Květiny

Děsí nás představa světa, oloupeného o přítomnost květin. Jejich tichá něha nám vrací důvěru v svět, jako mám neproměněnný poklad krásných dětských očí navrací ztracené naděje.

Něžné květiny, slzy hvězd, jež se v zahradách naklání včelám, nám vyzpěvují o rose a slunečních paprscích.

Proč se narodili květiny tak krásné a přece nešťastné? Jediná květina již jsou dána křídla je motýl. Všechny ostatní stojí bezmocné před ničitelem. Křičí - li ve smrtelné úzkosti, žádný ohlas nepronikne do našeho hluchého ucha. Jsme vždy brutální k těm, kdož nám slouží s láskou a mlčenlivě. Ale přijde doba, kdy za své ukrutnosti budeme od těchto nejlepších přátel ponecháni na holičkách.

Což nepozorujete, že každým rokem planých květin méně. Snad jim poradili moudří z jejich společnosti, aby zašly, dokud se člověk nestane lidštějším.

Snad odešli do nebe ...

(ČADO, Tajemství čajového obřadu)