Proč je Ing. Richard Barták, CSc. vegetarián?

Pod vlivem technokratické filosofie jsem považoval veškeré škody páchané na životním prostředí za řešitelné technickými prostředky, jenom až zvládneme termonukleární reakci a bude přebytek elektrické energie zdarma, na což musíme být technologicky připraveni už nyní. Vrcholem těchto mých aberací byla technologie hydrolysy prasečí kejdy a využití hydrolysátu k nejrůznějším účelům.

Teoreticky to vypadá velmi pěkně - prase neefektivně tráví a zhruba 60 % potravy jím jenom projde a v jeho exkrementech je tudíž veliký podíl nerozpustných oligosacharidů, polysacharidů a bílkovin. Vhodným chemickým zpracováním (např. v prostředí zředěné kyseliny sírové, za vysoké teploty a vysokého tlaku) je možno tyto zbytky destruovat na mono- a disacharidy a na aminokyseliny, které je možno dále zpracovat např. fermentací na krmné kvasnice či na etylalkohol, použít k technickým účelům (hydrolysát má vynikající antikorosivní účinky), či dokonce přímo zkrmit hospodářským zvířatům.

Všechno čisté, sterilní, žádné toxiny, vše je rozloženo, hygienicky i zdravotně zcela nezávadné……nu, materiály, kterými krmili šílené krávy byly také zdravotně naprosto nezávadné, ve světle našich omezených znalostí, ovšem. A na tuhém zbytku po hydrolyse, obsahujícím hlavně lignin, lze efektivně pěstovat některé jedlé houby a vyplozený substrát je bezvadným hnojivem, pokud ho raději nedáme sežrat slepicím pro vysoký obsah všech možných B vitaminů, chránících je před kanibalismem. Bezodopadová technologie naprosto bez chyby.

Kejda byla, je a bude problém, takže na tento výzkum bylo možno opatřit peníze. Proto jsem mohl asi čtyři roky provozovat pokusný poloprovoz hydrolysy prasečí kejdy (tříposchoďová kovová konstrukce!) při velkoprasečáku v Bílově u Bílovce, kterému rozumní místní občané říkali "Bartákova sračkotechna". V kejdě jsem třikrát plaval (pak jsem několik dnů nesměl přijít domů, protože směsný pach kejdy a chloraminu nutného pro desinfekci je skutečně nepřijatelný) a abych dokázal zdravotní nezávadnost hydrolysátu kejdy, pil jsem ho, fanatik (přestože pokusy na lidech jsou zakázány), pokusně a kontrolovaně denně 50 ml po dobu jednoho roku!

To tedy byla moje největší pitomost, které jsem se velmi pracně, sofistikovaně, draze a dlouhodobě dopouštěl. V oboru takového úchylného zpracování zemědělských odpadů mám 18 patentovaných vynálezů (několik z nich se týká kompostování, takže ty jsou jedině přijatelné) a obhájenou vědeckou hodnost.

"Biotechnologické makrosystémy", které následovaly, byly o něco moudřejší, snažily se totiž sofistikovaně využít materiálové i energetické odpady v uzavřených systémech větších oblastí. Nepatrné části z nich byly realisovány u Třince a v okrese Považská Bystrica. Bylo z toho hodně článků v denním tisku, leč dnes? "Ach, kde ty loňské sněhy jsou?"

A při všech těchto aktivitách jsem chodil do velkokapacitních kravínů, velkoprasečáků, velkodrůbežáren klecových i halových, viděl jsem tisíce kusů skotu na jednom místě, desetitisíce (v Sovětském svazu statisíce) prasat na jednom místě, statisíce ba i miliony ptáků, všechno mučeno až umučeno pachem a jedovatými plyny z kejdy, viděl jsem výkrmové býky přivázané neuvolňovanými řetězy zarostlými v mase, viděl jsem dojnice propíchnuté vidlemi, viděl jsem tři ptáky v kleci pro dva, kde horní nosnice dřepí na těch dvou dolních (zlepšovací návrh na 30% zvýšení produkce vajec), viděl jsem kanibalismus prasat s rozkousanými, krvácejícími zadky a někdy vyhřezlým střevem (kterým preventivně usekněme ocásek, aby nebylo do čeho kousat a vylomme špičáky, aby nebylo čím kousat!), viděl jsem podobně rozklované slepice, kterým upalujeme zobáky, aby neměly čím klovat, viděl jsem krávy po kolena zamrzlé ve vlastních výkalech a viděl jsem havarie kejdou způsobené (např. když z jara rozmrzl kus ledu ve ventilu pod nádrží na kejdu v "První Severomoravské továrně na mléko" ve Svobodných Heřmanicích, nazvané takto nesmyslně šéfem krajského výboru strany Mamulou, ve skutečnosti však mučírně pro tisíce dojnic, z níž pak kejda v objemu desítek krychlových metrů bez obrany vytekla do pstruhové řeky Hvozdnice ještě ledem pokryté, v níž vytrávila desetitisíce pstruhů), viděl jsem všechny druhy nelidského zacházení při dopravě zvířat umírajících žízní a mrzačených, zmrzačených a neschopných pohybu na polámaných hnátech, viděl jsem prasata šílená strachem, neboť byla násilím vyhnána poprvé v životě na slunce, viděl jsem býka, který po lámání ocasu, neboť nechtěl vyběhnout na vlečku, tuto mohutným skokem přeskočil tak, že v kejdové jímce, do níž spadl po hlavě, si srazil vaz, viděl jsem kastrace prováděné bez jakékoli anestezie, a viděl jsem všechny druhy nelidských poprav všech druhů strachem řvoucích, bučících, ječících, ryčících, kdákajících či pištících zvířat a viděl jsem konečně i kafilerie, kde z těl uhynulých zvířat velkovýrobním způsobem připravují sterilní a zdravotně nezávadnou potravu - masokostní, či péřovou moučku - pro další, ještě žijící zvířata.

A viděl jsem řeky kejdy a viděl jsem potoky krve.

To vše mne dovedlo již před desítkami let k rozhodnutí, kdy nemaje jiného východiska, umyl jsem si ruce s Pilátem a řekl jsem si: "Pro mne ne! Pro mne se toto nedělá a dělat nebude, ani přímo, ani nepřímo.

Toto nechci a nepotřebuji. Nevraždím, ani za vraždu neplatím".

A stal jsem se vegetariánem.

(Část kapitoly "Dlouhé bloudění" z článku Ing. R. Bartáka "Z historie českého ekologického zemědělství (střípky osobních vzpomínek)" uvedeného v publikaci "DECENIUM - 10 let českého ekologického zemědělství a svazu PRO-BIO").