Jak se žije hospodářským zvířatům

Ve většině zemí včetně EU dochází k brutálnímu týrání hospodářských zvířat

Citlivé stroje

Dva zážitky z předlistopadové doby: Vesnička na Příbramsku, horké odpoledne. Pohled malým okénkem do zamčeného kravína. Jedna z krav stojící na holém železném roštu škube krátkým řetězem. Marně se snaží dosáhnout na tele, které jí visí od zadku na pupeční šňůře. Potřebuje olízat a zahřát. Zemědělci si to asi špatně spočítali. Nejsou nikde k zastižení. Když konečně uvěří, že se jim otelila kráva a neochotně vstanou od oběda, je pozdě …

Jednotné zemědělské družstvo v Přešticích u Plzně. Dvě hodiny ráno, skupinka středoškoláků z Prahy má v rámci brigády pomoci asi pěti družstevnicím naložit brojlery do přepravek, v nichž putují do Klatov. Na pilinách na půdě stodoly se tlačí stovky probuzených vyděšených kuřat. Studentovo bezradné uchopení kuřete vyvolává u žen smích. Chytají kuřata za nohy po třech do každé ruky. Všech šest kuřat nešetrně cpou hlavami dolů úzkým otvorem do malé bedny. Kuřata se postupně vzpamatovávají ze spánkového omámení a poděšeně kvokají. Nákladní auta se poněkolikáté vracejí s vyloženými přepravkami. V některých jsou utržené nohy…

Bohužel nešlo o socialistické specifikum. Podobně se s kuřaty zachází dodnes, a to nejen u nás. O moc lépe se nemají ani další hospodářská zvířata. Tak šťastně jako Veselá kráva nebo její fialová reklamní sestra Milka žije ve skutečnosti jen málokterý skot.

Kdo je týrán?

Hovoří-li se o týrání zvířat, většina lidí si vybaví opuštěné zubožené psy, kočky nebo koně. Ti mají to štěstí, že s člověkem žijí velmi blízce už tak dlouho, že většina lidí nijak nezpochybňuje jejich právo na služnou existenci. O jejich potřebách, citových projevech a chování, tolik podobnému našemu, se ve společnosti lidí, kteří mají ke zvířatům blízký vztah, vedou mnohahodinové diskuse. Proti jejich týrání se také většina slušných lidí bez váhání postaví. Navíc mají to štěstí, že nic neprodukují. Nejíme je. Pojídání psího masa se u nás sice vyskytuje, ale nemá žádnou tradici. Chovat psa na maso by v Čechách nikoho ani nenapadlo. Ani koňské maso není v porovnání třeba s vepřovým příliš oblíbené. Spory o to, zda zvíře vůbec něco cítí, jsou ve vyspělých zemích snad už minulostí. Výzkumy a poznatky etologů si také méně a méně lidí troufá zpochybnit. Jde jen o to přijmout tento fakt a začít se podle něj chovat. "Zvířata cítí totéž, co my," říká Tomáš Zídek, který se ochraně zvířat věnuje mnoho let a před rokem se stal náměstkem ministra zemědělství. "Jestli si někdo myslí, že zvíře se nemůže zamilovat nebo být smutné, je na velkém omylu."

V čem je tedy problém? Asi v tom, že o potřebách ovcí, koz, krav, natož prasat nebo slepic se moc nepřemýšlí. Lidé je pokládají za nekomunikativní, nezajímavá zvířata, která jsou špinavá a páchnou. Protože je považují i za hloupá, nepřipouštějí si, že by mohla něco cítit, psychicky strádat a potřebovat něco víc než jen seno a vodu. Opak je ale pravda. I tato hospodářská zvířata potřebují mnohem více. Máme právo jim to odpírat?

Jak se žije zvířatům?

Zvířata jsem degradovali na tupé objekty vyrábějící zemědělský produkt - především maso, mléko a vejce. Zvířata jsou šlechtěna, aby co nejlépe vyhovovala požadavkům zemědělské velkovýroby, která u nás, stejně jako v mnoha dalších zemích, převládá. Některé biologické funkce jsou potlačeny, jiné naopak posíleny. Hlavní požadavek: dostat z nich co nejvíc bez ohledu na to, jaké utrpení jim to způsobí. Výsledkem jsou vyšlechtěná plemena krav, jež sice dojí neuvěřitelné množství mléka, ale trpí řadou nemocí, například bolestivými záněty vemene, které je tak velké, že krávy téměř nemohou chodit. S tím souvisí i onemocnění končetin a paznehtů. Zpravidla se dožívají velmi nízkého věku.

Prasata z masného plemene landrace sice dorůstala obrovských rozměrů, měla dokonce geneticky prodloužený trup, ale tělo, které na to nebylo připravené, se bránilo a prasata v horku hromadně kolabovala. (Mimochodem prasata jsou nám geneticky tak blízko, že se zkouší využití jejich orgánů při transplantacích). Nejvíce bolesti však zvířatům působí špatné zacházení. Způsobem ustájení, krmení a vůbec celého života je jim často zcela zabráněno naplnit jejich přirozené potřeby. "Je nutné zdůraznit, že zvířata si i přes staletou historii domestikace a intenzivní šlechtění v posledních desetiletích zachovala podstatnou část přirozeného, druhově typického chování," tvrdí RNDr. Marek Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby. Tomu by také měly odpovídat životní podmínky.

Z časopisu TÝDEN číslo 38/13.ZÁŘÍ 99

Rebeka Křižanová