Speciální rozhovor pro vegetarian.cz
s ultramaratoncem vítězem 6dayrace v Austrálii Jaroslavem Kocourkem

"Běh mi dělá radost," tvrdí ultramaratonec Jaroslav Kocourek dvojnásobný vítěz závodu 6dayrace v Australském Kolacu. Vegetarian.cz vám přináší exkluzivní rozhovor s tímto obdivuhodným člověkem, sportovcem, podnikatelem a také vegetariánem. V 51 letech nás může inspirovat svou vitalitou a energií.

V letošním roce jste již po druhé za sebou vyhrál šestidenní ultramaraton v Austrálii, můžete nám povědět jak jste se na závod připravoval?

Tento závod jsem letos absolvoval po třetí. Byl jsem tam asi před třemi lety, kde jsem skončil čtvrtý, loni jsem se připravil lépe a vyhrál a v letošním roce jsem tam jel obhajovat prvenství a podařilo se mi zvítězit po druhé. Letos jsem se přípravě na závod více věnoval, systematicky jsem se začal připravovat tak nějak koncem července a potom v závěrečné fázi jsem běhal denně tak 50 -60 kilometrů, většinou cestou do práce, tím šetřím čas. Přes víkendy tak 60-70 kilometrů. Tentokrát jsme odjeli na závod o něco dříve, zastavili jsme se v Singapuru a Melbourne, kde jsme byli dva dny.

Dříve jste odjeli kvůli aklimatizaci?

Ano, ale celkový efekt byl obrácený, zrovna v čas začátku závodu na mne dolehl nějaký aklimatizační problém, takže jsem nebyl zrovna v nejlepší formě.

Jaké je prostředí závodu?

Závod startoval 14.listopadu. Do Kolacu jsem přiletěl den před startem. Město Kolac je menší město asi 120 Km od Melbourne, směrem do vnitrozemí. Město závodem dosti žije, přirovnal bych je velikostí k Vyškovu nebo Břeclavi. Závod probíhá v městském parku na travnatém povrchu. Závod provází kulturní program, lidové country a pro mladé rock. Místní rozhlas tam má každý rok kabinu, kde jsou pravidelné přímé vstupy ze závodu a také do rádia. Zajímavé je, že mnoho diváků sleduje závod z automobilu, což souvisí s místním způsobem života. Také ve všední den ještě v pozdních nočních hodinách se dívají diváci na průběh závodu.

A nyní k vlastnímu závodu, ultramaraton není sportem, který by měl u nás velkou publicitu, jak probíhá vlastní závod?

Závod začal v neděli v poledne v jednu hodinu a konec závodu je v sobotu další týden a není žádné omezení, kdy se má spát, jen je dán limit denně uběhnout asi 50km, což je denní minimální hranice. Každý si běží jak uzná za vhodné a odpočinek si rozděluje podle vlastních dispozic. Každý závodník má svůj podpůrný tým, tj. několik asistentů. Já jsem byl se svým kamarádem, který to celé musel absolvovat se mnou.

Hlavně Australané, ale například Kanad'an, Novozéland'an, Fin . Je daná kapacita okruhu, takže před závodem probíhá výběr závodníků, kteří se mohou zúčastnit. Podle čeho se vybírá složení startovního pole? Podle výkonů v minulých letech a podle jména závodníka.

Můžete nám popsat vlastní průběh závodu?

První den jsem měl trochu problém s klimatizací, potom jsem se rozběhl a trochu jsem jim utekl, udělal jsem si náskok a potom už to bylo jenom o tom si náskok udržet, ale není to tak jednoduché jak říkám.

Já sám jsem asi 10 let vegetariánem, na jídlo se nijak speciálně nezaměřuji, snad je to otázka zvyku. Dříve mi například sekretářka na svačinu nachystala dětskou výživu. V dnešní době je již na trhu dostatek čerstvé zeleniny a ovoce, jsou bezmasé výrobky na přípravu tradičních jídel, které chuťově uspokojí všechny, kdo byli dosud zvyklí na masitou stravu. V tom nevidím tak velký problém, samozřejmě je ještě třeba mnoho zlepšovat, například informovanost o složení potravin .

Příští týden přineseme druhou část rozhovoru.

Druhá část rozhovoru

Jaké byly možnosti vegetariánského stravování, při vaší poslední cestě?

Například v Indonézii na Bali, v Bankoku. Tam je pro vegetariány ráj. V Bankoku přímo na chodníku, vynikající tenké nudle se zeleninou a stálo to asi 7 korun. A na Bali jsme si dali Gado -Gado, to je vlastně jako smažené tofu. Mám rád sladké, ale jinak je mi to v podstatě jedno, nejsem ten správný požitkář.

Jak byste tedy charakterizoval, váš vztah k běhání?

V podstatě jsem chtěl nějak vyniknout. Když jsem dříve běhal za národní tým, tak jsem to bral jako takovou práci. Věděl jsem, že má být závod, tak jsem musel trénovat.

Jak se stravujete v běžném pracovním dnu?

Většinou moc nesnídám, maso nejím už deset let asi od roku 1988. Stravu mi připravuje manželka. Hodně jíme Robi, manželka z toho umí "čínu", guláše. Také Klaso. Například tatarák je výborný a sojové maso. Nejsem žádný velký gurmán, moc si nevybírám, ale možná je to tím, že manželka dobře vaří.

Jaký byl důvod přechodu na vegetariánskou stravu?

Co se týče jídla, byl jsem vždy trochu nepořádný. Byl jsem ve Švédsku s orientačními běžci v roce 1988. Na zájezdu byly dvě skupiny. Jedni si říkali makrobiotici a druzí byli masožravci. Ty skupiny proti sobě hrály fotbal. Těch makrobiotiků bylo málo, tak jsem se k nim přidal. A když jsem byl s partou, tak jsem to maso jíst nemohl. Nemohl jsem se kamarádit s makrobiotiky a nestravovat se tak jako oni. Přijel jsem domů ze Švédska, oznámil ženě, že nejím maso. Ona si myslela, že je to takový nějaký krátkodobý výstřelek. Syn byl ještě malý, tak se toho hned chytil, když viděl, že se to manželce nelíbí. Tak mě v tom chtěl podpořit. Další průběh byl takový, že maso ze zabíjačky zůstávalo netknuté v ledničce. Rodina měla obavy, že budeme se synem nemocní, ale přesto se ze mě stal vegetarián. Takže nebylo to tak, že bych si řekl, že od zítra nejím maso.

Vegetariánská strava Vám tedy vyhovuje?

Ano, naprosto mi vyhovuje. Já jsem nikdy neměl nějaký mentální nebo psychický problém vrátit se k masu. Zjistil jsem opravdu, že mi maso vůbec nechybí, spíše právě naopak. Nelze to nikterak generalizovat, protože každý člověk je jiný. Já to vidím ve sportu. Když dva lidé dělají totéž, tak to není totéž. Nemohu říct, že by maso bylo nějak škodlivé, ale mohu říci, že co jsem přestal jíst maso, cítím se celkově lehčeji a nakonec existují etické důvody, takto jsem si vegetariánství dodatečně zdůvodnil. Takže pokud maso jíst nemusím, je to pro mě takto příjemné, tak proč bych ho vlastně jedl.

Za rozhovor poděkoval

LV