18. ČESKÉ KOMUNÁLNÍ VODÁRENSTVÍ

7 část na vegetarian.cz, kapitoly v publikaci 18,19,20,

První veřejný vodovod v českém království vznikl při založení Nového města pražského, roku 1348. Zásoboval domácnosti i dílny a vedl dřevěnými trubkami samospádem z jednoho z místních pramenů do kašen na Dobytčím a Koňském trhu.

Prvním velkým vodárenským dílem moderního věku je stavba vodárenského komplexu v Káraném, včetně rozsáhlé vodárenské sítě v Praze. Lze jej v Čechách označit pro jeho význam, rozsah a úroveň za vrcholné vodárenské dílo nejen tehdejší doby, ale všech dob. Komplex vznikl ze zákona, vydaného v roce 1899 císařem Františkem Josefem I. podle projektu stavebního rady Adolfa Thiema z Lipska (1902). Výstavba: 1906 - 1913, uvedení do trvalého provozu s kapacitou 880 l/s dne 1. 1. 1914 (v předvečer 1. světové války). Ve válce "v období epidemií, hladu a nakažlivých chorob osvědčila se skvěle voda káranská a má lví podíl na příznivém stavu zdravotním obyvatelstva pražského, zvláště pak jako hráz proti hrozbě epidemie tyfu" (podle dobového hodnocení z r. 1927. Viz též obr.1.).

Údaje z roku 2 000: Veřejná vodovodní síť ČR měla délku 53 288 km a tedy o cca 13 tisíc kilometrů přesahovala délku zemského rovníku. Tato síť prostřednictvím více než 2 000 vodovodů a 1,37 milionů přípojek zásobovala 8,95 mil. spotřebitelů, tj. 87,1% obyvatel ČR. Z vyrobené vody činila specifická potřeba 237 litrů na osobu a den, ztráty vody v trubní síti činily 25% [27]. 46% vody pro veřejné vodovody pochází z podzemních zdrojů, 54 % ze zdrojů povrchových.

České vodárenství nikdy nepatřilo mezi bohatá, natož "klíčová" odvětví národního hospodářství (řečeno dobovým slovníkem). Růst spotřeby - i nízká cena vodného - vyvolávaly nároky na zvýšení kapacit vodárenských soustav. Vodárenství na to reagovalo výstavbou lacinějších a technologicky jednodušších jednostupňových úpraven vody (1oÚV), s nižší účinností než úpravny vícestupňové. Ty sice zpravidla produkovaly vodu požadovanou tehdejšími normami, ale dnešní standardy často nezvládají. Podle Sovaku zajišťovalo v roce 2000 největší objem vodárenské výroby, 51%, 26 právě 1oÚV o celkovém výkonu 8 200 litrů/s, a průměrném výkonu 315 l/s (kategorie větších ÚV) [28]. Normě nevyhovovalo 12,5% vyráběné vody, především pro zvýšený obsah organismů, organických látek, manganu a hliníku [29]. Druhý největší výkon v roce 2 000 pocházel ze 143 zdrojů bez úpravy (pouze desinfikovaných). Celkem dodávaly 3 400 l/s, tedy průměrně 24 l/s, nevyhovující normě z 11,1%, z toho trvale z 10,8% [28]. Z chemických ukazatelů nevyhověla vyrobená voda obsahem železa z 13,2 % a dusičnanů z 10,5% [29]. V 37 dvou a vícestupňových ÚV průměrného výkonu 91 l/s bylo vyrobeno 21% vody, nevyhovující pouze z 6,1%. Ve srovnání s 1oÚV tedy cca z poloviny.

Vodárenští odborníci vidí příčiny nedostatků v nedostatečném vybavení technologickými prostředky a procesy, u malých úpraven vody i v nedodržování technologické kázně obsluhou [29]. Nápravu znesnadňuje i faktický rozpad dříve úspěšné vodárenské (a čistírenské) výzkumné a vývojové základny po privatizaci z r. 1993. Nově vzniklé subjekty nepřevzaly financování výzkumné základny a tak vodárenské organizace žijí z minulosti. "Do budoucnosti se bez výzkumu a vývoje neobejdeme, nechceme-li být jen odbytištěm technologií a výrobků pro zahraniční firmy" tvrdí autor z MZe ČR (nadřízeného vodovodům) [30]. Tolik informace z odborných zdrojů. Následují informace pro veřejnost z denního tisku roku 2001, tedy před katastrofálními srpnovými povodněmi 2002:

MfD: "Aby země splnila všechny požadavky Evropské unie na ochranu vod, budou muset státní pokladna, radnice a soukromé podniky vynaložit do roku 2010 přibližně 150 až 170 miliard korun, přičemž jen výstavba a modernizace čistíren odpadních vod si vyžádá 70 až 90 miliard Kč" [31]. "Aby se české vodárny technologicky dostaly na úroveň obvyklou v Evropské unii, potřebují podle odhadů z r. 1999 investice ve výši 100 až 120 miliard Kč a cena vodného a stočného by se po zavedení technologií běžných v EU měla zvýšit na úroveň 120 Kč/m3 .." - četli jsme v LN. To se však nezdá být v souladu se zprávou MfD, údajně převzatou od jednoho vysoce postaveného hygienika: "Ze zdravotního hlediska je pitná voda v pořádku. Je srovnatelná s pitnou vodou v zemích Evropské unie" [32].

Poznámka: V říjnu 2002, kdy rukopis této příručky vznikal, nebyly ještě v odborném tisku k dispozici ani předběžné prognózy, ani souhrn škod a následků, kterými srpnová katastrofa poškodila české vodárny a kanalizace a kvalitu jejich produktů.

19. OVLIVNĚNÍ KVALITY VODY VODÁRENSKOU SÍTÍ

Citát ze společného příspěvku profesorů Grünwalda a Žáčka [39]: "Rozvodnou síť pitné vody lze chápat jako gigantický reaktor, v němž probíhá celá řada chemických, fyzikálně-chemických a mikrobiologických procesů. Jejich Obr. 4: Vodní organismy vliv na kvalitu dopravované vody je většinou Sborník Pitná voda 2000 negativní". Děje v gigantických reaktorech vodáren- ských sítí, jsou aktuálním předmětem zvýšené pozornosti vodárenských hydrobiologů na celém světě od počátku 90. let. Důvod: závažná druhotná kontaminace pitné vody vlivem BIOLOGICKÉ AKTIVITY VE VODÁRENSKÝCH SÍTÍCH. Ta je dnes v ČR hlavním bodem programu každoročních seminářů Aktuální otázky vodárenské biologie (AOVB). Prvý referát o tomto problému přednesla v roce 1991 paní profesorka Alena Sládečková (VŠCHT), první dáma české vodárenské hydrobiologie, odbornice světové pověsti a autority [41]. S využitím příspěvku [42] prof. Sládečkové se pokusme vysvětlit, o co se jedná:

Druhotné pomnožování mikroorganismů a tvorbu biofilmů na vnitřním povrchu potrubí, na stěnách komor a vodojemů a na dalších zařízeních vodárenských rozvodů jsou projevy nedostatečné biologické stability vody v celém procesu vodárenské úpravy. Hlavním zdrojem je eutrofizovaná (pozn.: silně biologicky oživená) surová voda z vodárenských nádrží a toků. V nárůstech řas na vodárenských zařízeních se pomnožují prvoci, červi a larvy hmyzu. Mimobuněčné produkty jejich metabolismu i produkty rozkladu jejich uhynulých těl se vodárenskou úpravou prakticky nezachytí a procházejí do dodávané vody. Biofilmy i druhotně namnožené nárůsty zvyšují obsah organických látek v pitné vodě. Jejich druhové složení závisí na podmínkách prostředí (složení a teplota vody, doba zdržení v síti, rychlost proudění, materiál podkladu aj.).

České vodárny po "velkém třesku" (privatizaci 1993) zaznamenaly významný pokles výroby, ze 400 l/os.den (1990) na 317 (1994) atd., až na 237 l/os.den v r. 2 000, což představuje 59% stavu roku 1990. To je výrazné zhoršení podmínek biologické stability vody ve vodárenských sítích: průměrně o 40% se snížila rychlost proudění a vzrostla doba zdržení vody v sítích i ve vnitřních vodovodních rozvodech.

Dolejš a Kalousková hodnotili úpravu vody obsahující řasové toxiny. Nejlepší účinnosti konstatovali u technologických linek (např. l0 nebo 1 - 20 separace, či dtto + ozonizace) vždy tehdy, byly-li tyto linky zakončeny filtrací přes granulované aktivní uhlí (AOVB, 1997). Podobně Jindra, Hejzlar, Dřímal a další autoři. Žáček rozebírá problémy úpravy eutrofizovaných vodárenských povrchových zdrojů (v roce 1997 20% povrchových zdrojů) [43]. Varuje před metabolity vodních organismů jako jsou toxiny a pachotvorné látky. Tyto organismy v době masového rozvoje a odumírání vylučují z buněk 60 - 90% toxinů, dle pokročilosti stupně rozkladu. Při desinfekci chlorem pak vznikají THM a další chlorované uhlovodíky (viz kap. 12). Na závěr doporučuje adsorpci na aktivním uhlí jako nejúčinnější metodu odstraňování metabolitů. Žáček se vrací k tomuto problému po 4 letech znovu, s dalšími argumenty [44], avšak totožným závěrem: "Pro eliminaci obtížně odstranitelných organismů ...... a metabolitů (především toxinů) je třeba zařazovat na konec úpravárenského procesu adsorpci na granulovaném aktivním uhlí".

Týž autor je i spoluautorem sdělení [29]: Granulované AU bylo používáno v roce 1999 pouze pro 1,3% vody upravované na vodárenských úpravnách [29]. K úplnosti sdělení však chybí alespoň odhad stupně vyčerpanosti tohoto aktivního uhlí. Nejspíš je na úpravnách vody (tradičně) tak vysoký, že sorpční schopnost aktivního uhlí je blízká nule. Pro občanskou sebeobranu: Aktivní uhlí je nejčastější náplní domácích úpraven vody. Nefunkčnost, častěji však nepřítomnost vodárenských filtrů s náplní aktivního uhlí (na koncovkách technologických linek komunálních úpraven vody) napravují domácí úpravny. Náklady na takto získaný 1 litr vody pro pití, vaření a přípravu pokrmů jsou několik desetihaléřů (blíže viz kap. 23 a 25).

20. KVALITA PITNÉ VODY Z VEŘEJNÝCH VODOVODŮ

Poslední celoplošný průzkum kvality pitné vody zjišťované podle (tehdy nové) normy ČSN 75 7111 - proběhl v roce 1992. Výsledky, převzaté z ročenky MZe 34 jsou uvedeny na obr. 5. V tehdy naměřených překročení normy převažuje počet mrtvých organismů (sezónně až 28%), ukazatel vysokého obsahu organických látek CHSK-Mn: 19,5 %, obsah hliníku: až 21,4 %, atd. Z následujícího koláčového grafu vyplývá, že l/3 obyvatelstva byla zásobována vodou trvale vyhovující normě a 2/3 obyvatelstva vodou trvale nebo občasně normě nevyhovující. Jiný monitoring kvality pitné vody zpracovává SZÚ Praha od roku 1994 každoročně. Název: "Zdravotní důsledky a rizika znečištění pitné vody". Obr.5: Kvalita dodávané vody při srovnání se všemi ukazateli normy

Souhrnné roční zprávy jsou na internet. adr.: https://www.szu.cz/voda/voda.htm. Monitorována je pouze část úpraven a sítí, volená tak, aby data bylo možné vztáhnout na celé území ČR. Podle monitoringu z roku 1994 "z celkového souboru získaných dat překračovalo limitní hodnoty pouze 6,78% údajů". Autoři pokračují: "Poměrně příznivé hodnocení ... dostává jinou podobu, hodnotíme-li dodržování požadovaných limitů z hlediska jednotlivých ukazatelů jakosti". Toto své kritické hodnocení dokládají ve zprávě za rok 1994 [17], zvlášť pro výstupy z vodáren a pro vodovodní sítě, vždy při >5% překročení limitů normy. Viz příloha 4.

V dalších ročnících hygienického monitoringu toto přehledné grafické vyjádření výsledků již bohužel nebylo prováděno. O aktuálním stavu snad něco napovídá jedna věta ze str. 21 monitoringu vodovodů za r. 2 000: "....lze konstatovat, že od roku 1994 nedošlo k výrazným změnám v kvalitě pitné vody….."

Václav Michek

Autorem příručky je vodárenský technolog, prošlý vodárenskými provozy, výzkumem i projekcí, zakladatel společnosti Aqua Aurea (1991). Od roku 1977 se zabývá i výzkumem a vývojem procesů a aparátů pro nevodárenskou úpravu vody k pití, vaření a k přípravě pokrmů v místě spotřeby.