O některých věcech se těžko mluví, píše, a dokonce i čte. Jsou to právě ty, které vyvěrají z temných propastí lidské mysli a duše, z nevědomosti, arogantní sebestřednosti, necitelnosti, bezohledné ignorance. Ta je stejně bezbřehá, jak nesmírná je na druhé straně závratnost lásky a soucítění, se kterou se u některých bytostí, a to i lidských, také lze občas setkat. O těch se mluví, píše i čte snáz, každý bychom si na někoho vzpomněli, za všechny si dovolím jmenovat třeba sv. Františka z Assisi.
Samozřejmě nemůžeme přesně znát pocity a zážitky „velkochovaného“ zvířete, které je donuceno prožít před násilným a mnohdy obludně bezcitným utracením pro uspokojení rozmarů člověka rozumného – homo sapiens. Všechna ta kuřata, nosnice, vepři či skot, laboratorní myši, norci, králíci a nesčetní další tvorové však nepochybně neprožívají nic příjemného ani přirozeného. Ze všech za živa pozorovatelných projevů těchto spotřebovaných tvorů je víc než zřejmé, že jejich zážitky budou dost blízké zkušenostem např. desítek milionů obětí komunistických gulagů a milionům zplynovaných obětí holocaustu. Komu selhává představivost, nechť ji zajde občas osvěžit na jatka či do kuřecího velkochovu.
Pohledy na svět a eventuální činy lidské bytosti jsou samozřejmě osobní záležitostí, stejně osobní je však i zodpovědnost za ně. Já sám za sebe považuji to, co činíme jakožto druh homo sapiens jiným tvorům, za zcela zásadní poskvrnu na tváři lidstva. Každý, kdo není schopen či ochoten si cosi takového uvědomit, je tím přinejmenším „přikován“ k virtuální trestanecké kouli, která mu celkem spolehlivě zabrání v hlubším duchovním povznesení a spirituálním prozření.
I když se o takových věcech asi skutečně nemluví, nepíše a nečte snadno, právě to je navýsost důležité. Každý má právo opravdu vědět, na čem se spolupodílí ve chvíli, kdy si dá ke svačině kuře či jinou bytost, nebo když si v éře dutých vláken koupí kožich. Přitom k tomu, aby člověk změnil názor a přestal
působit utrpení druhým, stačí někdy překvapivě málo. Třeba přečíst si útlou knihu. Doufám. Proto pozvedám svůj vox clamantis: „Lidé! Čtěte!“
O některých věcech se těžko mluví, píše, a dokonce i čte. Jsou to právě ty, které vyvěrají z temných propastí lidské mysli a duše, z nevědomosti, arogantní sebestřednosti, necitelnosti, bezohledné ignorance. Ta je stejně bezbřehá, jak nesmírná je na druhé straně závratnost lásky a soucítění, se kterou se u některých bytostí, a to i lidských, také lze občas setkat. O těch se mluví, píše i čte snáz, každý bychom si na někoho vzpomněli, za všechny si dovolím jmenovat třeba sv. Františka z Assisi.
Pohledy na svět a eventuální činy lidské bytosti jsou samozřejmě osobní záležitostí, stejně osobní je však i zodpovědnost za ně. Já sám za sebe považuji to, co činíme jakožto druh homo sapiens jiným tvorům, za zcela zásadní poskvrnu na tváři lidstva. Každý, kdo není schopen či ochoten si cosi takového uvědomit, je tím přinejmenším „přikován“ k virtuální trestanecké kouli, která mu celkem spolehlivě zabrání v hlubším duchovním povznesení a spirituálním prozření.