkům kvalifikované informace a jejich prostřednictvím tyto kvalifikované informace přicházejí i většině obyvatelstva. Situace u nás je však dosud jiná. Na místech oficiálních odborníků zatím zůstávají lidé, kteří tam byli i za totalitní éry, tedy lidé, kteří dávali obyvatelstvu špatné informace. A tento stav ve značné míře pokračuje i nyní.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN