Cítí rostliny bolest?

Čas od času se v různých internetových diskusích týkajících se vegetariánství či veganství dostane na přetřes otázka zda rostliny cítí bolest. Obvykle se tam objeví někdo, kdo začne argumentovat, že podle posledních výzkumů i rostliny cítí bolest. Občas se dokonce diskutující dočkají srdceryvných argumentů typu "kdyby jste jen věděli, jak květák řve bolestí, když ho vaříte". Takové příspěvky pak samozřejmě směřují k žádoucímu závěru, že vlastně i vegetariáni způsobují veliké utrpení rostlinám, tudíž proč by se pak masožravci měli trápit kvůli utrpení zvířat.

Ponechme stranou emocionalitu a zkusme se podívat na tuto otázku z různých stran, protože si to rozhodně zaslouží. Především je potřeba si trochu osvětlit historii – kdy a jak to všechno vzniklo. Na začátku všeho zřejmě byla kniha "The Secret Life of Plants," kterou napsali Peter Tompkins a Christopher Bird. Kniha vyšla poprvé v r. 1973 a nastínila do té doby nemyslitelné otázky – zda rostliny mají nějakou formu vědomí, zda reagují na podněty z okolí, zda mají nějakou formu komunikace apod. Autoři na všechny tyto otázky odpovídali kladně a dokládali to řadou pokusů. Tehdejší věda závěry autorů samozřejmě odmítla a rozcupovala, protože rostliny byly v té době považovány za zcela "bezduché" (podobně jako v hlubší minulosti zvířata). Ale postupně se začalo ukazovat, že na závěrech autorů knihy přeci jen něco bude.

A co na to tedy dnešní věda? Už se na to dívá trochu jinak, ale otázka vnímání bolesti u rostlin pro ni samozřejmě není tím hlavním. Daleko více výzkumníky zajímají reakce rostlin na stresové podněty z okolí, tj. rozdíly teplot, nedostatek či nadbytek vláhy, vliv chemických látek apod. Takové výzkumy se dělají všude ve světě kvůli zdokonalení zemědělské produkce. Na otázku vnímání bolesti u rostlin odpovídají vědci spíše opatrně, protože tato otázka poněkud zavání esoterikou a tudíž snaha odpovědět na ni představuje pro vědce potenciální riziko zesměšnění u kolegů či poklesu důvěryhodnosti. Obvykle najdeme pouze všeobecné úvahy o tom, že pro vnímání bolesti by rostlina musela mít nějakou formu nervové soustavy, ale nic takového zatím nebylo u rostlin spolehlivě prokázáno.

Věda nám tedy jednoznačnou odpověď v současné době nedává. Skalní příznivci konzumace masa jsou však i tak dostatečně spokojeni již se samotnou možností, že by rostliny mohly něco cítit a jako argument proti vegetariánům jim to bohatě stačí.

Ale co na to samotní vegetariáni a vegani? Inu, někteří to prostě neřeší, jiní se na problém dívají poněkud antropocentricky v duchu citátu z Bible, kde Bůh dává lidem ke konzumaci všechny rostliny a plody stromů. Jsou i tací, kteří se pro jistotu omlouvají i zelenině, za to, že ji chtějí sníst.

Jenže tyto postoje neřeší samotnou otázku, zda rostliny něco vnímají nebo ne, či zda mohou cítit bolest či nikoliv. Když neví věda, zkusme hledat odpověď v duchovní sféře. Ne kvůli vědcům nebo přesvědčeným masožravcům – ti se podobným argumentům jen zasmějí. Hledejme odpověď kvůli sobě, kvůli těm z nás, kteří by rádi měli v této otázce jasno a hlavně chtějí mít čisté svědomí i v tomto směru.

Novodobá moudrost říká, že vše se najde na internetu, jen musí člověk znát nějaký ten cizí jazyk a vybavit se notnou dávkou trpělivosti, protože ne každá nalezená stránka obsahuje to co hledáme. Autor tohoto textu se nadšeně pustil do cesty po spletitých zákoutích světového internetu, díky čemuž nasbíral množství materiálu, několikrát se při tom dobře zasmál a ještě vícekrát nadával a vztekal se, protože posléze zjistil, že některé materiály jsou hoax – tedy podvrh pro důvěřivé. Musel se pak chudák uklidňovat konzumací křupavého salátu a přitom se stále v hloubi duše trápit otázkou, zda ho teď ten salát náhodou neproklíná a nekřičí bolestí. Ale dosti autorových sebestředných tlachů a pojďme se podívat na to, co říkají esoterní texty ohledně rostlin a jejich vědomí.

Esoterikové se obvykle shodují v tom, že rostliny nejsou bezduché, že mají své vědomí. Některá náboženství, která sdílí ideu reinkarnace, tvrdí, že duše se nejprve rodí do rostlin, potom do zvířat a posléze do lidí. Existují i nauky, které připouští možnost, že se duše člověka může znovu zrodit do rostliny nebo zvířete, kvůli tomu aby odčinila svá provinění a odstranila nepochopení. Asi tedy není od věci poděkovat zelenině za to, že ji můžeme sníst, nebo alespoň poděkovat "tam nahoru" za tuto zeleninu. Jistě to patří k dobrému esoternímu vychování.

Se samotnou otázkou zda rostliny cítí bolest to už ale tak jednoduché není. Autor objevil celé spektrum postojů a odpovědí a nezbylo mu tedy než si z nich vybrat a poskládat takovou, která mu podle jeho nátury připadala nejlepší – tj. jak nejlogičtější tak zároveň nejsoucitnější.

Někteří esoterikové tvrdí, že rostliny se nevnímají jako omezené jednotlivé osobnosti, ale sdílejí společné vědomí daného druhu. Říkají, že když se zaměří svým citovým vnímáním na záhon salátů, nevnímají na něm např. 30 oddělených vědomí jednotlivých salátů, ale jedno společné velké vědomí všech salátů, které se manifestuje v každém jednotlivém salátu. Je-li na zahradě více záhonů, pak toto společné vědomí údajně sdílí všechny saláty. Dá se tedy předpokládat, že když je to tak v rámci jedné zahrady, pak nejspíše všechny saláty na celé planetě sdílí jedno společné vědomí všech salátů. Toto vědomí je složeno z vědomí jednotlivých duší salátů, ale tyto duše se ještě necítí být individualitami, cítí se být malou součástí společného vědomí. A údajně pro ně není velkým rozdílem, zda jsou vtělené v rostlině či zda jejich rostlina již "zemřela". Mezi oběma břehy přecházejí velice snadno, proto také není problém množit většinu rostlin vegetativními řízky. Volná rostlinná duše se vždy snadno připojí.

Když pak jeden jednotlivý salát utrhneme a zkonzumujeme, tak samozřejmě jeho duše odejde do nevtěleného stavu, ale z hlediska společného vědomí všech salátů se jedná o pranepatrnou změnu. Neustále někde na planetě nové saláty klíčí a neustále jsou jinde další saláty sklízeny a konzumovány. Duše a vědomí se mezi těmito rostlinami přelévají bez problémů.

Toto společné vědomí pak snadno vysvětluje jevy, které zjistili autoři knihy "The Secret Life of Plants" při svých pokusech. Jako např. fakt, že všechny rostliny v místnosti reagovaly vzruchy na to, když jednu z nich při pokusu pálili nebo na to aspoň mysleli.

Toto společné vědomí rostlin se samozřejmě postupně vyvíjí směrem k většímu osamostatnění jednotlivých duší. Proto např. stromy mohou mít jasně odlišnou vlastní duši, kterou citlivé osoby vnímají jako jedinečnou. Kupodivu ale ne všechny stromy jsou takové, může se prý např. stát, že v lese nebo v sadu je jen několik takových výrazných stromových osobností, kdežto ostatní stromy jsou stále vnímány jen jako částka společného vědomí stromů. Snad zde závisí na počtu zrodů a tudíž i vyspělosti jednotlivých stromových duší.

Další vývoj ve zvířatech pak směřuje ke stále většímu osamostatňování vědomí jednotlivých duší, až posléze v člověku je duše již tolik vyspělá a zároveň tolik osamostatněná, že musí svou cestu zpět ke společnému vědomí svého druhu a všeho okolo něj vědomě hledat, vědomě o ni usilovat.

Pokud by se tedy věci měly takto, pak by to znamenalo, že rostlina opravdu vnímá, ale protože je pro její duši rozdíl mezi vtěleným a nevtěleným stavem ještě velmi malý, pak přechodem mezi nimi nijak netrpí, protože se cítí být součástí velkého společného vědomí. V takovém případě si můžeme pro sebe udělat duchovní závěr, že jednotlivá rostlina necítí bolest v tom smyslu jak ji známe u lidí nebo u zvířat. Tudíž náš květák při vaření v hrnci zcela jistě nekřičí bolestí. Ale rozhodně si zaslouží naši vděčnost za to, že jej můžeme sníst.