STOP NEMOCEM

Tomáš Husák

Zdravotní péče a zdravotnické služby

Léčiva.

Jestliže pacient přijde k lékaři a na jeho nemoc existuje účinný lék, potom v zájmu jak pacienta, tak lékaře, tak producenta a tak i distributora léku je, aby pacient tento lék dostal. To se také v tomto případě stane. Představme si však, že lék je velmi málo účinný anebo i neúčinný. I v tom případě je v zájmu producentů a obchodníků s léky, aby pacient lék dostal. Představme si, že se jim podařilo již dříve reklamou přesvědčit lékaře, že tento lék je v dané situaci prospěšný. Lékař jej tedy pacientovi předepíše. V této fázi tedy bude spokojen i lékař i pacient. Co se však stane dále? O tom nám nejlépe vypovídají pokusy, které byly konány za účelem prozkoumání tzv. efektu placeba.

Placebem se nazývá lék, který neobsahuje žádnou účinnou látku, je to jen lákavě vyhlížející pilule. Když lidé dostávali placebo, pilulku bez skutečného léčebného obsahu, a když tito lidé byli informováni, že se jedná o velice dobrý lék, tak většina pacientů sdělovala, že u nich došlo ke zlepšení zdravotního stavu. Když jim byla pilulka odebrána, tak si stěžovali, že se jejich stav opět zhoršil. Co z toho vyplývá? I v situaci, kdy lék je zcela neúčinný, tak pacient a následně i lékař může být přesvědčený, že lék je prospěšný.

Ale ono to jde ještě dále. Velká většina lidí očekává, že lékař jim něco, nějakou tu pilulku, tabletku, kapání, mast či něco podobného, předepíše. Lékař je tedy již automaticky tlačen k tomu, aby jim nějaký lék předepsal. Mnoho pacientů, kteří opouštějí lékaře, aniž jim tento předepsal jeden či ještě lépe několik léků, má pocit, že lékař se o ně dost nestará. Ale lékař se přece nemůže žádného pacienta zeptat: "Vy jste také jeden z těch, kteří chtějí, aby se jim předepisovali léky, i když to nemá žádný léčebný význam?" Takže lékař předepíše lék i tomu, kdo po léku netouží a kdo jej nepotřebuje.

Ve světě, v zemích s tržním hospodářstvím (a postupně také u nás) lékaře stále navštěvují zástupci různých farmaceutických společností. Nabízejí mu různé výrobky, léky, a uzavírají s ním určité dohody. Lékař jim zajišťuje odbyt jejich výrobků a je tedy odměňován v závislosti na tom, jak mnoho léků předepíše svým pacientům.

Co se stane v situaci, jestliže existuje více různých léků, v každém je stejné množství účinné látky a jejich cena je velice různá (nejdražší stojí třeba několikrát více než nejlevnější). Pacient (pokud lék sám neplatí anebo pokud pro něj cena léku nehraje roli) oceňuje lék tím výše, čím vyšší je jeho cena. A lékař je farmaceutickými společnostmi odměňován nikoliv v závislosti na počtu léků, nýbrž v závislosti na finančně vyjádřené velikosti odbytu.

Téměř všechny reklamy jsou stylizovány tak, aby budily přesvědčení, že propagovaný lék pomůže téměř každému a hodí se na léčbu nesčetně různých obtíží. Jak pacienti, tak lékaři a tím spíše výrobci léků a jejich prodejci jednají tak, že se léků spotřebovává co nejvíce a to hlavně těch nejdražších léků. Důsledkem je růst nákladů na léky, který je ve velké míře zbytečný. Pokud si léky lidé platí sami, tak na to také sami doplácí ze své kapsy. Často jsou ještě vděčni, protože si myslí, že si tím pomohou ke zdraví. Přitom třeba nevědí, že existuje stejně účinný lék, ale mnohem levnější anebo neví, že dokonce v jejich případě jim lék vůbec nepomůže.

Ještě závažnější je to, že léky mají mnoho vedlejších nežádoucích účinků. Čím více léků tedy užíváme, tím větší škoda pro naše zdraví z toho plyne. Tím samozřejmě nezapomínám na objektivní a velký prospěch, který léky a léčení lidem přináší. Méně však někdy bývá více. Kdyby se používaly pouze ty léky, které jsou plně oprávněné, tak by byl dosažen veškerý možný prospěch pro zdraví. Ty léky, které se používají navíc, však již přináší pouze nechtěnou (a většinou nezaznamenanou) škodu.

Stejná situace existuje v oblasti zdravotní péče. Když chirurg "spraví" komplikovanou zlomeninu, užitek pro pacienta je velký a jasný. Naproti tomu, když někdo zbytečně absolvuje různá vyšetření, znamená to pro něj nejen ztrátu času, ale často mu to také, byť třeba málo, poškodí zdraví. Např. každé rentgenografické vyšetření znamená, že člověk dostal zbytečně dávku rentgenového záření, které poškozuje jeho zdraví. (Jen pro představu, dávka záření, kterou náš průměrný občan dostane při rentgenování, je mnohem větší než dávka, kterou tentýž náš průměrný občan dostal v důsledku jaderné havárie v Černobylu.)

Co bychom tedy měli udělat v zájmu svého zdraví? Měli bychom brát pouze ty léky, které skutečně potřebujeme. To znamená, že průměrný občan by užíval podstatně méně léků, než je tomu doposavad. A měli bychom také méně vysedávat u lékaře a absolvovat méně různých vyšetření, což se samozřejmě snadno řekne, ale hůře provede. Zdravotnický systém u nás i v dalších zemích s tržním hospodářstvím je odměňován v závislosti na velikosti výkonů, které poskytne. Čili je odměňován tím více, čím více a dražších léků dá pacientům, čím více vyšetřením je podrobí. A je to lékař, kdo je expertem je, který je o záležitosti hluboce informován, pacient mu stěží může dávat rozumy a říkat mu, ten a ten lék nepotřebuji, to a to vyšetření je zbytečné.

Současný stav u nás je takový, že lékaři jsou hodně odměňováni, když léčí, ale třeba vůbec nevyléčí, a málo odměňováni, když rychle vyléčí, a proto málo léčí. To není nadsázka, to je skutečnost, kterou popíšu jednoduchým příkladem. Představme si, že by vedle sebe žili dva lékaři. Jeden by každého pacienta vyléčil nejrychlejším možným způsobem. Měl by tedy málo výkonů, za ně by získal málo bodů a jeho odměna by byla také malá. Druhý by se s ním v úspěšnosti nemohl srovnat. Nikdy by se mu nedařilo někoho vyléčit. Tedy by stále své pacienty léčil, měl by hodně výkonů, dostal by hodně bodů a jeho odměna by byla veliká.

Důvod, proč by kromě lékařů měli existovat i legálně působící léčitelé, je zřejmý. Není důvodu, abychom určité stavovské skupině dali monopol na péči o zdraví. Každý monopol je nebezpečný, protože omezuje anebo likviduje konkurenci. A likvidace konkurence je téměř vždy následována poklesem úrovně poskytovaných služeb a zvyšováním nákladů. To je tedy teoretické zdůvodnění, proč by léčitelé měli působit a proč by jejich činnost mohla být prospěšná.

Na druhé straně je tu jasné nebezpečí. Mohou se objevit různí šarlatáni, nadšenci, kteří nedostatek znalostí nahrazují přehnanou sebedůvěrou. Lékař může být dobrý nebo špatný, ale v každém případě musí absolvovat šest roků obtížného studia. Musí mít tedy určitý soubor znalostí. Léčitel může být také dobrý nebo špatný, ale žádné studium absolvovat nemusí. Může se tedy stát, že potřebné znalosti nemá.

Lékařství jakožto stabilizovaná vážená profese má určité způsoby regulace a kontroly kvality práce svých příslušníků. Tato regulace a kontrola u léčitelů ještě vypracována není. Je tedy nebezpečí, že vás neseriózní, nedobrý léčitel poškodí. Největší nebezpečí spočívá v tom, že se pustí do léčení závažné nemoci, kterou nerozpozná anebo kterou sice rozpozná, ale pro nedostatek sebekritičnosti přesto bude chtít v jejím léčení pokračovat. Nejlepším příkladem takové nemoci je asi rakovina.

Na začátku století se podařilo zachránit jen velmi malému procentu z těch lidí, kteří onemocněli rakovinou. Lékařská věda neustále zlepšuje své metody a díky tomu podíl lidí, které lze vyléčit, pronikavě vzrostl. Lékařství také pronikavě zlepšilo diagnostické metody, jimiž je možno prokázat časná stadia rakoviny a dík tomu přikročit k okamžitému agresivnímu léčení, které má tím větší naději na úspěch, čím dříve se s ním začne. Každému, kdo by se do této těžké životní situace dostal, radím, ať skutečně vyhledá služby lékařů a pokud ti u něj rakovinu zjistí, ať se u nich nechá léčit. Podle dostupných statistik je to ten nejlepší postup, který je dnes k dispozici. Na druhé straně je nepochybné, že existuje mnoho léčitelů, kteří pomohli velkému počtu lidí a jejichž reputace je tedy vysoká.

Naši občané, až na výjimky, si vytvořili velice racionální postup rozhodování, kdy se se svou nemocí obrátí na lékaře, na klasickou medicínu, a kdy na léčitele. Při urgentních, život ohrožujících situacích volají lékaře. Například při infarktu myokardu se každý pokusí vytočit číslo záchranné služby. Neslyšel jsem o případu, že by místo toho vytočil telefonní číslo léčitele. Obdobně by lidé měli postupovat při rakovině a také při téměř všech život ohrožujících nemocech, na které klasické lékařství má účinnou léčebnou metodu. Naproti tomu existuje řada situací, kdy člověk trpí nějakým neduhem, ale lékaři mu stále nepomáhají. Tedy posílají ho na různá vyšetření, něco mu ordinují, ale neduh nemizí a nemizí. To je klasická situace, kdy se jeví rozumné vyhledat léčitele.

Dobrý léčitel kromě toho dovede pacienta povzbudit, dokáže mu dodat určitou sebedůvěru, duševní uvolnění. Poskytuje mu tedy, mimochodem, ty služby, tu psychickou podporu, kterou lidé často hledají v drahých léčivech. Jenže ta léčiva mohou mít nežádoucí vedlejší účinky, zatímco slovo, pokud je skutečně moudré, ty nežádoucí vedlejší účinky nemá. A léčitele kromě toho lidé mohou vyhledávat v situacích, resp. vyhledávat je s problémy, které se jim nezdají tak závažné, aby bylo nutno jít za lékařem. A v úplně stejných případech si také lidé často pomáhají sami, a to pomocí léčivých bylin.

Jestliže všichni uznáváme, že našemu zdraví mohou prospět léky (ty, které nám předepisuje lékař a vyrábí je farmaceutický průmysl), čili jestliže věříme, že určité chemické substance, ať už pocházející z přírody či z laboratoří, mohou naše zdraví zlepšit, tak pak musíme uznat i to, že tyto či obdobné látky můžeme najít v rostlinách, které nás obklopují.

Léčivé rostliny mají jednu velkou výhodu. Účinné látky se v nich nenacházejí v obrovských koncentracích (jako u léků), které způsobují, že se jejich uživatelé mohou stát na lécích závislí jako na droze. Účinek léčivých rostlin je většinou jako pohlazení. A používání léčivých rostlin je součástí přirozeného životního stylu, ke kterému by se mělo lidstvo, bude-li to možné, zase vrátit.

Lékaři, stravování a životospráva pacientů.

Lékaři mají u pacientů nesmírnou autoritu. Jejich slovo je pro mnoho pacientů téměř svaté. Mnozí lidé nad radami, jak zdravě žít, pouze mávnou rukou. Když však totéž slyší při návštěvě ordinace, tak to na ně přinejmenším v tu chvíli velmi zapůsobí, a mnozí se tím i dlouhodobě řídí. Mnohé lidi také ani sebelépe propracované argumenty o zdravotní vhodnosti či nevhodnosti jednotlivých potravin nepřesvědčí. Když jim však totéž doporučí lékař, tak mu věří bez nejmenších pochybností a jakékoliv jiné mínění odmítají.

Při svých přednáškách v nemocnicích či kdekoliv jinde, kde bylo velké zastoupení lékařů z praxe, jsem se vesměs setkával s lékaři, kteří měli hluboký zájem obdržet a přijmout co nejlepší nové informace a chtěli tyto poznatky co nejlépe uplatnit v léčení svých pacientů. Pokud tedy lékaři budou dostávat správné informace, tak nesmírně významně v dobrém směru ovlivní životosprávu a konkrétně stravování obyvatel. Nesetkal jsem se snad s jediným praktickým lékařem, který by nebyl nakloněn získávání nových poznatků a znalostí.

Lékaři, kteří neléčí konkrétní pacienty a kteří získali určité byrokratické pravomoci a funkce, na jejichž základě z moci úřední rozhodují, co je zdravé a co nezdravé, případně vydávají příslušná nařízení, tito lékaři - úředníci jsou ve zcela jiné situaci. Pro svou kariéru nepotřebují znalosti, ale známosti. Nepotřebují spolupracovat s nejlepšími odborníky, nýbrž potřebují spolupracovat s těmi, kteří mají nejlepší přístup k přidělování funkcí, moci a peněz.

Takoví kariéristé měli u nás v minulosti bezvýhradnou kontrolu nad prostředky šíření informací o výživě a mohli tak desetitisicícům našich lékařů poskytovat nesprávné údaje o vztahu výživy a zdraví. Tragédií je, že mnozí z těchto úředníků dodnes zůstávají ve vedoucích funkcích a používají stejný způsob klamání odborné i laické veřejnosti jako dříve. Každé nepravdivé tvrzení, které mají nějaký zájem prezentovat, jednoduše zdůvodní slovy: "Lékařská věda prokázala" anebo "Lékaři doporučují". Osvojují si tak právo mluvit hlásat jménem nejen všech českých lékařů ale dokonce lékařů na celém světě názory, které jsou dnes vlastní už pouze jejich úzké skupince.

Kromě toho sám obrat "lékařská věda prokázala" je nesmyslný. Věda o výživě je samostatný obor, který není součástí lékařství. Je to interdisciplinární obor, který stojí na pomezí matematiky-statistiky, informatiky a počítačů na straně jedné a lékařství, biologie, biochemie a dalších oborů na straně druhé.

O tom, zda je jeden typ stravování zdravější než druhý, se můžeme přesvědčit pouze tím, když srovnáme zdravotní stav lidí, kteří se stravují prvním a druhým způsobem. Ten způsob vyhodnocení, to je ovšem matematika-statistika.

Na základě lékařských znalostí můžeme vytvořit stovky a tisíce zdůvodnění toho, který typ stravování je zdravější, proč je zdravější a o jak mnoho je zdravější. Jenže prostředky lékařské vědy nemůžeme rozhodnout, které z těch stovek a tisíců lékařsky zdůvodněných tvrzení je správné.

Pokud však vezmeme výsledky a matematicko-statistickými metodami je vyhodnotíme, potom je výsledek jediný a jednoznačný. Přesto by žádný, alespoň trochu kritický matematik, neřekl: matematická věda doporučuje tu a tu stravu, matematici doporučují tu a tu stravu.

Infekční nemoci.

Při středověkých epidemiích moru, cholery nebo neštovic zemřela někdy v jednotlivých státech až čtvrtina veškerých obyvatel. Až donedávna se v mnohých částech světa jen polovina narozených dožila dvaceti let věku. Prakticky všichni ze zemřelých zemřeli na infekční nemoci. Zatímco u civilizačních chorob kouření může zvýšit riziko nemoci, resp. úmrtí, třeba až desetkrát v případě rakoviny plic, a nesprávná výživa může riziko zvýšit možná padesátkrát v případě infarktu myokardu, tak u infekčních nemocí je situace zcela jiná. Kojené děti mají zcela stejnou výživu - mateřské mléko. Přitom v zaostalých oblastech může být úmrtnost na infekční nemoci u kojenců třeba až stokrát vyšší, než je tomu ve vyspělých státech s vysokou úrovní hygieny a zdravotní péče. Pokles úmrtnosti na jednu setinu ovšem zdaleka není rekordem.

U některých infekčních nemocí poklesla úmrtnost na pouhou tisícinu a některé se podařilo zcela odstranit. Teď mám na mysli třeba neštovice, které jsou také dokonalým příkladem toho, proč úmrtnost na infekční nemoci tak výrazně a rychle klesá. Virus neštovic má totiž jediného nositele - člověka. Podaří-li se tedy všechny nemocné izolovat a postupně vyléčit, tak nezbude jediný nositel viru. To se také v průběhu let v celosvětové akci skutečně podařilo. Virus neštovic zmizel ze světa. Již mnoho a mnoho let nebyl jediný člověk postižen neštovicemi. Toto je hlavní cesta k odstranění infekčních nemocí. Zabránit tomu, aby se člověk s nákazou vůbec setkal. Některé nemoci jsou přenášeny krysami, hmyzem atd. K odstranění a omezení těchto nemocí tedy přispělo hubení krys a potkanů, hubení škodlivého hmyzu. Prostředkem k tomu mohlo být například vysoušení bažin v blízkosti lidských sídel s velkým počtem obyvatel.

Proč četnost infekčních nemocí výrazně poklesla hlavně v hospodářsky vyspělých zemích? Většina opatření snižujících nebezpečí kontaktu s infekčními mikroorganismy vyžaduje velké finanční prostředky. Například chatrče chudiny ztlučené a splácané doslova ze všech materiálů, které jsou k dispozici, dávají nežádoucím živočichům přenášejícím choroby mnoho možností, aby přišly do kontaktu s člověkem. Tuto možnost jim ale značně omezují moderní budovy vybudované z cihel, betonu, kovu a skla. Základní opatření pro znesnadnění šíření infekčních nemocí představuje moderní vodárenská soustava, zajištění čistoty zdrojů pitné vody, zajištění její nezávadnosti a průběžná kontrola.

Právě znečištěná pitná voda je jedním z podstatných zdrojů infekce v zaostalých státech světa nebo třeba tam, kde řádila válka. Odstraňování lidských exkrementů, vybudování kanalizace, zajišťování sběru odpadů, to jsou další základní opatření proti infekčním nemocem. Vhodné způsoby skladování potravin brání tomu, aby se v potravě rozmnožovaly infekční mikroorganismy. Na vrcholu zde opět stojí ledničky a mrazničky, v nichž se infekčním mikroorganismům příliš nedaří. Základním opatřením v kuchyni a u jídelního stolu je ovšem čistota.

A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.

Veškerá opatření na ochranu proti infekčním nemocem mohla vzniknout jen dík tomu, že lidský duch rozpoznal, jakým způsobem tyto nemoci vznikají. Určil, že jejich příčinou jsou mikroorganismy lidským okem neviditelné. Tím byla otevřena cesta k tomu, abychom se těmto mikroorganismům a jím způsobeným infekčním nemocem mohli bránit.

K tomu, aby se jim mohlo bránit veškeré obyvatelstvo, k tomu je podmínkou vzdělání. Teprve lidé informovaní jsou schopni provádět ochranná opatření, jejichž základem je čistota, čisté ruce při stolování, čistota v kuchyni, že každý stolující má svůj vlastní příbor, vlastní talíř atd. Takové samozřejmosti kdysi samozřejmostí nebyly. Infekční nemoci se šířily tam, kde všichni jedli z jednoho hrnce, kde zůstávaly zbytky jídel a bylo nečisté, neuklizené prostředí, v němž se infekční mikroorganismy množily.

Vzdělání také lidem říká, že onemocnělý je sám zdrojem infekce, že se musí na minimum snížit riziko, že tato infekce bude z onemocnělého přenesena na lidi jej obklopující. U zvlášť nebezpečných onemocnění se používá izolace onemocnělého ve speciálních léčebných zařízeních. Při běžných onemocněních se pacient izoluje v rodině, v samostatném pokoji. Podle typu nemoci se například členové rodiny a on sám snaží zabránit tomu, aby na ně infekci nepřenesl třeba kýchnutím nebo zakašláním do obličeje. Úzkostlivě se dbá na to, aby se infekce nepřenesla z jeho talíře, z jeho příboru apod. Čili k boji proti infekčním nemocem přispívají i četná opatření, která jsou již dávno chápána jako součást minimálního slušného vychování. Nikomu nekýcháme a nekašleme do obličeje, při kašli a kýchání si zakrýváme ústa rukou a takovýchto opatření, dnes již automaticky používaných často bez uvědomění si toho, proč to děláme, takových opatření je nesčetné množství.

Pokles četnosti infekčních nemocí je tedy v první řadě dán tím, že jsme se naučili ztížit šíření infekčních mikroorganismů, že jsme snížili pravděpodobnost toho, že se ocitneme v kontaktu s nemocí. Tímto způsobem se některé nemoci prakticky podařilo odstranit. Běžný Evropan či Američan se nikdy v životě nestřetne s morem, ani s cholerou, ani s mnoha dalšími nemocemi. Kdysi jsem při pochodu na lyžích Šumavou četl na pamětní tabuli povídání o vesničce, jejíž obyvatelé vymřeli na tyfus. Kolik lidí dneska vůbec ví, co to je tyfus, kolik lidí zná někoho, koho tyfus postihnul?

Jen málo nemocí dokáže soustředěnému lidskému úsilí odolat. Příkladem je chřipka nebo AIDS. Ale i u této nemoci si musíme uvědomit, že její výskyt by byl mnohem mnohem větší, kdyby se lidé, nebo alespoň ta rozumná část z nich, před AIDS nechránili. Proti některým nemocem pak lékařská věda a obory, s nimiž spolupracuje, našly účinnou zbraň - očkování. Již malé děti jsou očkovány proti potenciálně nejnebezpečnějším nemocem. Jsou-li po určitou dobu očkováni všichni, nenalezne nemoc nositele a v dané oblasti, třeba v daném státě, prakticky zmizí.

Pokud nemoc již propukne, potom jsou dnes již k dispozici moderní účinné léky. Nejprve to byly sulfonamidy, které převratně snížily úmrtnost. Pak přišla antibiotika - penicilín a mnoho dalších. Kombinací všech těchto opatření se úmrtnost na infekční nemoci podařilo snížit tak, že jsou dnes velmi vzácnou příčinou úmrtí, zatímco kdysi byly příčinou úmrtí rozhodující většiny všech obyvatel.

Logicky bychom mohli předpokládat, že faktory, které zcela rozhodují o rozdílech v četnosti civilizačních chorob, to znamená výživa, kouření, fyzická aktivita, stres..., budou také ovlivňovat četnost infekčních nemocí. Ano, je tomu podle všeho tak, ale jejich význam je zanedbatelný proti právě uvedeným faktorům, které specificky četnost infekčních nemocí ovlivňují. Avšak i zde platí to, že nebezpečnost infekčních nemocí zvyšují stres, kouření, obezita a nebezpečí naopak snižuje fyzická aktivita a vhodná výživa.

Četl jsem kdysi rozsáhlé rozbory zabývající se tím, jak jednotlivé složky stravy zvyšují odolnost člověka proti infekčním nemocem. Potíž je v tom, že většinu nezbytných složek - vitaminů, minerálů atd., které potřebuje člověk, současně potřebují pro svůj rozvoj i škodlivé mikroorganismy. Čili jejich nedostatek může v některých případech více poškodit škodlivý mikroorganismus než člověka. Výjimkou jsou pouze dvě složky stravy, vitamin C a vitamin A. Omezení jejich množství v těle člověka škodlivým mikroorganismům prakticky nevadí, člověku bránícímu se nemoci však ano. Vitamin A si v těle dokážeme vytvořit z beta-karotenu, který má sám o sobě některé specifické užitečné vlastnosti, je to antioxidantium. Z tohoto důvodů se zdá, že proti infekčním nemocem nám nejvíce může napomoci dobré zásobení vitaminem C (kyselinou askorbovou) a beta-karotenem.

Jsou tedy dva hlavní typy nemocí - nemoci infekční a civilizační. Výskyt infekčních nemocí závisí hlavně na hygieně a úrovni lékařské péče. V porovnání s tím je mnohem méně ovlivňuje výživa a jiné faktory. Civilizační nemoci jsou naopak v rozhodující míře působeny nesprávnou výživou, kouřením a pak, i když v mnohem menší míře, nedostatkem fyzického pohybu, obezitou, stresem atd. Člověk, který se těmito otázkami profesně nezabývá, si to ovšem nemusí uvědomovat a může pak mylně říkat: No, neříkejte nám, že výživa, kterou doporučujete - málo živočišných potravin atd.- je užitečná, tak se stravují přece v rozvojových zemích a tam je průměrná délka života mnohem nižší než u nás.

Průměrná délka života.

Průměrná délka života závisí na dvou hlavních faktorech, na infekčních nemocech a na civilizačních nemocech.

Tam, kde řádí infekční nemoci způsobující úmrtí velkého počtu obyvatel, tam je průměrná délka života velmi nízká. Tam se dokonce ani nesprávná výživa či kouření a jiné zlozvyky téměř ani nestačí projevit. Většina lidí zemře daleko dříve, než u nich mohou příslušné choroby propuknout. Nemůžeme tedy srovnávat země s vysokým a nízkým výskytem infekčních nemocí a spojovat rozdíly v průměrné délce života se složením výživy. Chceme-li srovnávat vliv výživy na průměrnou délku života, potom musíme své posuzování omezit na země, v nichž již infekční nemoci nepůsobí smrt velkého počtu lidí. Zkoumáme-li vliv výživy na zdraví, tak musíme srovnávat výživu a výskyt civilizačních chorob.

Pak vidíme jasně, že všude ve světě, kde je vysoká spotřeba živočišných potravin, je i vysoký výskyt koronární nemoci srdeční (infarktu myokardu), rakoviny tlustého střeva, rakoviny prostaty. A všude, kde je spotřeba živočišných potravin nízká, je i nízká četnost těchto nemocí. Chceme-li ovšem mluvit o průměrné délce života, tak potom v rámci hospodářsky vyspělých zemí nejvyšší průměrné délky dosahují v Japonsku a Hong-kongu, čili tam, kde je spotřeba živočišných potravin mnohem nižší než v Evropě a v Severní Americe. A obdobně vysokou průměrnou délku života mají vegetariáni (přesněji řečeno ti, kteří se vegetariánské stravě blíží) v Evropě a v Severní Americe.

Tam, kde - pro nedostatečnou úroveň hygieny a nedostatek moderní zdravotní péče -jsou časté infekční nemoci, tam je průměrná délka života velmi krátká. Takto postiženy jsou pouze země s velmi nízkou ekonomickou úrovní a ty proto do "soutěže" o vysokou délku života nemohou vstoupit. V této kategorii zemí je růst příjmů téměř vždy doprovázen růstem úrovně hygieny a zdravotní péče a v důsledku toho i růstem průměrné délky života.

V zemích, kde infekční nemoci a jejich důsledky se již jen velmi málo podílí na celkové úmrtnosti (a mezi tyto země patří i ČR), se již růst příjmů v podstatě neprojevuje na růstu průměrné délky života. Proč je tomu tak?

Růst příjmů na jedné straně umožňuje zvýšit úroveň zdravotní péče. Srovnáme-li např. ČR s USA, tak zjistíme, že u jednotlivých typů rakoviny procento lidí na rakovinu umírajících je v ČR podstatně vyšší než v USA. Jinými slovy, dík moderní lékařské péči (chirurgické odstranění nádoru, ozařování, chemoterapie) je v USA zachráněno před již propuklou nemocí daleko více lidí než v ČR. Obdobně tomu, v USA je daleko více lidí zachraňováno před důsledky aterosklerózy pomocí vysoce kvalifikovaných a náročných operací srdce a cév. Snad nejvýraznější rozdíl byl v minulosti v případě selhání ledvin, kdy v určitém období v USA dík dialýze zachraňovali před smrtí neporovnatelně více postižených než v ČR. Tímto způsobem tedy vyšší ekonomická úroveň a následně lepší přístrojové vybavení a lepší úroveň zdravotní péče průměrnou délku života prodlužují.

Naproti tomu vyšší ekonomická úroveň dává lidem více prostředků k tomu, aby si své zdraví poškozovali drahou a nezdravou výživou. Vyšší příjmy totiž umožňují lidem jíst více živočišných potravin, hlavně více masa. Růst ekonomické úrovně tedy určitým způsobem život jak prodlužuje, tak zkracuje. Oba tyto vlivy se v průměru přibližně vzájemně vyrovnávají.

POKRAČOVÁNÍ ZA TÝDEN