BERÁNKOVY SLZY

Kapitola z knihy Děti a jejich milí přátelé, vypravuje Ctibor Bezděk.

"Och, milá Zorničko, mně se zdá, že ti není dobře," lekla se maminka když ráno vstoupila do dětské světničky.

"Nic mi není mami," bránila se Zorka, protože se bála, že bude muset zůstat v postýlce.

"Ukaž čelo!" nedala se maminka; sáhla jí na horké čelo a stiskla v své dlani její ropálené ručky. "Vždyť máš horkost, můj andílku, zůstaň jen v postýlce." Po delším odporu se mamince přece podařilo uložit Zorku do postýlky, dala jí obklad, pěkně přikryla peřinou a odešla. Za chvíli po jejím odchodu se Zorka rozpálila, takže jí líčka hořela jako ohněm, a Zorka upadla do těžkého, neklidného sna.

U Kabelíků bylo toho dne, kdy Zorka onemocněla, smutno. Všichni chodili ustaráni a mluvili šeptem, protože Zorka naříkala, že ji bolí hlavička. Bylo - li pěkně chodila Růža s ostatními děvčaty a s pejskem oříškem k žákovům. Hůře bylo za dešťů. Když si za takových dní hráli děti u Kabelíků - ti ví každý, že není možno vždy si jen potichu hrát - hned je maminka okřikla, aby byly tiše, protože je Zorka nemocna.

Tehdy cítil i oříšek, že se stalo něco neobyčejného. S počátku mu sice bylo příjemné, že si ho někdo nevšímá a že si může v hlubokém tichu, které se rozhostilo po domě, beze strachu lehnout za kamna a tam si nerušeně a sladce pospat. Když se probudil a s hlasitým zívnutím se protáhl, jak byl dlouhý, obešel mrzutě celou světnici, hledal, čichal, ale všude ticho a prázdno. Tehdy bylo smutno i jemu.

Tak bylo po několik týdnů, než se bůh smiloval nad nešťastnou Zorkou a osvobodil ji od těžké choroby. Horečka přešla, přestal kašel, zmizely i bolesti a její černá očka zajiskřila čtveračivou veselostí..

Lékař, který navštěvoval Zorku, seděl ještě s paní Kabelíkovou u Zorničiny postýlky a oba se radovali z jejího uzdravení. Za jejich hovoru vkradl se pootevřenými dveřmi Oříšek. Obešel potichu světnici a sedl si naproti postýlce, takže viděl přímo na Zorku. "Oříšku!" zavolala Zorka svým obyčejným hlasem, jasným jak zvoneček, na milého kamaráda; ten, sotva uslyšel známý hlas, vskočil přímo do postýlky k Zorce a byl by ji svým čumákem celou zulíbal, kdyby ho nebyla paní Kabelíková rychle zahnala.

"Půjdeš dolů! Vidíš ho, kam vleze!" hněvala se paní Kabelíková na Oříška, který si z její nespokojenosti, ale nic nedělal a skákal pln radosti aspoň okolo postýlky, ceně své bílé zuby, jakoby se smál.

"Co to jen dělá ten oříšek?" podivila se Zorka, vidouc jeho tvář úplně změněnu. "Co by dělal? Směje se radostí, že tě zas vidí zdrávu!". "Že by pes uměl i smát?" nechtěla věřit Zorka. "Proč by se nesmál? Vždyť on cítí právě jako my ….. teď se směje, ale je možno, že umí i plakat."

"Viděl jste někdy nějaké zvíře plakat?" nedůvěřovala Zorka, která úplně zapoměla na svou obvyklou ostýchavost v přítomnosti lékařově.

"Viděl," usmál se lékař. "jednou jsme potřebovali v nemocnici trochu čerstvé krve. Sluha přivedl, pěkného bílého beránka, který stál v naší pracovně docela klidně. Nebylo na něm vidět ani rozčilení ani strachu.

Ale když jsem mu zapíchl tenkou jehlu pod kůži, ucítil jsem, že mě káplo něco teplého na ruku. Dívám se překvapeně, odkud se vzala ta kapka čisté vody ……. A vidím, že právě taková kapka jako mi padla na ruku, se chvěje beránkovi v oku. Než jsem se vzpamatoval ze svého překvapení, spustila se chvějící kapka s jeho oka. A skutálela se jako hrášek po jeho tváři na mou ruku."

"Beránek tedy plakal!" volala plna údivu Zorka, nespouštějíc očí s vypravujícího lékaře.

"Ano, dítě, beránek plakal!" potvrzoval lékař, "protože cítil bolest a bál se o svůj život.!"

"To ho to asi velmi bolelo, když se bál o svůj život!".

"Ne jen ho štíplo, jako když se píchneš špendlíkem".

"Proč se tedy tak bál?"

"Vždyť ty se tedy také bojíš, když se ti dívám do krku, a přece víš, že to nebolí. Tak i beránek plakal spíše ze strachu než ze skutečné bolesti".

"A neudělali jste mu opravdu nic? Zůstal na živu?" nedůvěřovala Zornička.

"Ne neboj se Zorničko! Nic se mu nestalo. Místo kde byl píchnout, jsme mu zalepili a pustili jsme ho do zahrady".

Lékař již dávno odešel. Zorka seděla stále ještě zamyšlena a vzpomínala na divný smích Oříškův a na pláč beránkův ještě podivnější. "Oni, ti chudáčci, cítí stejně, jako my!" vzdychla, když se vytrhla ze svého snění. "Jakpak by necítil!" Co pak si nepamatuješ, jak byl Oříšek nemocen zármutkem, když ho otec přinesl, a jak žalostně naříkal, když mu Bongo vstoupil na nohu? Ale, teď už toho nech, a dej se do jídla!" dodávala matka, přistavujíc k postýlce stoleček, na němž byl uchystán celý její oběd.

Zorka se na chvíli odmlčela a pomalu srkala polévku.

"A když zvíře zabijejí - cítí také bolest?"

"Pravdaže to bolí!"

"Mami, a jaké je to maso, které jsi mi tu nachystala?".

"To je kuřátko:"

Mlčky se podívala na nožku kuřete, která ležela na talíři před ní. Viděla takovou kůstku i takové maso už mnohokrát, ale nikdy jí ani nenapadlo, že kůstka i maso pocházejí ze zvířete, které předtím žilo.

"Mami! Tys musila to kuřátko zabít, než si je upekla?".

"Toť se rozumí! Snad bych je nepekla živé!"

"A kuřátko cítí bolest právě jako pes nebo beránek?"

"Cítí," zarazila se maminka.

Chvíli bylo ve světnici úplné ticho. Náhle se Zorka rozplakala. "Proč pláčeš, Zorničko? Stalo se ti něco?".

"Ne nic se mi nestalo. Je mi jen líto kuřátka."

Zorka, která v duchu viděla kuřátko, jak vesele a bezstarostně běhá po dvoře, nemohla si představit, že by mohla jíst i Oříška, i beránka, nebo vůbec některé zvíře, které se směje a pláče jako my.

Vydala Knihtiskárna Jos.B.Zápotočného v Rokycanech asi v roce 1933.