VODA - STRUČNÉ HISTORICKÉ OHLÉDNUTÍ

2 část na vegetarian.cz, kapitola v publikaci 2

Ve vědomí dávných lidí byl vodní živel nejen nezbytností všedního dne, ale i magickou silou, která člověku nejen prospívala, ale též škodila. Proto byla voda předmětem jejich úcty, zbožňování, ale i bázně. Ve 4. století př. n. l. řecký filozof a lékař Eupediklés uznával za neměnné látkové základy světa čtyři živly: oheň, vodu, vzduch a zemi. Tyto živly neměly vlastní zdroj pohybu. Do něj byly uváděny dvěma pozoruhodnými opačnými silami: láskou, způsobující slučování a rozlučujícím svárem.

Antičtí bohové a bohyně mají osud hodný závidění. Ačkoliv nikdy nežili, dožili se třetího tisíciletí a přežili tak mnohé historické osoby, které se za bohy prohlašovaly. Mnozí z nich mají v referátu právě vody: Titán Ókeanos, bůh moře, stejně jako Poseidón a Neptun. Mezi nejstarší římské bohy patří Fontanus, bůh pramenů a pramenité vody. Na jeho počest se konala každého 13. října slavnost, při které se věnčily studně a do pramenů se házely květy [9]. Řeckou bohyní dešťů a pramenů je Diona - podle Homéra dcera Titána Ókeana nebo Atlanta, podle jiných však dcera Poseidóna nebo boha věčného světla Aithera. Diona je matkou bohyně lásky a krásy Afrodité, kterou počala se samotným Diem 9.

Pro zásobování města Říma bylo v 1. století n. l. vybudováno 14 dálkových akvaduktů. Největší z nich, Aqua Claudia, se skládal ze dvou rovnoběžných akvaduktů o celkové délce 156 kilometrů. Voda končila ve "vodních zámcích", ve kterých byla rozdělována na čtyři části: pro městské lázně, pro obytné domy, pro veřejné bazény a pro vodotrysky. Dodnes se využívá pro desinfekci studní a domácích úpraven vody ("vodních filtrů") poznatku římské antiky: voda, přechovávaná ve stříbrných nádobách, zůstává dlouho čerstvá (tj. nepatrné stopy stříbra ve vodě působí bakteriostaticky až baktericidně). Pro obytné domy byla pitná voda rozváděna olověnými trubkami. Podle některých toxikologů byla jedním z důvodů pádu římského impéria soustavná intoxikace patricijských rodin olovem z vody, protékající těmito trubkami.

Následující doba středověku i počínajícího novověku byla v křesťanském světě poznamenána úpadkem péče o tělo. Následek: zhoršování hygienických podmínek a vznik epidemií, z nichž některé (cholera, úplavice, infekční žloutenka) jsou přenosné vodou. Velká morová epidemie, zvaná "černá smrt", postihla r. 1347 celou Evropu. Do poloviny 15. století sklátil mor přes 1/3 všeho evropského obyvatelstva, vylidnil celé vesnice a přeměnil úrodnou zemědělskou půdu v pustinu. Nouze a stísněnost vyvolávala ve městech sociální konflikty. Hrůza z nakažlivých nemocí se tak hluboko zapsala do podvědomí lidstva. Dnes je ve službách moderní bohyně Spotřeby komerčně zneužívána reklamou, pod sloganem "jenom desinfikované je hygienicky čisté!" (blíže kap. 4).

Od objevu bakterií Anthonym van Leewenhockem v 17. století uplynulo ještě dalších dvě stě let, než lidé rozpoznali účinky mikroorganismů a naučili se bránit proti těm choroboplodným z nich. "Jsem jenom chemik" říkával Louis Pasteur (1822 - 1895) lékařům a akademikům, kteří začali navštěvovat kolem roku 1857 jeho pařížskou laboratoř. Z ní vzešla řada převratných objevů pro lékaře, zemědělce i průmyslníky. Pasteur vyvrátil Liebigovu teorii o chemické podstatě kvašení bez účasti mikroorganismů Obr.1: Onemocnění a úmrtí a teorii o samoplození bakterií. Koncem19. tyfem v Praze ve vztahu století se tak otevřely nové horizonty k poměrům hospodaření s vodami. v prevenci i v léčbě epidemií.

Touto dobou je datován zásadní obrat v ohrožení lidí choroboplodnými bakteriemi v naší oblasti Evropy. Došlo k podstatným krokům především v hospodaření s vodami. Tím zcela zásadním činem bylo odkanalizování měst. Byly vybudovány stokové sítě, odvádějící odpadní vody do vodních toků - později i s čistírnami odpadních vod. Podobně byly budovány.vodovodní systémy, přivádějící pitnou vodu z vybraných, neobydlených a chráněných území. Zároveň se v 19. století začal uplatňovat nový inženýrský obor, vodárenská technologie.

Obor, využívající poznatků biologie, bakteriologie, fyziky a chemie ve službách veřejného vodárenství. První, tzv. pomalé (biologické) filtry u nás byly vybudovány ve vodárnách v Brně (1872) a v Karlových Varech, později i v Plzni 10 . Vliv hospodaření s vodami na výskyt tyfu v Praze přehledně ukazuje obr. 1, převzatý z knihy prof. Kredby 11.

Václav Michek

Autorem příručky je vodárenský technolog, prošlý vodárenskými provozy, výzkumem i projekcí, zakladatel společnosti Aqua Aurea (1991). Od roku 1977 se zabývá i výzkumem a vývojem procesů a aparátů pro nevodárenskou úpravu vody k pití, vaření a k přípravě pokrmů v místě spotřeby.