Rada pro opici

V Indii žije jeden ptáček, který si umí postavit velice důmyslné hnízdo. Je jemně utkané, docela jako svetr, a visí na stromech. Když je zima, je uvnitř teplo, a i v největších vedrech je v hnízdě příjemný chládek. Ať prší sebevíc, ani nejmenší kapička nepronikne dovnitř, a protože hnízdo je celé oválné, ani ve velké bouři žádné vajíčko nevypadne. Dokonce je i velice bezpečné - visí totiž na tenké nitce na těch nejslabších větvičkách v koruně stromu. Slabounké větvičky neudrží ani hada ani vránu, kteří by si na vajíčkách rádi pochutnali.

Jednoho dne bylo protivné počasí, pršelo a foukal studený vítr, pod stromem seděla opice a třásla se zimou. Tiskla se ke kmeni a drkotala zuby. Všude kolem samá voda.
V malém a kulatém hnízdečku seděl ptáček a díval se na opici. Bylo mu jí strašně líto, srdce mu přetékalo soucitem. A tak najednou povídá: "Proč si nepostavíš vlastní domeček? Podívej se na mne, jsem sice malý, mám jen dvě nožičky a zobáček, ale jaké mám pěkné hnízdečko, chrání mne před každým počasím." Tak rozprávěl ptáček s opicí.

Ta seděla a mlčela, což ptáčka povzbudilo a pokračoval: "Bratře opičáku, ty vypadáš skoro jako člověk - máš ruce, velké tělo, proč zbytečně trpíš? Postav si chaloupku, když někdo tak malý jako já si umí vyrobit vlastní přístřeší…" Ten ptáček to myslel dobře, chtěl opravdu pomoci, ale v opici se všechno vzepřelo: "Ty! Ty, takový malý, mi budeš radit!" Opice skočila na strom, zlomila větev, shodila hnízdo, rozcupovala je a mrštila s ním do kaluže. "Tady to máš," povídá.

Bylo docela zbytečné radit té opici, jako je zbytečné radit někomu, kdo radu nedokáže přijmout.

Z knihy Božské zrcadlo

(vyprávění mistra Jógy paramhans svámí Mahéšvaránandy)