Chci Ti vyprávět příběh, který se stal v jedné malé francouzské vesnici. Zažil ho jeden z mých nejlepších známých. Vesnickou uličkou běželo dítě, asi pětileté děvčátko. Celé bez sebe hrůzou a zděšením mávalo zoufale rukama a jakoby s prosbou o pomoc křičelo: "Moje máma je vrah! Moje máma je vrah!"
Dítě pronásledované tímto strašným poznáním jako fúrií zoufale běželo vesnicí a nevědělo, kam by se před touto příšernou skutečností mělo ukrýt. Ve vesnici nastal shon. Co se stalo? Lidé se šli podívat. Ale potom… potom se všichni vraceli, hlasitě se smáli a měli rozveselené tváře.
U Kateřiny bylo všechno v pořádku. Dítě, hlupáček, udělalo úplně zbytečný křik. Tento malý příběh byl vlastně docela zábavný. Lidé se s tichým požitkem v duchu usmívali. Matka, Kateřina, zabila jen Klářinu oblíbenou kachnu, Jeana. Nu, vždyť se Klára zase uklidní. Rozveselení lidé se vrátili ke své práci. a dítě? Vrátila se jeho duše s úsměvem na staré místo? Bude ještě moci vůči matce cítit to, co předtím?
Domnívám se, že mnozí rodiče nezabíjejí jen kachny a králíky. Mnozí rodiče zabíjejí v duších svých dětí nejněžnější a nejdůležitější část. Zabíjejí ji už velmi brzy, den co den vraždí nejkrásnější a mírotvorné pravidlo: "Nezabiješ!" Když myslím na to všechno, vidím před sebou stát zločiny lidstva, hříchy páchané na zvířatech, ohavnosti, z nichž mnohé jsou tak staré jako lidstvo samo.
