VODA - HYGIENICI SE STARAJÍ O VEŘEJNÉ ZDRAVÍ ...

4 část část na vegetarian.cz, kapitoly v publikaci 6,7,8

- a to je něco jiného, než zdraví jednotlivce". Tento citát pochází údajně od jedné vysoce postavené hygieničky. Volal mi jej ještě začerstva jeden známý, celý rozjásaný, že konečně našel novou parafrázi na Švejkovo známé: "Život lidskej je tak složitej, že život člověka je proti tomu úplnej hadr". S pocitem viny za to, že mu kazím jeho rozjásanou radost, jsem se mu jal jen nerad vysvětlovat, že paní hygienička pouze pravdivě, byť volně, citovala zákon. Ten opravdu nemluví o zdraví jednotlivce, ale "upravuje práva a povinnosti ... v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví". To je definováno jako "zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin, určovaný souhrnem přírodních, životních a pracovní podmínek a způsobem života" [3].

Redakce deníku Mf Dnes požádala v roce 1996 sedm hygienických stanic (HS) o radu, jak lze vodu ze studny zbavit dusičnanů v množství 75 mg/l, (norma: 50) a psychrofilních bakterií v množství 1 400 jedinců v 1 ml (norma: 500). Jen jedna HS doporučila k denitrataci (odstraňování dusičnanů) vodní filtr. Popsaný přístroj však na trhu nikde nikdy neexistoval - tedy falešná stopa.

Čtyři HS tvrdily, že dusičnany rozhodně žádný filtr neodstraní - že proti dusičnanům se nic dělat nedá - že takovou vodu prostě nelze pít - že se hodí se jen na zalévání, atp. V téže době byly na českém trhu v běžném prodeji 3 denitratační filtry, z toho 2 české, jeden z nich schválený i pro starší kojence [12]. K odstraňování psychrofilů doporučovaly hygienické stanice jednorázové použití Sagenu nebo Chloraminu B. Pro soustavné odstraňování bakterií byly však na trhu v té době také 3 přístroje. Všech 6 přístrojů mělo povolení hlavního hygienika ČR.

Podlehnuv neblahému hnutí mysli šířit osvětu, sepsal jsem na článek MfD "ohlas", nabízející reálná řešení. Ten jsem zaslal (včetně článku MfD) hlavnímu hygienikovi ČR. I s návrhem, zda by nebylo vhodné zlepšit informovanost hygienických stanic o vodních filtrech. Bylo by to v zájmu prestiže hygienické služby, i v zájmu informovanosti občanů. Bez odezvy.

Hygienici jsou zaměstnanci státního kontrolního orgánu, nikoliv firmy pro vodárenské technologické poradenství. Byla by tedy dobře pochopitelná jejich snaha o maximální zdrženlivost tam, kde by jejich odpověď mohla doporučovat nějaké konkrétní výrobky konkrétních firem (dejme tomu třeba Sagen nebo Chloramin B). Proto by mohla být na dotaz MfD zdůvodnitelná odpověď typu: "Takové informace nepodáváme - nevíme - tím se nezabýváme." Zcela neobhajitelné jsou však zveřejněné amatérské odpovědi o denitrataci, protože jsou nepravdivé. Taková sdělení hrubě poškozují prestiž hygienické služby, matou laické občany a poškozují seriózní podnikatele v oboru doúpravy pitné vody.

7. STANDARDY KVALITY PITNÝCH VOD

V roce 1990 vyrobil světový chemický průmysl 500 milionů tun chemických syntetických látek. Jeho produkce se každých sedm až osm let zdvojnásobuje. Při výrobě většiny z 80 000 látek, které jsou dnes vyráběny ve významném množství, vzniká také chemický odpad. Přitom potenciální toxicita nových složek chemických odpadů často vůbec není testována 8 . Viz též přílohu 3.

Za uvedených okolností udržet správnost, aktuálnost a úplnost předpisů na kontrolu jakosti pitných vod je velmi obtížný úkol. Zjištění prahové (nejvyšší ještě neškodné) koncentrace toxických látek je navíc komplikováno tím, že jejich účinky na lidské zdraví se s ostatními součástmi vody mohou sčítat, násobit i navzájem rušit. Bylo tak např. prokázáno, že vápník blokuje v organismu absorpci některých toxických kovů a snižuje jejich transport krví. Známý je např. vliv jódu na výskyt strumy nebo vliv "tvrdosti" nejen na stav kostí, ale i na řadu jiných zdravotních aspektů 14 , [53]. Letitou diskusí prochází spor o zdravotní vlivy fluoru apod.

8. POZNÁMKY KE STANDARDŮM PITNÝCH VOD

Čs. norma pro pitnou vodu z let 1959-64 obsahovala 36 ukazatelů kvality, současný standard 70 ukazatelů [4]. Stoupající počet sledovaných ukazatelů vyvolává otázky. MUDr. Kožíšek, vedoucí NRC pro pitnou vodu SZÚ Praha, je formuluje takto: "Vede toto pojetí a tento trend ke zvyšování kvality vody? Dostáváme tím (aspoň teoreticky - v definici) pitnou vodu vyšší jakosti? Znamená přítomnost stále vyššího počtu toxických látek, byť v "bezpečných" koncentracích, také stále vyšší kvalitu pitné vody? Odpověď je prostá: NIKOLIV" 15 .

Kvalita vody je dosud stále vymezována zcela negativním způsobem, jako nepřítomnost nebo přísně omezená přítomnost určitých nežádoucích látek. Vzhledem k závratnému nárůstu počtu nových chemických látek a jejich výskytu v prostředí bude toto pojetí ve své "definici kvality" vždy nejméně o krok zpátky. Znamená to neustálou defenzívu, ustupování k okraji propasti a pak čekání na okamžik, kdy celková suma nejspíše několika set látek v "podlimitních, bezpečných" koncentracích překročí určitou organismem tolerovanou hranici a povede ke zhroucení představ o neomezeném rozšiřování pojmu "safe drinking water" 15]. Srovnáním standardu [4] s dlouholetým vývojem řady ukazatelů dřívějších norem kvality pitné vody lze vysledovat i některé zvláštnosti.

Stručně např.: Nový limit sodíku je 200 mg Na+/l, předešlé ČSN obsah Na+ nelimitovaly. Pitné vody ČR obsahují zpravidla 20 - 40 mg/l 16]. To, že nový limit Na je tak vysoký, budí vážné podezření z vrátek, otevřených pro povolení dalších zdraví škodlivých přístrojů: Po reverzní osmóze nyní katexových změkčovačů, zvyšujících koncentraci sodíku na úkor "tvrdosti" vody. Obsah železa - ve všech předešlých normách limitovaný do 0,3 až 0,5 mg Fe/l - je novým standardem snížen na 0,2 mg/l, ačkoliv: v dnešní stravě je nedostatek železa - dnešní prací prostředky dají prádlu od železa zežloutnout až od koncentrací Fe > 0,8 mg/l - a do 0,5 mg/l zpravidla není železo vnímáno jako chuťová závada.

Václav Michek

Autorem příručky je vodárenský technolog, prošlý vodárenskými provozy, výzkumem i projekcí, zakladatel společnosti Aqua Aurea (1991). Od roku 1977 se zabývá i výzkumem a vývojem procesů a aparátů pro nevodárenskou úpravu vody k pití, vaření a k přípravě pokrmů v místě spotřeby.