Pohádka

Žili byli děd a babka v malé chaloupce na kraji vsi u lesa. Nikdo nevěděl, jak tu žili dlouho, byli tu prostě odnepaměti. Vstávali za úsvitu a spát chodili se slepicemi. Měli se rádi, měli rádi lidi i zvířata kolem sebe i celý boží svět. Každý den děkovali Bohu za všechnu tu krásu, kterou jim posílá. Nemoci jako by se jim zdálky vyhýbaly. Když lidé nedali na jejich rady, onemocněli. Ale když s pokorou přišli, s prosbou o pomoc a upřímnou snahou napravit se, staříci jim vždy pomohli najít, kde udělali chybu a i bylinky na pomoc přidali a jako by jim svým přátelským pohledem a pohlazením srdce rozehřáli, mysl povzbudili, sílu dodali, každý od nich odcházel s nadějí a odhodláním uzdravit se.

Přešly roky - svět se začal měnit. Do polí vyjely těžké stroje, v lesích zazpívaly motorové pily a nad tím vším se objevila práškovací letadla. Čmelák si chodíval k babičce stěžovat, srnka onemocněla, potok se zakalil, tráva žloutla, stromy ztrácely jehličí, ale lidi ze vsi jako by očarovala zlá víla (civilizace) - nic neviděli, jejich životní příběh je přestal zajímat. Zato vymyšlené příběhy "hrdinů" z obrazovek televizorů jim začaly brát dech. Do kraje se začal vkrádat neklid, hádky, závist, nenávist. Bohu už neděkoval nikdo za jeho lásku. Na jeho místo se v srdcích lidí usadilo sobectví - "láska" jen k sobě, sebeláska. Kde se ztratí láska, onemocní srdce a začnou nemoci.

Onemocněla země, voda, vzduch, zvířata i lidé. Přestali lidé chodit do chaloupky pod lesem na radu. Začali věřit televizním reklamám vědců a "odborníků". Co takový starý nevzdělaný děd s babkou mohou vědět o tom, jak se má žít? A tak se z výklenků v domech vytratily pytlíky s třezalkou, mateřídouškou a dobromyslí. Objevily se spreje, šampony, gely a kondicionéry a tablety, kapsle a pilulky. Z města za kopcem sem začal přicházet divný štiplavý vzduch, nebe se zatáhlo - a přišel do té doby neznámý host - KAŠEL.

Časem vyrostla ve městě veliká továrna na výrobu léku proti kašli. Byl to zvláštní lék - vyráběl se z krve a potu lidí. A lidé ze vsi začali dávat svou krev a pot na výrobu léku proti kašli, ale byl velmi drahý, protože se muselo zaplatit všem těm vědcům, technikům, dělníkům a administrativním pracovníkům, kteří tak dobře pracovali na výrobě tolik potřebného léku na záchranu lidstva. A jak vědců přibývalo, lék zdokonalovali a byl čím dál dražší, až lidé z vesnice, z jejichž krve se vyráběl, si ho už sami nemohli koupit - vždyť už stál sto zlatých.

A tehdy se babka posadila před bránu továrny a začala nabízet dobrou radu a pytlík bylinek proti kašli za jeden stříbrný. Lidé jako by se začali probouzet z těžkého snu. Někteří začali poznávat babku a začali se řídit její radou. Začaly k ní chodit zástupy, ale netrvalo dlouho a objevil se úředník. "A co ty babko, tady se živíš? Máš na to od nás licenci? Máš na to vůbec vzdělání? Platíš ty vůbec daně? Ty se tu nedovoleně obohacuješ. Ty obelháváš poctivé lidi. Využíváš tu jen placebo efektu a šíříš nevědecké názory. Ty…Ty…Ty…v našem demokratickém zřízení tohle my trpět nebudeme. Máš od nás zákaz podnikání a dostaneš od nás pokutu za nezákonnou živnost a … a … a …"

Toho dne se někam ztratili děd i babka. Zmizela i jejich chaloupka (les zmizel už dříve), nikdo nevěděl kam.

Zůstala jen továrna na lék, který už nepomáhal, a lidé, kteří kašlali a kašlali, a jestli neumřeli, tak tam kašlou dodnes.

Vladimír Vogeltanz (z knihy Co s doktorem - cesta etikoterapie)