Z historie českého vegetariánství.

Dr. Jiří Simoni - Jak dosáhneme dlouhého věku

" potřebná kniha pro všecky, kteří se uzdraviti a zdravými zůstati chtějí"

kapitola "Jídlo a nápoj" část 4

Zmínky zasluhují i jedlé hřiby, živné jako maso, jichž některé druhy již svou chutí samy se odporučují. Co platí o rostlinné potravě, platí i o ovoci, které jest záživnější než zelenina jiná jídla a při tom krev čistí. Vřele každému odporučujeme, by ovoce denně požíval. Zdravý člověk nechť jí ovoce syrové i se slupkou, ovšem dá-li se slupka jísti. Jako u obilnin nalézáme, lpí právě na obalu pro tělo naše veledůležité látky a tyto nezáživné zbytky právě podporují trávení. Kdo nepravidelně tráví, snese jenom dobře uzrálé, měkké ovoce. Mnohé druhy ovoce vařeného, dušeného snesou i těžce nemocní. Šťávy ovocné, čisté neb vodou rozředěné, bývají skoro všem nemocným chladivým, čisticím i krvetvorným nápojem.

Nejvzácnějším ovocem jsou jahody a jablka. Jahody jsou lékem lidem dnou a reumatismem trpícím ano i choromyslným prospívají. Brusinky (jen zavařené jsou chutné) čistí pokažené šťávy těla. Sušené borůvky jsou proti průjmu, čerstvé pak syrové i vařené jsou dobrým pokrmem. Jablka, poněvadž obsahují fosfor, prospívají lidem duševně činným a dětem. Vařená nebo pečená podporují dobrou stolici, a proto by jich hojně měli jísti lidé, kteří nuceni jsou stále seděti. Zvláště ulehčují vařená jablka, jest-li jich pravidelně pojídáme při bolení hlavy, hemerroidech, lidem, o něž dna se pokouší, při kurdějích a t. d. Bezinky (jako povidla) zasluhují též většího ocenění, než kterého se jim dostává. Hroznů, jež se tolik pěstují, měli by lidé požívati tak jak jsou a neměli by z nich vyráběti zhoubnou lihovinu.

Kdo nesnese některý druh ovoce, pojídej druhé, neslouží-li ti syrové jez zavařené. Často bývá ovoce žaludku obtížno proto, že se málo kouše; přikusujme kousek chleba a bude dobře. Je-li z ovoce měkká stolice, toť jest dobré znamení. Kde není v žaludku a ve střevách nic zbytečného, ovoce to nevyžene.

Vejce jsou velmi výživná, avšak mnoho jich jísti nelze ať samostatných neb s jiným pokrmem, neboť těžko se zažívají. Dětem nebo těžce nemocným neprospívají, ba i člověk slabý svaly nenapínající má jich jen málo jísti, a to jenom jako příkrm.

Tuky podporují okysličování, vývin tepla a dýchání a neživí tedy tělo. V krajinách studených, nebo v chladné roční době potřebují jich více, než v krajích teplých, nebo v letě u nás. V přirozeném pokrmu jest tu a tam také něco tuku, a proto není vždy potřebí k pokrmu čistého tuku přidávati. Tuk bez příměsku jest těžko záživný a činí těžkým každý pokrm, přidalo-li se ho mnoho. Kde zažívání velmi ochablo, tam nesmí se tuků požívati. Chceš-li šetřiti svých zažívacích ústrojí, nejez nikdy pokrmů tak mastných, abys byl nucen trávení podporovati uměle. Z tuků nejzáživnější jest dobré máslo a čerstvý olej.

Cukr jest velmi důležitou potravinou při výměně látek, ale z toho neplyne, že by tělu prospívalo požívati uměle zhuštěný cukr. Jestiť cukru dosti v potravinách, tak jak jsou od přírody. Mnoho cukru způsobuje kyseliny v žaludku i na zubech. Umělého cukru má se jídlu jen málo přidávati, čistý cukr samotný nemá se ani jísti. Za to však med velmi podporuje zažívání, zvláště jest-li ho požíváme mírně s chlebem. Před novou sladkou látkou, saccharinem, jehož dobývají z uhlí, každého varujeme. Jako každé dráždidlo, tak i saccharin klame jenom chuť, jež rozhoduje, co je dobré a určuje, mnoho-li tělu slouží.

Sů1 a ocet jsou dráždidla, která zažívání jen velmi málo podporují ale jichž velmi se zneužívá. Zvláště lidé, kteří bez masa a lihovin býti nemohou, neznají míry užívajíce soli a octa, poněvadž předrážděné a ochromené jejich nervy už své citlivosti pozbyly. (Zde jest vzájemnosť, neboť po ostrých jídlech chce se opět píti.) Nemírným solením zkřehnou stěny žaludkové i vnitřnosti; tyto mohou i zděravěti a rozumí se, že pak trávení není možné a že nutně se vyvinou nejtěžší nemoci zažívacích a druhých ústrojí. Každý tedy užívej soli jen jako koření, málo. Ocet rozřeďujme, zvláště vinný, anebo užívejme slabšího octa, totiž ovocného, jablečného a pod. Ale nikdy nepožívejme octa umělého, jenž jest pravý jed. Užívejme místo octa raději citronové šťávy, která tělu našemu neškodí. Škodlivo jest i každé ostré koření, jež silně dráždí nervy chuťové a zažívací. Jsou to zvláště cizozemský pepř, skořice, zázvor a j., kdežto některá domácí, mírná koření blahodárně působí jako kmín a fenykl.

Dráždidla zasluhují vůbec zvláštního povšimnutí. Jako červená nitka vlekou se celým vzdělaným světem a jsou příčinou rozrušování, zkázy. Lidé rozumí slovům dobře žíti asi tak, jakoby znamenala drážditi nervy a to platí i ve příčině pokrmů. Ale dráždidla nejsou škodná, jenom jako jedy, zaviňujíce při nejmenším rychlejší opotřebení ústrojí tělesných, nýbrž ony znásilňují i přirozený pořádek těla. Každý tvor ví, mnoho-li a jaká potrava mu prospívá a dle toho žije. Ačkoliv není pud takový též u člověka tak silně vyvinut, přece mu zcela neschází. Nemluvně odmítá každý pokrm, který mu neprospívá, ani nedá se přecpati a kdyby člověk také tak přirozeně žil, zachoval by si jemnější nervy čichové, chuťové, zažívací atd. Dráždidly však cit může se otupiti úplně. Takové prostředky dráždí nervy tak nepřirozeně, že se nám škodný požitek ani nezprotiví. Jest-li dráždění neustává, ztrácíme cit docela, neboť po silném napjetí následuje ochábnutí, z něhož časem musí povstati ochrnutí.

Totéž platí o nervech v žaludku a střevech, kterým často umělým způsobem se pomáhá, aby odpor jejich se udusil. Mimo to dráždidla v žaludku a střevech odměšují či rozlučují šťávy zažívací, které by jinak službu vypověděly. Tím pak nezáživný pokrm stává se záživnějším a člověku umožňuje jísti a píti vše dle libosti a zákonů přírody nedbati.

To je to, co činí dráždidla tak oblíbenými, že jich nalézáme při každém pokrmu a v každé zažívací pomůcce. Tělo však tyto službičky draho platí. Jim se přirozený poměr obrací, jemuž zažívací orgány sloužiti mají, stává se otrokem jejich. Přetížené ústrojí zažívací, jež mají jiný úkol, aniž by tím samo před zkázou trvale chráněno bylo. Taková zvrácená výživa není škodná tělu jen škodnými látkami, kterých požíváme, nýbrž tělo ani z živných látek ničeho nemá, není-li dobrý poměr mezi dodávkou a spotřebou. Jísti. a píti více než potřebí jest, znamená přecpávati tělo zbytečnými látkami živnými, ale při tom nedodávati mu jiných látek potřebných,čímž krev se kazí. Odtud chudokrevnost u lidí, kteří skoro nic nedělají než jedí a piji.

Mimo to ukládá se tělu nedostatečnou krví neúplně živenému i to namáhání, že se musí zbaviti zbytečných látek a tak zbytečně maří síly své přepínáním ústrojí vyměšovacích. Zbytky nevyloučené podléhají rozkladu, stávají se přirozenými jedy, nebo překáží výměně látek. Ochablosť, jež po umělém podráždění nervů nastává, vyžaduje pak podráždění ještě silnějšího, má-li účinek se dostaviti. Ale tímto stupňováním vzrůstají i zhoubné následky, zažívání jest časem při vší umělé podpoře nedokonalé, vyvinují se nemoci, jichž příčinou jsou vlastně dráždidla.

Zdravá dieta nezná žádných ostrých dráždide1, jež pud č1ověka šá1í. Jimi nikdy se nepokoušejme dodati si chuti k jídlu, nemáme-li hladu. Je-li strava přirozená, hned poznáme, kdy máme dosti, a žaludek nikdy k jídlu nenuťme. Lidé, kteří tělesně nepracují, kteří jsou choulostiví nebo žaludek přecpávají, mají slabou výměnu látek a proto nemívají hladu; bojí se tedy, že umrou hlady, aby se pak to nestalo, jedí mnoho a dobře. Ale marné strachy. Příroda nedovolí, by někdo hladem umřel, nebo by méně jedl, než potřebuje. Přirozenosť se důrazně hlásí o potravu, když jí tělo potřebuje, ovšem může-li jí přijati, aniž by si tím uškodilo.

I čas, kdy tělo potravu přijímati má, jest určen přírodou. Žaludek dospělých lidí potřebuje asi tři hodiny, by potravu zpracoval, potom asi tolikéž hodin klidu, ve kteréžto době žlázy žaludeční, jež se byly trávením vyprázdnily, plní se opět šťávami, a svaly žaludku se zotavují k nové práci. U dítek děje se vše to rychleji. Trávení není nikterak ukončeno tím, že potrava už ze žaludku dále postoupila, nýbrž teprvé ve spánku přeměňuje se v tělotvorné součástky, tu teprv vyvinuje se síla těla. Nemá-li se této činnosti překážeti, nesmí té doby žaludek opět novou práci počínati.

Dle toho tedy večeře, která bývá u některých lidí důležitější než oběd, valně jim neposlouží. Zákusek nějaký 2-3 hod. před spaním má býti posledním jídlem každého dne. Večeře nemá býti hojná ani těžká, poněvadž trávení není před spaním ukončeno a spánek nemůže býti klidný. Ráno nemá se též mnoho jísti, poněvadž odpočinuté tělo má nyní pracovati, a plný žaludek odnímá tělu k tomu potřebných sil. Nejlépe jest tedy jednou denně dosyta se najísti a to v poledne, jak i každý činí, kdož žije přirozeným pořádkem.

Je-li zažívání slabé, vyvinuje se v žaludku málo šťáv, proto nechť žaludek dostává menší dávky ale častěji. Lidé nemocní mají tedy málo jísti ale často a to když mají opět chuť, ale zotavujíce se, odvykejtež tomuto pořádku, jinak by žaludek nikdy řádně nesesílil. Každým pokrmem, třeba i málo vydatným, žaludek opět pracovati počíná a šťávy vydává. Nepravidelným pojídáním věcí sebe lepších a lehčích, třeba jen kouska chleba, žaludek nemá nikdy klidu, žádná zásoba šťáv se nenahromadí, síla žaludku se tak jen promaří, on řádně pracovati nemůže. Totéž platí i o vnitřnostech.

I kojence navykejme tak pravidelně jísti. Zprvu nechť děje se to ve dne každé 2-3 hod., když již dítě samo se hlásí; časně z rána počněme a pozdě večer naposled je nakrmíme, ale v noci mu nedávejme ničeho. Později učiňme větší přestávky a již ve druhém roce navykne si dítě jísti třikrát neb čtyřikrát, a tak to budiž pak pro vždy. Nikdo nemysli, že dítě má vždy hlad, kdykoliv křičí, Budeme-li je vždy hned krmiti, bude bez ustání křičeti.

pokračování zítra ...